Mostar - neústupný bosenskohercegovský strážce Neretvy

Má šrámy na těle, avšak duši čistou. Tak by se nejspíš dalo nejlépe shrnout, jak na mě tehdy Mostar působil. Psal se rok 2007 - byla jsem tehdy s rodiči na dovolené v Chorvatsku a jeden den jsme do kulturního centra hercegovsko-neratvanského kantonu vyrazili na výlet.

Příroda se od té chorvatské nikterak zásadně nelišila, ale přesto po překonání hranice působila divočeji a chladněji. Jako by si od lidí zachovávala jakýsi těžko popsatelný odstup. Vrhal na nás stín vrchol Velež, očima tisíci jehliček nás pozorovaly temně zelené borovice a zrcadlo nám nastavila ledová a k neuvěření průzračná řeka Neretva.

Ještě než jsme našli parkoviště, spatřili jsme první z mnoha ran a bolístek, které v různých částech města zanechaly v té době relativně nedávné občanské nepokoje. Vypálené budovy bez oken, fasády domů s viditelnými dírami po střelbě, opuštěná nepojízdná auta.

Vystoupili jsem a pomalu zamířili rozpálenou betonovou městskou čtvrtí ke chladnějším kamenným uličkám historického centra Mostaru. Cílem byl samozřejmě prohlédnout si tamní ikonický most, nicméně i cesta k němu měla své kouzlo.

Přestože jsme byli ve vnitrozemí, dýchala na nás téměř typická středomořská atmosféra. Kamenné chodníky se leskly, vzduchem se nesla vůně kávy a pečeného masa, míjeli jsme davy turistů a našim zrakům lahodily pestrobarevné květiny i všechny odstíny zelené, které nabízela Neretva. Bylo poznat, že Mostar tu stojí dlouho - snad od dob římských - a že ho jen tak něco neudolá.

Mostarská perla, symbol, poklad. Kamenný most z doby osmanské, jemuž předcházela ještě starší verze dřevěná. Odděloval prý chorvatskou a muslimkou část města už od 16. století. A činil tak až do 9. listopadu 1993, kdy byl v rámci vojenského konfliktu chorvatskou stranou záměrně poškozen a de facto zničen (sloužil totiž nepříteli k zásobování).

Opraven a znovuotevřen byl až v roce 2004. Na jednu stranu se tedy skvěl novotou a působil velmi dobře. Na druhou stranu bylo poznat, že není tak úplně původní (jakkoliv se architekti snažili dodržovat originální postupy a vzhled).

Pamatuji si také návštěvu lokální restaurace s úžasnou kovovou studnou, kde servírovali dokonale studenou vodu a náramně horkou a výbornou kávu v džezvě.

Celkově na mě Mostar působil vlídně. Trochu unaveně a ospale. Jako pacient, který má to nejhorší za sebou, ale k úplnému uzdravení má daleko. Zatímco na končetinách má ještě modřiny a strupy, tvář už se rozjasňuje a už si zkouší i nové šaty a make up.

Je to ale téměř 20 let. Věřím, že se od té doby mnohé změnilo a městu už se dýchá snáze.

A co skoků do řeky z mostu týká - také jsme byli svědky jednoho podobného adrenalinového zážitku. V Mostaru je to poměrně běžné. Dokonce se tam pořádá soutěž ve skocích do vody. Jedná se o několik set let starou tradici (v roce 2016 to byl 450. turnaj), skrze niž si místní mladíci dokazovali svoji mužnost. Dobrodruzi zdolávají výšku 21 metrů a trvá to prý 3 vteřiny.

Hloubka řeky je prý v létě 5 metrů a proudí rychle (3 metry za vteřinu), tudíž jde o věc dost nebezpečnou, která by rozhodně neměla být činěna bez rozmyslu a dostatečné zkušenosti. Přesto se mnozí turisté nechají nalákat (skoky z ramen mostu jsou za určitý obnos nabízeny jako lokální atrakce) a toto rozhodnutí se už také stalo několika lidem osudným (chápu proto, že záchranářům občas povolí nervy). Tak doufám, že pokud se rozhodnete do něčeho skočit po hlavě, budete z toho taky umět vyplavat.

Zdroje:

https://radiozurnal.rozhlas.cz/kdysi-byl-symbolem-valky-dnes-se-z-mostarskeho-mostu-znovu-zavodi-ve-skocich-do-6204930

https://cs.wikipedia.org/wiki/Star%C3%BD_most_(Mostar)

https://www.novinky.cz/clanek/zahranicni-evropa-turista-v-mostaru-skocil-z-vysokeho-mostu-po-zachrane-dostal-pesti-40528018