Jaké zvolit cestičky, když má jeden dětičky. Korfu

Na přelomu srpna a září bývají zpravidla nejlepší ceny na last minute zájezdy. Končí totiž prázdniny, a tudíž děti jdou do školy a řadě pracujícím se dosud létem ovlivněné rozvrhy navracejí do zajetých kolejí. To se nám potvrdilo i letos.

Jelikož ještě nemám děti školou povinné, práci mohu dělat online a mamka už je v důchodu, nemusely jsme tyto termíny úplně řešit. A to je super, jelikož jsme byly schopné sehnat pětihvězdičkový hotel s all inclusive stravou, úžasnými animačními programy (mezinárodními i těmi v češtině), několika bazény (s celou řadou tobogánů) a velkým dětským hřištěm, situovaný v obří udržované zahradě nedaleko pěkné písečné pláže (s bezplatnými lehátky a slunečníky). To vše pro nejmladší dceru zdarma, pro starší v řádech pár tisíc a pro nás dospělé za cenu, která včetně pojištění nepřesáhla 16 tisíc na osobu (včetně letenky, transferů, prostě komplet).

Holky jsou na cestování po ČR i do zahraničí už zvyklé. Zejména ta starší, pětiletá, byla nadšená, když se dozvěděla, že za dva dny odpoledne vyráží autem směr Praha - letiště. Hned se zajímala, kde má svůj batůžek a cestovní kufr, kde je medvídek Davídek a co uděláme do letadla na svačinu. Ta druhá má za sebou teprve 15 měsíců na světě, tudíž ji víc bavilo poctivě zabalené věci z kufru potají vytahovat, ale jakmile se ocitla na letišti, hned jí zasvítila očička a chtěla všechno objevovat.

Na Korfu se letí krásné 2 hodiny. Nás navíc čekal noční let, proto jsem se uklidňovala, že batolátko se hezky prospí a nebude svými pokusy o první slova rušit podřimující sousedy. Jelikož na dálnici hlásila navigace delší zdržení, vyjeli jsme o něco dřív. Mladší dcera už spí jen jednou denně a parádně to vyšlo akorát do auta. A jelikož to s těmi uzavírkami zas tak horké nebylo, přijeli jsme na letiště s půlhodinovým předstihem. Chlapi během těch 10 minut povoleného stání ani nestačili zamáčknout slzu a už museli zase za volanty, zatímco my jsme se vydaly vstříc dobrodružství.

Na letiště jsme se dle pokynů měly dostavit v 16:00, neboť odlet byl naplánovaný na 18:30. Od 15:30 jsme si poctivě držely pozice co nejblíž tabulce s odlety, abychom ve chvíli, kdy se objeví čísla odbavovacích přepážek, vyrazily správným směrem a nemusely s dětmi čekat dlouho ve frontě. Při té příležitosti jsme zjistily, že odlet se o hodinu a čtvrt odkládá. Přesto jsme plny optimismu, s oběma holkami, kočárkem, dvěma kabelkami, dvěma kufry, batůžkem a kabinovým kufříkem vyrazily jako žíznivé čáry k odbavovacím přepážkám hned, jak se jejich čísla rozsvítila těsně vedle oznámení o posunu odletu.

Naše přepážky byly hned za výše zmíněnou cedulí - asi 10 metrů od nás - a přesto, světe div se, na místě už se klikatila turistická anakonda. Nejdřív jsme si lámaly hlavu, jaký způsob telepatie mohli ti lidé před námi použít, než jsme nad přepážkami dohledaly informaci, že slouží zároveň pro odbavení cestujících na Korfu, tak těch na Rhodos. A Rhóďané odlétali nejen dřív, ale i na čas. Budiž jim to tedy přáno!

Fronta naštěstí postupovala rychle, malou bavilo na všechny z kočárku mávat, vyhazovat dudlík a pokud se jí někdo vyloženě líbil, tak s ním hrála bububu kuk. Ta druhá si zase vítězoslavně a hrdě táhla svůj malý kufřík a užívala si, že je součástí té stále se prodlužující spirály.

