Článek
Tolikrát projížděla diskuze, jak zaručeně otěhotnět, co dělat, co nedělat, s každým zpožděním byla v naději. Menstruaci v této době prožívala těžce, v tichosti plakala na záchodě, aby to neslyšel její partner, aby mu nepřidělávala starost, bolesti břicha byly větší než obvykle. Cítila se zoufalá, nevěděla kudy kam. A do toho se ji občas někdo zeptal: „Tak kdy budete mít miminko?“ nebo „Máte už věk, měli byste si s dítětem pohnout“.
Hm, díky, já se snažím, co to dá, ale prostě to nepřichází. Co takovým lidem říct, kdy se společnost naučí, že takové dotazy rozhodně nejsou vhodné, a ani kdyby žena vypadala těhotně, neptejte se ji, protože se jejím zvětšeným břichem může být nemoc, nebo jenom prostě přibrala. A ani mužů se neptejte, ani pro ně to není lehká otázka. Jsou to jenom dotazy, které mohou hodně bolet a otevírat rány. Ani pokud má člověk už jedno dítě, tak ani na druhé se nemá ptát, za prvé je to každého věc, jestli chce nebo nechce mít dítě, za druhé můžou být na začátku těhotenství, takže nechtějí ještě prozradit, nebo jste se trefili v tu nejhorší dobu, protože mají zrovna za sebou potrat, nebo se snaží co to dá, ale prostě těhotní nejsou.
Valerie podle toho, kdo se ji ptal, jim už otevřeně řekla, že to prostě nejde a ať se neptají. Ale přece jenom někomu nechce říkat, jak to mají. Jako když se třeba zeptala sousedka, kterou vidí párkrát do roka. Čas plyne a Valerie prošla různými fázemi, zažila i potraty a zjistila, že menstruace není zlo a nemá ráda, když se snažilky na diskuzích o ní vyjadřují jako o mrše. Stalo se ji to v době, kdy se nemohla s partnerem snažit o dítě, a tak každý měsíc už menstruaci vyhlížela, aby věděla, že její tělo pracuje tak jak má. A naráz ji i daleko lépe prožívala. Podbřišek bolel už jenom první den a celkově se cítila spokojeně. „Holt příroda nás tak stvořila a ta menstruace ke mně patří a fascinuje mě.“ Koukala jsem na ni nevěřícně při jejích slovech. Pokračovala však dál: „Vím, že to není záruka, ale dřív jsem s menstruací brala, že mi naděje zhasla, ale když jsem prožila potraty, tak se to ve mně zlomilo, a menstruaci beru, že moje tělo funguje správně a může se zadařit. Stále je mi trochu smutno, že se nedaří, ale asi to má svůj důvod.“
Nikdo, kdo to nezažil si to neumí představit, hormony se ve vás bouří, vám pomalu a jistě trochu hrabe, nemáte rády rady nemyslete na to. Kdo tuto radu dá, ať taky rovnou řekne, kde je tlačítko OFF. Chvílemi to jde nemyslet, ale stejně se to občas vynoří, a to častěji než lochneska. Stydíte se za to, co vám projde občas hlavou, protože i když všem přejete, aby měli děti, tak závist se umí také ukázat. Valerie mi říká, jak byla párkrát venku a viděla zase paní s kočárkem, jak mi v hlavě ji projel hněv a zoufalství, ale pak si uvědomila, ale copak víš, co ta paní má za sebou? Co když prožívala to stejný, co ty, co když to dítě je až na desátý pokus. A to si uvědomila, že žárlit nemá cenu.
O jedné známé se o těhotenství dozvěděla, až když v 7 měsíci o miminko přišla. Raději by se dozvěděla, že je těhotná, že je všechno v pořádku a pak že miminko přišlo zdravé na svět a maminka je v pořádku. Protože to, že někdo měl komplikace, tak to akorát uvnitř vyvolává strach. Raději slyšet dobré příběhy, ať je o to větší naděje. Valerie neměla ani ráda období po potratu, kdy o tom, řekla některým kamarádkám. Reakce byla, aspoň víte, že to jde. Myslí to dobře, i Valerie si řekla, že je fajn vědět, že umí otěhotnět, ale na uklidnění je to sakra málo. Ano, jde to, ale s jakým koncem?
Když potratila, měla strach, takový strach se ukázat partnerovi. Jak on se těšil na dítě, jak ona se těšila a pak takové zklamání? Říkala si: „Co když mě už nebude mít rád? Ale já přece za nic nemůžu, ale co když mi to bude vyčítat? A co když za něco jenom přece mohu? Ale blbost, nepila jsem, nebrala drogy, tak jak bych ta za to mohla?“. V takových chvílích však zjistíte, jestli je partner silná osobnost, zda je ženy hoden, protože když ji v té chvíli podrží, podpoří, ukáže ji, že ji miluje, tak zjistíte, že máte toho správného partnera po boku.
