Článek
V hlavní sezóně je to opravdu fičák, který si málokdo dovede představit. Včera jsem se vrátila ze skvělého zájezdu do Cádizu. Byla to novinka, takže jsem se trochu zapotila při organizaci, žádné leháro to rozhodně nebylo. Doma vyprat, vyžehlit, zkontrolovat smečku (rozuměj manžela, dospělé dítě a kocoura) a zahradu, na víc mi opravdu nezbyl čas. Jeden dlouhý telefonát do cestovky, abych se podělila o své zážitky a zkušenosti a abychom probrali nadcházející zájezd. Nikdy to nejde úplně hladce a vždycky se objeví nějaký zádrhel, když to člověk nejméně potřebuje. Nepřišel mi balík s odbavením pro klienty na další dva zájezdy. Takže si tu chvilku doma zpestřím pátráním po ztraceném balíku. Naštěstí všechno dobře dopadlo a balík se našel. Kvůli liknavosti naší pošty to bylo jen díky snaze a velkému nasazení děvčat v cestovce. Díky holky!
„Volný“ den utekl jako voda a já už v rychlosti balím na Málagu. Naštěstí jsem v tom už docela dobrá. Mám seznam, jedu bod po bodu. Vlastně jen přebaluji většinu toho, co jsem včera vytáhla z kufru z minulé cesty. Do hodiny je hotovo! Ještě doladit rodinné organizační záležitosti na další úsek mé nepřítomnosti, a čeká mě zasloužená chvilka pohody na terase (i když myšlenkami jsem už zase na cestách). Dřív jsem trpěla cestovní horečkou a usnout před zájezdem byl pro mě nadlidský úkol. Naštěstí jsem vsadila na bylinky z mé zahrádky, a když se potřebuji vyspat, vařím si dryják z máty a meduňky. Manžel po něm minule prospal celý den. Takový luxus si já dovolit nemůžu. Nařizuji budík na 4:45 hodin a jdu si vychutnat na dlouhou dobu poslední noc ve vlastní posteli.
Sotva jsem usnula, už mi nepříjemně drnčí budík. Tak hurá do boje. Neodmyslitelná ranní káva (která mě teda hrozně zdržuje a kvůli které si musím dávat budík minimálně o 20 minut dřív) a v rychlosti další ranní rituály. Naštěstí má můj osobní řidič (rozuměj manžel) dnes volno (v práci), takže mě může hodit na vlak. Já ušetřím hodinu cesty, on bohužel přijde o několik hodin spánku (za což se mu omlouvám a tímto mu velmi děkuji za jeho skvělý servis), snad to v mé nepřítomnosti nějak dožene. Zkontrolovat, zda něco nechybí, pohladit kocoura (cíleně se vyhýbám jeho posmutnělému kukuči, tuší, že panička se mu zase na nějaký čas zdejchne). Spočítat zavazadla (v plné výbavě jich mám pět, když počítám i klobouk), klíče, mobil a vyrážíme. Klasicky máme zpoždění, snad to doženeme, nebo (což je pravděpodobnější) snad bude mít zpoždění i vlak, takže se to vynuluje.
