Článek
Tak jsme si s kamarádkami povídaly, co jsme kdy tak zažily na pohovorech. Dost mě zkušenosti překvapily, některé byly docela úsměvné, jiné k pláči. Ať už se hlásíte na jakoukoli pozici, tak by základy slušného chování mělo být všude. Jak jsme ale zabředávaly do rozhovorů, zjistila jsem, že ani toto jednoduché pravidlo není vůbec samozřejmostí.
Někteří personalisté se chovají tak nadřazeně, což ovšem nedělá dobrou vizitku pro společnost. Nezoufejte, když vás zrovna nevyberou, buďte vděční, že v takové společnosti nemusíte pracovat. Překvapuje mě, jak si společnost hraje na profesionály, ale neumí vést ani pohovor. Základem dobrého pohovoru je jistě přivítání. A jelikož tam strávíte nějaký čas a to přinejmenším půlhodiny, ale spíše i déle, myslím si, že je fajn, když nabídnou sklenici vody. Samozřejmě by se ten, kdo vede pohovor měl představit a pokud se u pohovoru nachází i další lidé, tak představit i je. Měli by vás i seznámit, jak bude pracovní pohovor vypadat.
Pokud dostanu do ruky formulář, který chtějí vyplnit, očekávám, že dostanu k tomu i propisku. Ale jak se zdá, ani toto není pravidlem. Kamarádka mi popsala situaci, kdy ještě s další kandidátkou dostaly papíry k vyplnění, ale bez propisky. Druhá kandidátka sáhla do své kabelky, pro svoji propisku. Moje kamarádka si rovnou řekla, zda by mohla dostat něco na psaní. I ona měla propisku ve své kabelce, vždyť ženská kabelka obsahuje vše. Ale nebyla si jistá, jestli když ji minule vytáhla, tak jestli ji dala zpátky. A znáte to, ženská kabelka obsahuje vše, ale je to černá díra, takže proč by se tam dlouho přehrabovala, když pán má před sebou mraky psacích potřeb. „Pán nebyl ani na začátku milej, byl takový neutrální, ale pak mu asi přeskočilo a stal se z něho nadřazený blb. Ani nevím, co se stalo, s druhou kandidátkou jsme si pak venku o něm povídaly a ani jedna z nás jsme to nepochopily.“ Takto mi popsala kamarádka pána, který sám vedl pohovor. Protože už to bylo před lety, už si detaily moc nevybavovala. Věděla jen, že druhou kandidátku nevybral, řekl ji to hnedka na místě. Vlastně neví proč, slečna byla milá, samozřejmě lehce nervózní, ale kamarádce přišlo, že má s nabízenou pozicí větší zkušenosti než ona. Pamatovala si však, proč ji bylo hned řečeno, že není vybrána. Neměla svoji PROPISKU. Větší hovadinu jsem neslyšela. Toto je důvod? Je snad povinností mít psací potřeby na pohovoru? Ne vždy se tam něco píše a co kdyby zkoušeli třeba, jak umí pracovat s Wordem, měla by snad mít s sebou i notebook? Moje kamarádka se v duchu jen smála: „Tak jo, tak jsem neměla vlastní propisku.“ Od té doby si většinou dává pozor, aby propisku měla nachystanou v kabelce v pohotovosti nachystanou, protože co kdyby ji od vysněné práce dělila propiska?
Podle zákoníku práce jsou některé dotazy na pracovním pohovoru zakázané. Dotazy mají být jenom takové, které bezprostředně souvisí s uzavřením pracovní smlouvy, vzděláním a prací samotnou. Hm, tak jo. Nemá je zajímat, jakého jsem vyznání, jaký je můj rodinný stav a už vůbec ne, zda mám anebo plánuji mít děti. Co se týká dětí, tak tuto otázku jsme aspoň jednou na pohovoru zažila snad každá. Ještě jsem jim teda nikdy neřekla, že tyto dotazy nemají padnout na pohovorech, protože si myslím, že by to bylo akorát mínusem pro mě. I když oni by měli být přece profíci, a měli by znát, co smí a nesmí. No každopádně jsem přemýšlela, jestli se mě ještě někdy zeptají na děti, tak jim odpovím: „Ano, mám pět dětí, ale všechny jsem dala do dětského domova, takže se nemusíte obávat, děti nejsou překážkou.“ (Čtenáři nebojte se, nemám děti v dětském domově.) Ono jestli máte nebo nemáte děti nakonec ve své podstatě nic nevypovídá, co když v době nemoci chodí na OČR otec dětí. Předpokládám, že se ptají kvůli tomu, aby zjistili, zda bude žena často doma s dětmi. Anebo proč by se jinak ptali? Ještě zvažuji variantu, že při osobních otázkách se zeptám já jich, jak to mají.
Moje další kamarádka se mi svěřila, jak paní personální vedla též osobní dotazy, sice to komentovala se slovy, že někteří firemní klienti se také vyptávají a mohou klást nepříjemné otázky. „Bylo prý na mě znát, že jsou mi některé kladené otázky nepříjemné. Řekla bych, že než nepříjemné, tak jsem se spíš opět zarážela, proč se ptají na rodinný stav, kde a jak bydlíme atd. Jak jsem pochopila, tak klient je v této společnosti alfa omega. Jak jsem vycítila, tak je to však jenom kvůli tomu, aby měli z klienta co největší zisk. Takže já bych si měla od klienta nechat všechno líbit, lézt jim do…“ Každý máme svoje hranice a záleží jen na nás, jak s nimi naložíme. Nemyslím si, že by bylo snad něco špatného na tom, když některého klienta nechceme pustit do svého soukromí. Myslím, že může být kamarádka ráda, že se toto hnedka ukázalo na pohovoru, protože ona nemá zapotřebí se ponižovat a jít přes svoje hranice přesvědčení.
Naštěstí nejsou všechny pohovory takto vedeny. Potkala jsem se nejen já, ale i mí přátelé s profesionalitou. A i když jsme nebyli třeba vybráni na danou pozici, odcházeli jsme s pocitem, že tato společnost je skvělá a má naše sympatie.
A co vy, jaké zažíváte pohovory? Je to pohovor nebo horor?