Výhodou cestování s dětmi je rozhodně to, že teď dostáváme místa vpředu. Do té doby jsem vždycky létala v lepším případě na křídle, v tom horším scénáři úplně vzadu. Než se opustila dráha, byla jsem nadýchaná benzínu, nikam jsem neviděla a když ještě podávali jídlo, tak než ho člověk dostal, už chodily letušky s košem a šup šup, sbírat, bude se přistávat, a mamka už se stále ubývajícím místem v zadních částech letadla dostávala fóbie (nemluvě o tom, že když nás při letu z Menorky dohnala bouřka a přepadly nás zatím nejhorší turbulence, jaké jsem kdy zažila, letadlo se propadlo o několik metrů, uvolňovaly se věci z kabinových přihrádek, lidé si přes uličky drželi ruce a neusazený personál popadával jak hrušky, z těch posledních sedadel, kde jsme seděli, byla celá ta hororová scéna vidět a cítit určitě o dost barvitěji, než z linií za pilotem). Tak teď je to vždycky šestá, sedmá řada top. Luxus. Místo, přehled, žádný zápach, a když nesou vodu, dostaneme ji mezi prvními, ještě než musí jít vyměnit prázdnou petku.

Ale to sem nepatří. Jak zabít s dětmi na letišti na místo hodiny a půl rovnou tři?

Konečně jsme nemusely tahat kufry a obě části kočárku byly poctivě označeny cedulkami. Zajely jsme tedy napřed na terminál 1 do obchodu doplnit svačinu o pár ňaminek a cestou jsme se zastavily na venkovní terase, která je koncipovaná jako pozorovatelna letadel. Najdete tam židle i lehátka, a když máte štěstí a zrovna poblíž parkuje nějaký ten okřídlený stroj, můžete ho dle libosti pozorovat. Holkám se oba zaparkovaní velikáni moc líbili. Bohužel, venku bylo i přes nastávající podvečer velké horko a stín terasa nenabízí, nemohly jsme se tedy zdržet moc dlouho. Vyrazily jsme tedy na pasovou kontrolu.

Měla jsem v menší termosce horkou vodu na mléko a jako při letu do Turecka opět stačilo termosku vyndat z kabelky a říct, že se jedná o potřebu pro dítě. Nemusela jsem tekutinu (přesahující o dost povolené množství) vůbec vylévat. Zato kočárek jsem musela opět rozložit, ba dokonce sundat kolečka. Naštěstí to není nic složitého. Za chvíli už jsme byly v hale lemované bránami. Dětské hřiště ovšem od času poslední cesty padlo na úkor nové kavárny a do místnosti určené pro děti vede asi tak sto schodů a žádný výtah (což s kočárkem není ideální). Všechna sedadla u gatů tradičně obsazena…a tak jsme si šly napřed prohlédnou voňavky a kosmetiku, protože to je přece pravý český letištní kolorit.

Jenže pak se starší dcera začala domáhat svého práva na sváču, a tak jsme rozbalily z domova připravené mimi řízečky se zeleninkou a pečivem. Potom jsme objevily poslední volná místa v jedné z pulzujících kaváren a objednaly jsme si na posilněnou kapučíno a čaj. Holky byly spokojené, malá postávala (v ponožkách) na gaučíku a pozorovala cvrkot, druhá popíjela svůj horký nápoj a za chvíli už byl čas boardingu. Jedno rychlé mlíčko, přebalit…Obsluha mi ještě přilila horkou vodu to termosky a šlo se.

Do letadla s sebou vždycky beru mikiny a bundy, protože člověk nikdy neví. Jelikož batole sedí na mně, tak jsem si musela vzít svetr ještě před vzletem, abych ji pak nemusela odpoutávat (a hlavně budit). Oblékla jsem i malou, daly jsme dudlíček a ještě než pilot schoval kola, malá spala jako dřívko. První hodinu mělo ale letadlo nějakou poruchu na klimatizaci, takže místo chlazení nám topili. Jsem docela zimomřivá, ale v mikině a ještě de facto přikrytá tělíčkem malé, jsem měla co dělat takové horko snést.