Aby bylo jasno, vyrážíme z vesničky mezi Brnem a Slavkovem, takže už cesta do Brna je malé dobrodružství. Zácpa je tu na denním pořádku. Vůbec nezáleží na tom, že jsou prázdniny a že ještě nebylo šest hodin ráno. Svět se dal do pohybu a my s ním. Manžel využívá všech svých tajných zkratek (ne nadarmo jsem si vzala řidiče z povolání), abychom stihli vlak. Parkoviště u nádraží je naštěstí poloprázdné. Dnes jsme to zase krásně stihli. Za pomoci manžela nacpu kufr do vlaku. Nechápu, že ještě nevymysleli nějaké bezbariérovější vagóny, tohle je opravdu o zdraví. Je mi líto méně pohyblivých cestovatelů, pro které musí být nástup do vlaku noční můrou. Cesta vlakem je další část mého dnešního cestovatelského dobrodružství. Dojedeme? Přijedeme včas? Nebude zase nějaká výluka? Naštěstí jde dnes výjimečně vše jako po másle. Ale i tak je trasa Brno – Praha většinou časově náročnější než samotný let do mé destinace. Cesta mi uteče celkem rychle, protože si z vlaku udělám provizorní kancelář. Doladím vyúčtování do cestovky, dopíšu reportáž z minulé cesty, utřídím si fotky, rozešlu je klientům. Než to všechno stihnu, už hlásí: „Vážení cestující, právě jsme dorazili do stanice Praha, hlavní nádraží.“
„Vážení cestující, právě jsme dorazili do stanice Praha, hlavní nádraží“
Tak ještě MHD na letiště, to by mělo být v pohodě, i když i tak to trvá další hodinu. A to můžu být ráda, že metro nemá zrovna nějakou letní výluku a že je cesta na letiště jakžtakž průjezdná. Na letišti vystupuji a přepínám na zájezdový mód. Mám tu své rituály, které se opakují s železnou pravidelností. Vše je nacvičené, má své dané pořadí a v plné sezóně se to opakuje týden co týden. I když mou destinací je Španělsko, vystupuji na Terminálu 1, abych si ještě chvilku užila svobody a anonymity. Na „dvojce“ už mě čekají mí cestovatelé a už budu nadobro v pracovním nasazení.
A pak už to vypukne naplno. Přivítání nových cestovatelů, první pokyny a informace. Odbavení na přepážkách, konečně se zbavím toho těžkého kufru, nechápu, proč je těch pár letních šatiček tak těžkých. Bezpečnostní kontrola je rutina. I když… Občas není o zážitky nouze. Jednou jsem při takové kontrole zapomněla na notebook. Vzpomněla jsem si až těsně před nástupem do letadla. Následoval úprk přes celé letiště (nevěřili byste, jak je někdy těžké dostat se zpátky, když všechny jezdící schody jedou jen jedním směrem). Na bezpečnostní kontrole mi na moji žádost přinesli všechny notebooky, které tam dnes někdo zapomněl. Byla jich pěkná hromada. S úlevou jsem si vybrala ten svůj, jen jsem ho musela před ostrahou otevřít, aby bylo jasné, že jsem si nevybrala nějaký lepší model. Jindy jsem zase vyšla pozitivní při namátkové kontrole na přítomnost výbušnin. A to byl pořádný kolotoč! Málem mi uletělo letadlo. Marné bylo mé tvrzení, že jsem pacifista a žádnou bombu rozhodně nemám. Proběhla opravdu nepříjemná hloubková kontrola.
Fronty jsou na letišti v hlavní sezóně na denním pořádku. Je třeba se obrnit trpělivostí.
Za bezpečnostní kontrolou jsme už v jiném světě. Ve světě, který voní dálkami a očekáváním. Už jen sledovat informační tabuli, aby nám to neuletělo. I to se stává. Občas jsem svědkem nejrůznějších dramatických situací. Když se zadaří, zbyde chvilka času na poslední kávu, shopping v duty free obchodu, a když nic nekoupíme, aspoň se všechny krásně navoníme. I když v letadle pak ta kombinace těžkých vůní může u citlivějších spolucestujících vyvolat až kolaps. Takže s výběrem parfémů opatrně, prosím.
A už je tu hodina H. Hlásí nástup do letadla. Úplně nechápu tu strategii, kdy většina pasažérů už dlouho předem stojí v dlouhatánské frontě. Karty jsou přece rozdány a místa máme všichni určená dopředu, není potřeba se tlačit. Na všechny se dostane (většinou). Ale je to pokaždé stejné, taková davová psychóza, úkol zní jasně: musíme tam být první. Po dlouhém čekání ve frontě následuje ještě delší čekání v přehřátém „rukávu“ nebo v autobuse. Pak se dereme do letadla. Zákon schválnosti, první místa obsadí ti, co sedí do uličky, takže pak logicky následuje zdržování v podobě přesedání, uvolňování místa, případně handrkování, kdo bude sedět u okénka. Žádaná jsou i sedadla do uličky, jen ta prostřední jsou nejnepopulárnější.
