V Jokohamě v přístavu, kde noc nevládne tmou

Kubaštovu Japonečku znám od malička. Ať už jsme ji hráli u táboráku, slýchavala jsem ji z různých country rádií či na mě vykukovala ze zpěvníků a notových archů. Obsah písně mně ale vždy připadal příliš vzdálený, exotický a v podstatě nedotknutelný. Ani ve snu by mě proto nenapadlo, že se jednoho dne v nočním jokohamském přístavu ocitnu…a že spíš než o vládce tmy, půjde o pána světelných efektů.

V Jokohamě žije více než 3,5 miliony lidí, což ji v žebříčku japonských měst řadí na druhou příčku podle počtu obyvatel. Z hlediska námořní dopravy je však město nacházející se zhruba 30 kilometrů na jih od Tokia jasným číslem jedna - jedná se totiž o největší japonský přístav, jehož historie sahá do 19. století. Podle oficiálních zdrojů přístav ročně obslouží přes 30 tisíc lodí a projdou jím téměř 3 miliony kontejnerů se zbožím a potravinami.

Jokohama je jedním z hlavních pojítek ostrova Honšů s okolním světem - ať už mezinárodně, tak s dalšími japonskými ostrovy. Možná proto byla v Jokohamě započata stavba vůbec první vnitrostátní železnice (trať vedla do Tokia). V Jokohamě také vůbec poprvé vyjely maglevy (levitující vlaky).

Kromě lodí do města míří šinkanseny (jedním jsme přijeli i my), nákladní auta a osobní vozy, proto se (podobně jako další japonské aglomerace) vyznačuje vyspělou infrastrukturou. Z vlaku a později ve čtvrti Minato Mirai jsme tak mohli vidět například impozantní Yokohama Bay Bridge. Ten je dlouhý téměř 900 metrů a v noci jej ozařuje přes 200 světel. Každou hodinu přitom mění barvu, čímž místním slouží místo hodinek. Na most se pěšky nesmí, ale je v něm observatoř (Skywalk). Tu jsme ale pro naši krátkou návštěvu nestihli.

Cesta šinkansenem z Tokia zabere necelých 20 minut. Vlaky jsou ultramoderní, pohodlné a rychlé. Cizincům se vyplatí koupit si tzv. Japan rail pass, díky němuž mají levnější jízdné (musí tak učinit ještě mimo území Japonska). My jsme si většinou vystačili s týdenním pasem, díky němuž jsme mohli jezdi nejen vysokorychlostními vlaky, ale rovněž lokálními vlaky, některými loděmi, metrem či autobusy.

Hotely a všeobecně obydlí v zemi vycházejícího slunce jsou malé (někdy vám nabídnou jen jakousi buňku či kapsli na přespání, která silně připomíná králíkárnu). My jsme ale měli relativně velký pokoj, na němž nás přivítaly origami.

Ještě než jsme vyrazili na obhlídku města, zašli jsme na něco dobrého. V Jokohamě jsme zvolili tzv. yakiniku, což můžeme volně přeložit jako grilování masa. Jedná se o jedno z nejoblíbenějších způsobů úpravy jídla v Japonsku, pod nímž se v současnosti skrývá opékání velmi tenkých plátků masa či zeleniny na většinou plynových či elektrických minigrilech. Hosté restaurace si zkrátka a dobře objednají, na co mají chuť (hovězí plátky, houbičky, cibulka atd.), roztopí si gril uprostřed stolu a hody začínají.

Jelikož v Japonsku převažuje množství chodů nad jejich velikostí, stává se, že pak máte na stolku nespočet malých talířků s různými saláty, mini porcemi těstovin, rýží a samozřejmě také s kimchi. Tato pikantní původně korejská specialitka je na ostrovech k dostání všude a každý má svůj originální recept (podobně jako u nás děláme každý jinak nakládané okurky). Sice si kimchi připravujeme doma de facto od základu, ale Asiaté jsou prostě mistři.