To mamka s druhou dcerou si pěkně v tričkách hověly na svých nesdílených sedačkách. Ta mladší si užívala let, celou dobu si malovala a chlubila se svými dílčími výtvory, mluvila o tom, jak se těší a co vše společně budeme podnikat, babička si vychutnávala, že má konečně víc místa na nohy a byla nadšená, že po x mlčenlivých letech se našel kapitán, který k osádce promluvil a ona tak měla pěkný přehled o tom, nad jakým kouskem planety se zrovna nacházíme (onoho času myslím nad Chorvatskem).

A konečně! Kerkyra! Na korfskou přistávací dráhu prý musí mít piloti speciální zkoušky, protože je to nejkratší přistávací dráha jižní Evropy, která má necelých 2 400 metrů a je obklopená mořem a močály. To je dobré vědět, obzvlášť, když tam přistáváte za tmy. Nicméně, piloti jsou kabrňáci a zvládli to na jedničku. Třeba mi venku nebude takové horko jako v kabině? Místní čas něco po 23:00 a teplota vzduchu 29 stupňů Celsia, ozývá se z rozhlasu a mně je jasné, že i když bych ze sebe strhla i tílko, horko mi bude… A těším se na to.

Malá se s dosednutím kol na pevnou zem jako s lusknutím prstu probudila a čekala, co se bude dít. My jsme posbíraly své saky paky a čekaly jsme taky. Když se otevřela dvířka a turisté, dosud marně a nervózně postávající v chodbičce, se kolem nás začali ploužit ven, vstaly jsme i my. Společně s námi se zvedli lidé, kteří seděli v řadě za námi a před námi. Nezávisle na sobě mi z obou řad chválili holky. Báli se prý, když viděli, že poblíž sedí děti, že let bude nepříjemný, ale holky prý byly hodné, milé a vůbec nezlobily, nekřičely, nekopaly ani neplakaly. Poděkovala jsem jim, ťukala jsem třikrát o područku a v duchu jsme byla moc hrdá. Jen aby to tak bylo i na cestě zpátky. A taky za pár okamžiků v autobuse do hotelu.

Kočárek čekal hned u paty schodů pod letadlem. Ještě že jsem ho zaregistrovala, protože už lidé nastupovali do prvního přistaveného autobusu, tma jako v ranci a docela by nám chyběl. Kufry přijely během chvíle. WC na letišti čisté a normální, až na to, že se nesměl házet toaletní papír do mísy, což ale platí v celé zemi a starší dceru jsme na to předem připravily (možná až moc, chudák si myslela, že když se tam omylem papír hodí, zhroutí se v Řecku celý sanitární systém, tudíž nám to pořád opakovala, abychom na to nezapomínaly).

Autobus do hotelu jel necelých 45 minut. Menší se podařilo překonat zvědavost a zase usnula, ta větší na chvíli taky. V hotelu pak dostala all inclusive náramek, což z ní udělalo náramně důležitého človíčka. Čekaly jsme ale dlouho na karty a na pomoc s hledáním pokoje - hotel sestával z mnoha vilek rozesetých po velkolepé zahradě plné menších i větších chodníčků a uliček, tudíž číslo pokoje 1104B člověku, co je tam poprvé a přijel v noci, skutečně moc nenapoví o tom, kde se nachází. Ještěže nás tam recepční odvedl. Ve 2 v noci řeckého času. Trochu nás zarazila moderní otevřená koupelna, nicméně, rychlovarná konvice na místě, lednice na místě, dokonce pozdní večeře, voda, dětská postýlka, klimoška… takže sváča, sprcha a spát. Zítra (vlastně dneska) to vypukne.