Na tabuli s odletem do naší destinace svítí „Poslední výzva“. Opozdilci mají poslední šanci stihnout let.
Teď ještě obligátní instruktáž letušek, představení posádky, kontrola, zda jsme připoutaní a máme stolky a okenice v zajištěné poloze a už to může vypuknout. Těším se na bonbón jak malá holka. Další z mých cestovatelských rituálů. Musím mít připravené rovnou dva, protože první stihnu vycumlat dřív, než začne letadlo vůbec rolovat po odletové dráze. Nabízím všem okolo. Většinou s povděkem přijímají. Až přistaneme, musím doplnit zásoby. Let je většinou nejnudnější ze všech těch cestovatelských procedur. Když nejsou turbulence, nebo nějaký incident na palubě pro zpestření, je to celkem nuda. Nechci se rouhat, takže zaplať pánbůh za tu nudu, že se nic hrozného neděje a v pořádku přistaneme. Tentokrát je ale posádka nějaká vtipná, až žoviální, až to budí dojem, že se před cestou něčím posilnila.
Ten pohled z okénka letadla se mi nikdy neomrzí. Prostě to miluju.
Na letišti už zase začíná blázinec. Projít labyrintem není až tak náročné. Je to jak dětská hra, jdeme po šipkách, je to vždy stejné. Letiště jsou většinou uživatelsky velmi přívětivá, takže nebojte, trefíte na první dobrou. A pokud náhodou ne, určitě vám někdo rád pomůže. Já se se svými cestovateli sejdu dnes podruhé, tentokrát už u pásu na zavazadla, který byl vypsán pro náš let. Když to jde hladce, po kontrole, zda všichni v pořádku doletěli, odcházíme. V opačném případě následuje vyřizování reklamací, což je vždycky nepříjemné. Minulý týden se zrovna ztratil klientům kufr a setkali se s ním až při cestě zpět z dovolené. Inu, cestování s sebou přináší nástrahy a správný cestovatel jim čelí s úsměvem. Lehce se to říká, ale realita je trochu náročnější.
Tak teď už jen najít náš autobus, který na nás na letišti čeká (většinou). Jsme ve Španělsku, takže nemůžu vyloučit, že bude řidič zrovna na kávě, nebo bude mít siestu, a vypátrat ho bude další z mých malých vítězství. Následuje cesta na hotel, při které se ujímám mikrofonu (když funguje, jinak křičím do uličky a překřikuji řidičovo rádio – to funguje vždycky). Připravuji mé cestovatele na to, co je v následujících dnech čeká. Přípravu nesmím podcenit, aby si všichni užili dovolenou na maximum a aby splnila jejich očekávání. To je moje mise. Příjezd na hotel, ubytování, pak podle letového řádu buď padla, nebo po pauze na občerstvení vzhůru za zážitky, není čas ztrácet čas! Když se sejde skvělá parta, která si chce užívat plnými doušky, vracíme se na hotel až v pozdních večerních hodinách. Není výjimkou, že mě pak čeká ještě nějaké další překvapení, třeba žlučníkový záchvat nebo ukradená peněženka a noc strávená v místním špitále nebo na policejní stanici. Nakonec se i já přeci jen dostanu do postele, jsem tak unavená, že mi je úplně jedno, že je ta postel cizí. Někdy je to opravdu náročné, a to si moji sousedé a známí o mně myslí: To je ta, co pořád jezdí na dovolenou.
Mým úkolem je všechno vyřídit a zařídit, aby zájezd plynul hladce a klienti neměli pocit, že něco nefunguje, a aby si užili dovču naplno a ještě se u toho dozvěděli něco zajímavého. V jižních destinacích je to občas téměř nesplnitelný úkol. Ale mě výzvy prostě baví. Jsem ve svém živlu. Tenhle neustálý koloběh, to je můj život, má droga, které když podlehnete, nemůžete bez ní prostě být. Takže „Hasta la vista“, těším se na vás na další štaci!