S plnými bříšky jsme už konečně vyrazili na obhlídku města. Měli jsme jen jeden večer, a proto jsme zamířili do známé jokohamské části zvané Minato Mirai 21. Obchodní čtvrť přezdívaná „Philadelfie a Boston orientu“ je totiž úžasná. Najdete v ní třetí nejvyšší věž v zemi, zábavní park, řadu muzeí, můžete si vyzkoušet virtuální realitu, projet se na ruském kole, obdivovat Bay Bridge, vyhrát v automatu plyšáky, nakupovat, jíst nebo jen tak pozorovat oceán.

V přístavu se nachází Jokohama Landmark Tower. Téměř 300 metrů vysoká budova je třetí nejvyšší v Japonsku. Jsou v ní obchody, hotel a také observatoř. Četla jsem, že výtahy ve věži byly do nedávna nejrychlejšími na světě (zvládnou 69 pater za 40 sekund).

Název čtvrtě by se dal přeložit jako Přístav budoucnosti 21. století. Na Minato Mirai dohlíží, podobně jako v Mordoru, velké oko, a to tzv. Cosmo Clock 21. Jedná se o obří ruské kolo, které je součástí zábavního parku Cosmo World. Se svými 112 metry se majestátně tyčí nad přístavem a každému odvážlivci, který si koupí lístek, nabídne jedinečný pohled na celé město. My jsme na Cosmo Clock samozřejmě také vyrazili. Právě z něj bylo krásně vidět, že v Jokohamě noc tmou příliš nevládne…

Z oken obřího kolotoče jsme viděli nasvícený Bay Bridge, Hotel International a další součásti jokohamského centra Pacifico (zde se konají různé mezinárodní soutěže včetně Mistrovství světa ve hře Pokémon), stovky nasvícených výškových budov a také blízké či vzdálenější lodě.

Noční Jokohama byla hodně barevná jak zvenku, tak zevnitř. Zatímco v přístavu nám přecházely zraky z pestrých kabátků ruského kola, za dveřmi všudypřítomných gamecenter jsme se ponořili do nepopsatelné atmosféry japonského herního světa.

Japonské herny mívají několik pater. Některé bývají zpočátku nenápadné, ale ty jokohamské člověka uhranou už po prvním překročení prahu. Místo doslova pulzuje životem. Z každého koutu se k vašim uším dobývá jiná znělka, smích, dupání či emocemi nabitý pokřik. Sály jsou veliké a bývají napěchované lidmi všeho věku, kteří velmi zapáleně zkoušejí s pomocí umělého ramene vytahovat z automaty plyšáky (mně se to podařilo), hrají videohry, bubnují do rytmu známých songů, ztrácí se v příbězích virtuální reality nebo ovládají roboty.

V Cosmo Worldu jsme si vyzkoušeli také parádní jízdu na horské dráze a manžel se také posadil do auta ovládaného roboty, přičemž měl na očích brýle VR. Prý to bylo super.

V Jokohamě také najdete loď Hikawa Maru, která poprvé vyplula roku 1929, a dnes slouží jako muzeum. K významným atrakcím města patří také zahrada Sankei-en a cizinecký hřbitov. My jsme bohužel neměli více času, abychom navštívili i jiná místa. Zejména mě mrzelo, že jsme nešli do vskutku unikátního muzea zvaného Cup Noodle - Muzea instantních nudlí. Japonské nudle totiž za mě nemají konkurenci (a to ani v Itálii nebo v Číně). Nakonec, jedli jsme je skoro denně.

Kromě jokohamského je podobné muzeum ještě v Tokiu. V obou případech se majitelé snaží o to vzdát hold autorovi prvních instantních nudlí vůbec. Ten se jmenoval Momofuku Ando a na to, jak zpracovat těstoviny, aby se daly jen zalít horkou vodou, přišel v 60. letech. V Jokohamě si prý návštěvníci mohou zkusit vyrobit vlastní instantní ramen. Za mě jsou ale nejlepší Nissin Cup Noodles s kari a sýrem, tudíž originální recept vlastně nepotřebuji.

Ještě jsme si koupili menší svačinu po náročném objevování…

A sladká tečka nakonec. Snídaně v Jokohamě před nástupem na vlak směr Tokio.