Hned ráno nás zaujal krásný výhled z terasy, k níž dokonce k překvapení všech náležela i dvě soukromá lehátka. Někteří sousedé na nich sušili prádlo, já jsem na něm jednou dokonce pár hodin spala ve snaze uniknout klimatizaci, kterou mamka prvních pár dnů zapínala (něž dostala kašel). Zahrada naší linie vil byla keři oddělaná od chodníku vedoucího na pláž…nicméně nás ráno zarazil takový nezvyklý zvuk. Záhy jsme zjistily, že za chodníkem stojí plot a za ním je prašná cestička a hned vedle ní vede na ostrovní poměry široká řeka, na níž kotví řada lodí. A ty ráno vyplouvají na moře, do něhož tok samozřejmě hned vedle hotelu ústí. Bylo to moc pěkné, sledovat stěžně, vlajky a plachty lodí, jak se pohybují nad keři ráno směrem doprava k moři a večer zase směrem doleva do přístavu a bylo super chodit kolem bárek na pláž.

Brzy jsme si potvrdily, že popisek hotelu nelže, když se v něm tvrdí, že se jedná o alternativu k řecké vesnici. V centrální části areálu byl dokonce funkční kostelík. Zároveň jsme se přesvědčily o tom, jak rozlehlý rezort je, když se na každých pár metrech nacházely rozcestníky nebo rovnou mapky. My jsme ale měly štěstí. Hlavní restaurace, rodinné bazény, hřiště i moře jsme měly všechno na dosah ruky.

Předností hotelu bylo veliké dětské hřiště, které bylo ohrazené a vždy čisté. Byly tam i houpačky pro nejmenší, kolotoč, skluzavky, různá houpátka. Pokaždé, když člověk potřeboval zaplnit čas, mohl se tam vydat a měl vystaráno.

Kdo se u cestování bojí, zda by si děti, obzvlášť ty malé, našly něco k jídlu, tady by se mu určitě ulevilo. Doma bych rozhodně nesehnala tak čerstvé ovoce, zeleninu, křupavé pečivo, kvalitní šunku…obě holky si celý týden debužírovaly jako královny a my s mamkou jsme si také pochutnávaly na všemožných delikatesách.

Moje snídaně téměř každý den spočívala v nějaké formě zeleniny a nechyběl uzený losos. Když si vezmu, kolik u nás stojí 10 dkg, tak jsem tam jenom na něm dost ušetřila. Holky ochutnávaly od všeho. Nejčastěji je lákaly vývary a samozřejmě také těstoviny. Mamka ujížděla na očkách a na tzatzikách.

Je ale pravda, že poslední dny už jsme si radši daly na odpoledním bufetu gyros a večer jsme spíš jen tak zobaly. Člověku se to zají. Ale all inclusive je hlavně o pití, a teď nemyslím alkohol, ale vodu, kávu a soft drinky. Jinak by člověk utratil majlant.

Když jsme poprvé vyrazily na pláž, hned na nás dýchla romantická atmosféra místní řeky. Ta je prý největší na ostrově a odděluje od sebe dvě menší městečka (obě začínají na M a kdo chce, jistě bude schopen si informaci dohledat, nechci totiž ubytování propagovat přímo). Poměrně daleko od hotelu vedl přes řeku most, nicméně kousek od jejího ústní do moře jsme potkávali postarší Řekyni, která převážela turisty za drobný bakšiš na druhý břeh na své soukromé pramici. Vídávali jsme také místní kapitány - většinou statné šedesátníky - mořské vlky každým coulem, nabízející zajímavé lodní výlety, ať už za rybařením, západem slunce či na nedalekou pevninu.

Holkám se moc líbily bárky všeho druhu a velikostí, které se na hladině pohupovaly. V přístavu se také pohybovala různá zvířátka. Kromě racků a hus to byly samozřejmě kočky. Ty řecké mají očividně jinou skladbu jídelníčku, než u nás, protože jsme jednu načapaly, jak se láduje ještěrkou.

Bylo skvělé, že jsme se nemusely pohledu na přístávek vzdávat ani po té, co jsme dorazily na pláž. Ta byla totiž z jedné strany lemovaná právě říčním ústním a plavidla jsme tak pozorovaly i z lehátka.

