Článek
Díky bohu nemám žádné osobní zkušenosti s jinými drogami, když nepočítám drobné (ne)škodné jednorázové experimenty z mládí a příležitostnou společenskou konzumaci alkoholu v malých dávkách.
To, že mám problém s cukrem, touto běžnou potravinou, jsem tušila už dávno. Postupně jsem si za svůj život prošla následujícími stádii: „Mám ráda sladké“, „Miluji sladké“, „Ujíždím na sladkém“, až po definitivní „Nemůžu bez sladkého být“.
Takhle nějak by to asi mělo vypadat…
Scénář byl vždycky stejný. Dopoledne to ještě jakž takž šlo, většinou díky tomu, že jsem si dala sladkou snídani. A tu jsem si alibisticky zaobalila do kategorie „zdravá“ (jogurt, müsli, kaše…). Přes den to postupně gradovalo a nejhorší byly večery. To jsem zvládla sníst celou Milku na posezení. Nemluvím tu o malé tabulce čokolády, mám na mysli to největší balení. Nebo Nutellu nebo velkou pikslu Salka (což byla asi největší prasárna, které jsem kdy byla schopná). Manžel přede mnou sladkosti schovával po celém bytě (na mou vlastní žádost). Víceméně neúspěšně. Buď nebyl doma a já hodiny šmejdila po bytě, abych tu svou vysněnou dobrůtku našla. Nebo byl doma a já ho psychickým nátlakem (prosby, výhrůžky, sliby) donutila pro klid v rodině mi čokoládu nebo jinou ukrytou sladkost vydat.
...a takhle to bohužel většinou dopadne!
Tyhle orgie měly samozřejmě vliv na mé fyzické i psychické zdraví. Váha se mi každý rok minimálně o 10 kg zvýšila. Nálady se měnily jak na běžícím pásu podle aktuálního přísunu cukru. Když jsem se večer nacpala sladkým, měla jsem problémy se spánkem, protože ten příval rychlé energie mi nedovolil usnout. A bylo toho mnohem víc. Postupně se to střádalo.
Začátkem roku jsem si každoročně střihla dietu, která mě docela rychle zbavila přebytečných kil a na chvilku mě osvobodila od cukru. Určitě v ní také nějaké drogy jsou, protože jsem jako mávnutím kouzelného proutku přestala mít absolutně chuť na sladké. Takže super! Vydrželo to ještě několik týdnů (maximálně měsíců) po dietě, vždy do mé první kostičky čokolády nebo do prvního dortu, které jsem si při nějaké příležitosti dala s klasickými výmluvami: že se nemůže nic stát, že to bude jen kousek, že to budu mít pod kontrolou. Tak teď už vím, že takhle to nefunguje, aspoň u mě ne. Vždycky jsem zase nakonec sklouzla do stadia „Nemůžu bez sladkého být“.
Low Carb, neboli nízkosacharidové potraviny. Máte pocit, že jíte sladké, a není to sladké. Umělá sladidla ale bohužel také nejsou to nejlepší řešení.
Teď jsem ve fázi čerstvě po dietě a přemýšlím, co mám udělat jinak, aby se ten nekonečný kolotoč zastavil. A zjišťuji, že je svět plný protivenství, která mi ten můj věčný marný boj hatí:
1) Reklamy na sladké v televizi. Obzvlášť večer se začnou rojit nejrůznější reklamy na nějaké dobroty, které nám neomylně připomenou, že bychom si měli dát něco sladkého. Vlastně jsou v TV hlavě 4 druhy reklam: na auta, na slevy, na alkohol a na sladké, které se neustále střídají. Takže je strašně těžké ubránit se jim. Myslím, že vzhledem k tomu, že obezita se stává novodobou celosvětovou epidemií, měli by reklamy na sladké zakázat úplně, stejně jako to kdysi udělali s reklamami na cigarety. Droga jako droga.
2) Kupování sladkostí ve slevách takzvaně „do foroty“, ať máme zásobu dárků. No nekupte to, když mají čokoládu v 50 % slevě a děti mají za měsíc narozeniny/svátek/budou Vánoce/Velikonoce… (doplňte si cokoliv jiného, příležitost se vždycky najde). Tyhle zásoby téměř nikdy nevydržely čekat na svého potenciálního příjemce. Výhodné slevy se mi vždycky strašně prodražily. Na jedny narozeniny připadly třeba 3 – 4 čokolády ve slevě. A to nemluvím o tom, že když už se obdarovaný dočká, buduji v něm svými dárky pomalu závislost.
3) Sladké dárky. Také vždycky od návštěvy a k narozeninám dostanete alkohol a/nebo nějakou sladkost? Vím, že je těžké vybrat nějaký vhodný dárek, kterým bychom se hostiteli nebo oslavenci zavděčili. Tak si řekneme, že flaškou nebo bomboškou nic nezkazíme. Vrchol byl, když jsem byla uprostřed diety a místo podpory jsem dostala obrovskou čokoládu se slovy: „Tak si ji dáš, až budeš po dietě!“ Je to jako byste jeli na návštěvu do protialkoholní léčebny a pacientovi dali jako dárek láhev vodky, aby mohl úspěšné ukončení svého pobytu pěkně oslavit!
4) Je strašně těžké stravovat se bez zbytečného cukru na cestách. Letošní dieta mi vyšla na dobu, kdy jsem stále na cestách. A je to těžší, než jsem si myslela. Všude jsou kavárny, pekárny, cukrárny… Když se potřebujete rychle najíst, narazíte buď na něco sladkého nebo na fast food. A když už někde mají něco „zdravého“, je to salát s kozím sýrem nebo Caesar. Nic proti, ale když už si dáváte třetí stejný salát za 2 dny, tak vám to začne lézt i ušima. A to nemluvím o ceně. Na letišti jsem si jako rituál vždycky dávala karamelový dortík (cena něco málo přes 100 Kč). Teď jsem tam objevila výbornou zeleninovou krabičku, která už ale stojí přes 300 Kč. Když si dáte někde v Evropě v kavárně dortík a kafe, většinou se vejdete do 5-7 eur, salát s fresh džusem vás ale vyjde minimálně na dvacku. Takže život bez cukru není vůbec levná záležitost!
La letišti v Praze si můžete dát výbornou zeleninovou misku. Bohužel není nejlevnější. Za dortík utratíte maximálně třetinu.
5) Časová náročnost a pracnost přípravy. Když si dělám nějaké zdravé jídlo doma, tak kromě ceny je problém i čas. Příprava je nepoměrně složitější a časově náročnější než si prostě vzít ze šuplíku tabulku čokolády. Když jsem byla na dietě, chtěla jsem při oslavách udělat něco sladkého, co bych mohla i já, tak jsem začala péct low carb (nízkosacharidové) dezerty. Bylo to drahé, náročné na výběr surovin, bylo to strašně pracné a nakonec to skoro nikomu nechutnalo. Nebo máte recept na nějaký skvělý vyzkoušený low carb dezert? Sem s ním!
Navzdory všem těmto protivenstvím se budu snažit zase do toho nespadnout a cukr si už nepustit k tělu (aspoň ne ve velkém). Držte mi palce, a jestli máte nějakou dobrou radu, která by mi v mém boji mohla pomoct, budu moc ráda. I když si myslím, že tohle si musí vybojovat každý sám a najít si svou vlastní cestu. Cukru zmar!