A konečně! Moře. To bylo v našem středisku opravdu teplé (podobně jako bazény). Úplné kafčo. Bylo totiž poměrně mělké (starší dcera vystačila poměrně dost metrů od břehu) a jen s minimem vlnek. Zato bylo krásně průhledné, božsky zelenkavo-modré a na dně byl hebký jemný písek.

Samozřejmě, vždy se musí dělat kompromisy. Část hotelové pláže se nacházela na původně přirozeném kamenném předělu mezi řekou a zálivem. Hotel si „výspu“ povrchově upravil, navozil písek, ovšem pro vstup do slaného živlu musel dodat schody. Ty byly ale dostatečně široké a pohodlné, takže ani holky, ani mamka, neměly se vstupem potíže. Pod schody stačilo zdolat přibližně metr oblázků (s miminem v náručí jsem to zvládala bosa, starší dcera měla boty do vody), pak už byl písek. Zatímco my jsme měly na místní poměry širokou pláž a i na ní písek vhodný na stavění hradů, zbytek zálivu měl pláž velmi úzkou a na ní takový (za mě dost ošklivý) štěrk. Takže my jsme byly spokojené. A kdybychom nebyly, popojdeme kousek vedle.

Náramně jsme si na pláži užívaly. Starší dcera už plavala sama jen s rukávky a batolátko rádo obhlíželo situaci z růžového nafukovacího plameňáka. Pak si mezi lehátky stavělo bábovičky, zatímco ta starší se bavila běhaním pro vodu a vytvářením různých jezírek a stavbiček.

Během pobytu se stalo jen jednou k večeru, že se počasí trochu rozkmotřilo s dobrou náladou, zvedl se vítr, nebe se zamračilo a chvíli to vypadalo na bouřku.

My jsme vyrazily na procházku (samozřejmě v dosahu případného úkrytu), nabít energii od řádících vln a divokého větru, protože to je teprve ta pravá energizující atmosféra. Moc jsme si to užily a než jsme se vrátily do útrob areálu, počasí se uklidnilo.

Dokonce jsme si pak jeden den večer se starší dcerou troufly vyrazit na molo. Před námi šla ještě jedna zamilovaná dvojice, takže jsme se na místě nijak zvlášť nezdržovaly, abychom jim to moc nenabořily.

Musely jsme si svítit telefonem pod nohy, abychom odhalily případná chybějící prkna (byla jen dvě), ale ten zážitek! Byla tma a celý záliv halila drobná mlha. Moře působilo jako černý sametový ubrus. Opar všude kolem zahaloval oblohu a slyšely jsme jen drobné šumění větru a vlnek…

Když jsme se šly poslední noc s mořem rozloučit, žádný opar pobřeží nehalil. Naopak. Nebe bylo krásně jasné. Lehly jsme si na jedno z plážových lehátek nedaleko výše zmíněného mola a pozorovaly hvězdy. Bylo jich neskutečně moc, až se nám točily hlavy. Nádhera.

Ale ani u bazénu jsme se nenudily. Holky moc bavilo sjíždět malé skluzavky…ta starší se klouzala sama, ta mladší samozřejmě se mnou. A děsně ji to bavilo. Jakmile jsem ji postavila kamkoliv poblíž bazénů, hned mířila sem a ve vodě mě pak rovnou táhla na schody.

Mě zase lákaly tobogány. Na ten nejméně nebezpečný už jsem brala i starší dceru, která vždycky řvala, že nechce a pak zase volala, že chce znovu.

Skvělé byly také různé aktivity pro děti a dospělé - třeba dětský klub (jednou tam děti malovaly na trička, která si mohly vzít s sebou domů), mini disco, filmový kvíz, řecký večer… Pořád bylo co dělat.

A když už jsme se nudily, vyrazily jsme na výlet. S dětmi jsme samozřejmě nevolily nic celodenního ani organizovaného. Ideál je kratší věc ve vlastní režii. Od nás se nabízelo hlavní město. Vyrazily jsme tam hned dvakrát. Nakonec, letadla jsme i v našem městečku měly jak na dlani, což svědčilo o tom, že letiště i Kerkyra jsou co by kamenem dohodil.

Zastávka byla hned před hotelem. Našly jsme tam ceduli s pravidelnými časy, kdy vyjížděl autobus od nás do hlavního města a naopak, kdy vyrážel z Kerkyry zpět. Běžně by mu to zabralo nějakých 30 minut, jenže v létě je provoz na ostrově velmi přetížen a jelikož autobus jede do centra (stojí často v zácpě a na světlech), každá cesta zabrala něco kolem hodiny.

Holky jezdily zadarmo. My jsme za jednu cestu platily přibližně 2,5 eura. Nutno dodat, že zatímco v Kerkyře vystoupíte na hlavním náměstí, když jedete zpět do svých středisek, musíte vyjíždět z centrálního autobusového nádraží, které je dobré 2 kilometry vzdálené a jde se k němu po rozpáleném betonu z velké části bez možnosti schovat se ve stínu. Když ale počkáte na té samé zastávce, kde jste ve městě vystoupili, dřív nebo později přijede nějaký bus, který na nádraží míří a většinou turisty zadarmo sveze, což je vážně milé.

Kerkyra počtem obyvatel odpovídá Karlovým Varům a co do rozlohy je jen o něco menší. Staré město je už skoro 20 let zapsané na seznamu UNESCO.

Kdysi už jsme v Kerkyře s mamkou byly, a tak jsme se těsily zpátky. Historické centrum má totiž své osobité kouzlo. Sestává z bezpočtu drobných uliček, v nichž lze nalézt vše od módy přes ručně vyráběné hračky ze dřeva.

Jako správné turistky něžného pohlaví jsme si užívaly pohledy na všechny ty fešné šaty, pohodlné sandály i barevné náušnice. Náš zrak ale lákaly i obchody s lokálním ovocem, různými soškami, dokonce jsme narazily i na zverimex… a samozřejmě nechyběly restaurace a kavárny - každá trochu jiná a svá.

Někde vsázeli na tradiční řecký modro-bílý styl, jinde zase na neutrální modernu, někde hrála živá hudba, jinde jste mohli slyšet jen cinkání skleniček a příborů, někde sice měli postarší malinké kulaté stoly, která navíc stály do úhlu z vršku, ale nenašly jste u nich jediné místo, protože stály v plném stínu a od nich jste viděli celé to hemžení tisíců procházejících jak na dlani, zatímco jinde byl lokál jako ze škatulky, ale vevnitř ani na terase ani noha, neboť místu prostě chyběl šmrnc, kouzlo nebo dobrý výhled.

Největšími ozdobami Kerkyry jsou bezesporu stará i nová benátská pevnost, jež lemují korfský výběžek a shlížejí na město z úctyhodné výšky. Velmi dobře je na ně vidět také z přístavu, kam jsme vyrazily při naší druhé návštěvě.

V kerkyrském přístavu kotví jak velké výletní lodě a trajekty, tak luxusní soukromé jachty. My jsme hned při našem příchodu narazily na roztomilou pirátskou loď, jejíž provozovatelé nabízeli několikrát za den přibližně hodinový okružní výlet kolem města. Na rozdíl od kapitánů v našem středisku, kteří jezdili buď na celý den mimo ostrov, popř. na několik hodin daleko od hotelu, návrh pirátů svézt se hodinku kolem Kerkyry jsme si dovolily akceptovat. A udělaly jsme dobře.

Do vyplutí zbývala necelá hodina. Nedaleko místa odjezdu jsme ale narazily jak na obchod s pitím, tak na veřejné toalety a poměrně velké dětské hřiště, tudíž jsme neměly problém s tím holky zaměstnat a nemusely jsme se bát ani dost šílených paprsků (na slunci bylo určitě přes 35 stupňů), protože hřiště bylo v pěkném stínu v parku a loď nabízela plnohodnotné krytí (horní i spodní patro mělo střechu). Na hřišti si holky dokonce našly malou místní kamarádku, která byla velmi usměvavá a moc ráda si, zejména s menší dcerou, pohrála. Doba čekání utekla tedy velmi rychle.

Na výlety jsem holkám brala svačinku. Tady měly banán a ta mladší i kapsičku dovezenou z Čech. Celou dobu jsem jí samozřejmě dělala nutrilon, ale je zvyklá i na vodu a na čaj, takže o pitný režim měla vždy postaráno. Podobně jako ta starší, která navíc kromě vody, když mohla, hltala pomerančový džus a nepohrdla ani gyrosem.

Na lodi si mohl kdokoliv zahrát na piráta. Z několika velkých pokladnic jsme si mohli zdarma zapůjčit klobouky či makety mečů a bambitek. Samozřejmě toho využívaly hlavně děti, kterých bylo na palubě požehnaně. V horní části lodi bylo navíc velké kormidlo, které sice už dávno neplnilo svoji funkci, avšak děti si k němu mohly chodit zahrát na kormidelníky. To se starší dceři hodně líbilo. Nám dospělým se zase líbilo, že dělali moc dobré frapíčko.

Malou jsem měla celou dobu v manduce. Byla z plavby nadšená, dívala se na moře, mávala jachtařům a jakmile uzurpovala moje brčko, krmila mě kávovou pěnou. Chvíli se i prospala.

Loď po přibližně půl hodině cesty dorazila k poloostrovu Kanoni, na němž se rozkládá korfské letiště. Místo je vyhledávaným cílem turistů, protože je z něj krásně vidět na vzlétající a přistávající stroje. A nejenom lidé proudící po nedalekém mostě či ti vysedávající v jedné z vyhlášených kaváren, ale i my jsme měly letadla jako na dlani. Jedno se akorát chystalo do nebes, a než loď obeplula malý Myší ostrůvek a než nám zamávali lidé od nedalekého kostelíka, už jsme mohly sledovat, jak další okřídlený obr přistává. A byl to rozhodně zážitek.

Během plavby jsme také na vršku na skále na pobřeží zaregistrovaly letní zámeček císařovny Sissy. Památka postavená na sklonku 19. století se jmenuje Achillion a je to vskutku půvabná stavba, jejímž zahradám vévodí socha Homérova hrdiny v nadživotní velikosti. My jsme tam už kdysi s mamkou byly, proto jsme tam holky letos netáhly. Na objevování architektonických krás mají ještě čas. Ale zavzpomínaly jsme si.

Poslední den se přiblížil rychleji, než jsme čekaly. Zatímco pokoj jsme musely odevzdat už v 11 hodin dopoledne, na letiště jsme odjížděly až v 19.30. Opět nás čekal noční let. Hotel byl ale skvěle vybavený (např. nabízel ručníky k bazénům a moři každý den zdarma), proto jsme neměly problém s dětmi vydržet v areálu i bez pokoje. Ještě jsme si užily poslední výborné dvojité espresso a hurá na letiště.

Všechno odevzdat, navonět se… a vida. Zpoždění hodina a půl. Navíc na letišti dvakrát vypnul proud a zhasla světla. Tak jsme raději přikoupily vodu, sehnaly poslední volná místa k sezení u gatu a čekaly. Pak se ale vše dělo dle tabulek. Odevzdat kočárek u schodů do letadla, obléct a než jsme vzlétli, už obě holky spaly a probudily se až v Praze. Většinu času jsme přitom letěli v zóně se zvýšeným výskytem turbulencí, nesměli jsme se odpoutat, a dokonce se ani nesvítilo. A zdaleka nebylo na palubě takové horko jako týden před tím. A žádné extra horko nepanovalo ani v Praze. A to nebylo nic proti tomu, co se děje teď.

Léto je prostě za námi. Alespoň máme na co vzpomínat a třeba i na co se zase těšit.