Armáda, na kterou by jsme měli být hrdí. Československo 1938

ČSR armáda nevzdala žádnou bitvu. Nebyla ani přemožena či rozdrcena Wehrmachtem. Její vojáci neutíkali z bojiště a její velitelé nežádali nepřítele o příměří. Československá armáda byla připravena bojovat. Ale bojovat jí nebylo dovoleno. A právě tento rozdíl bychom si měli po téměř devadesáti letech konečně uvědomit. Protože pokud chceme hledat v našich moderních dějinách něco, na co můžeme být skutečně hrdí, pak československý voják první republiky mezi takové věci bezpochyby patří.

Možná jsme dokonce udělali chybu, když jsme po desetiletí dovolili, aby nám obraz této armády překryla jediná událost - Mnichov 1938. Protože před Mnichovem existovala téměř dvě desetiletí budování armády státu, který bral svou obranu vážně. A právě na tuto armádu bychom měli znovu navázat.

Možná největší rozdíl mezi tehdejší a dnešní společností nebyl v počtu tanků, letadel nebo děl. Byl především ve vztahu lidí k vlastní armádě. Vojenská služba byla povinná a nebylo by poctivé vytvářet romantickou představu, že každý mladý muž toužil po kasárnách. Tak lidé nefungovali tehdy stejně jako dnes. Jenže existoval zásadní rozdíl.

Být vojákem republiky mohlo být zdrojem hrdosti.

Uniforma nebyla automaticky něčím, čemu se společnost vysmívala (např. jako hlavně za komunistické totality). Důstojnická služba znamenala společenské postavení, ale především odpovědnost. Obrana republiky nebyla něčím, co stát odsunul za plot vojenských prostorů a přenechal několika profesionálům. Byla součástí občanství. Sokol, Orel, střelecké organizace, branná výchova, letectví, sportovní spolky a především stále živá legionářská tradice vytvářely společenské prostředí, ve kterém byla připravenost bránit republiku přirozenou součástí vlastenectví. Toho skutečného vlastenectví. Stát nebyl pouze instituce, od které občan něco požadoval. Byl také něčím, vůči čemu měl povinnost. A v krajním případě byl něčím, za co byl připraven občan položit život.

Na československém zbrojení třicátých let považuji za mimořádně důležitou jednu věc. Československo nevytvářelo armádu pro dobývání či k útoku. Nevytvářelo mohutné ozbrojené síly proto, aby získávalo cizí území. Budovalo armádu, jejímž základním smyslem bylo udělat napadení Československa co nejobtížnější a pro agresora co nejdražší. Tomu odpovídala celá koncepce obrany. Republika měla mimořádně schopný zbrojní průmysl. Škodovy závody představovaly světově významného výrobce dělostřelectva. Zbrojovka Brno vyráběla zbraně, které slavily úspěchy daleko za hranicemi republiky. Jen československá armáda převzala v meziválečném období přes 45 000 lehkých kulometů ZB 26 a tato konstrukční škola se prosadila i v zahraničí (nejznámější kulomet ve Velké Británii - BRnoENfield = BREN).

ČKD a Škoda dokázaly vyrábět moderní obrněnou techniku. Armáda v letech 1936–1938 převzala 298 sériových tanků LT vz. 35, které v kritickém roce tvořily páteř rychlých divizí. Ještě modernější LT vz. 38 už přišel příliš pozdě. Armáda objednala 150 kusů, ale do okupace nebyl žádný zařazen k československé jednotce. Němci jeho kvality následně využili sami pod označením Pz.Kpfw. 38(t).

I tak je zajímavé srovnání s tanky nepřítele té doby - nacistického Německa, kde páteří a nejpočetnějším typem byli Panzer I (vyzbrojený kulomety) a Panzer II (vyzbrojený 20mm kanonem). Oba typy překonával v palebné síle náš lehký tank LT vz. 35 (vyzbrojený 37mm kanonem), o vz. 38 nemluvě.

A právě to je jeden z tragických paradoxů našich dějin.

Techniku, kterou českoslovenští konstruktéři vyvíjeli pro obranu republiky, nakonec použila armáda státu, proti němuž měla republiku chránit. A i díky ní, provedla úspěšnou invazi na západ do Francie a dále. Dle některých pramenů bylo v době útoku na západ vyzbrojeno ČSR vybavením až 40% divizí Wehrmachtu.

Nejviditelnějším symbolem československé obranné strategie se nakonec nestal tank. Stal se jím beton. Rozsáhlá soustava lehkého i těžkého opevnění měla zpomalit nepřítele, usměrňovat jeho postup, způsobovat mu ztráty a především získat čas pro mobilizovanou armádu a spojeneckou reakci. Pevnosti neměly válku vyhrát samy. Byly jednou součástí mnohem širšího systému. A především představovaly fyzický důkaz toho, kolik byla republika ochotna do své obrany investovat. To je možná důležitější než samotné množství betonu. Československo totiž svou existenci nepovažovalo za samozřejmost. Bylo připraveno za ni platit tím nejcennějším, co každý národ má - životy svých občanů.

Tady stojí za to na chvíli opustit emoce a podívat se na čísla. Na počátku roku 1938 byla rozsáhlá reorganizace armády z velké části dokončena. Podle publikace Ministerstva obrany se během pouhých šesti let podařilo vytvořit moderní armádu, která patřila mimo velmoci k velmi kvalitním evropským ozbrojeným silám. V míru měla přes 200 000 mužů, sedm sborových velitelství, 17 pěších a čtyři rychlé divize. Potom přišlo 23. září 1938. Mobilizace. A právě tady se ukázalo, zda celý systém funguje pouze na papíře nebo i v praxi.

1 250 000 mužů bylo po mobilizaci zahrnuto do československé branné moci. A rychlost nástupu byla mimořádná: už během prvních 24 hodin se u většiny útvarů prezentovaly přibližně tři čtvrtiny povolaných záložníků. Samotný VHÚ tento průběh charakterizuje jako demonstraci síly armády i společnosti. Mobilizované síly byly rozděleny mezi čtyři armády: I. armáda bránila Čechy, II. severní Moravu, IV. jižní Moravu a jižní Čechy a III. armáda Slovensko a Podkarpatskou Rus.

Páteř obrněných sil představovalo mimo jiné téměř 300 LT vz. 35.  A za tím vším stál vlastní průmysl schopný vyrábět děla, ruční zbraně, kulomety, tanky, munici i další vojenský materiál. To není obraz bezmocného státu čekajícího na svou smrt. To je obraz státu, který se několik let velmi vážně připravoval na obranu.

Právě proto, že na tuto armádu můžeme být hrdí, nemusíme z ní vytvářet legendu. Československé letectvo začínalo technologicky zaostávat za rychle modernizovanou Luftwaffe. Páteří stíhacího letectva stále zůstávaly Avie B-534 – kvalitní dvouplošníky, ale svět letectví právě vstupoval do éry moderních jednoplošníků. Motorizace armády nebyla dostatečná (ale stejně tak měl problém i Wehrmacht). Moderních tanků bylo málo. Výstavba opevnění nebyla dokončena. A obranná strategie byla do značné míry založena na předpokladu, že budou fungovat spojenecké smlouvy. Právě toto se ukázalo jako fatální slabina. Ne selhání československého vojáka. Ale selhání politických předpokladů (a samotných politiků - např. E.Beneš), na nichž byla vojenská strategie postavena.

Číslo 1 250 000 je jistě působivé. Ale ještě důležitější je, co se za ním skrývá. Více než milion lidských příběhů. Každý jedinec měl svůj příběh. Muži opouštěli své zaměstnání, manželky, děti, rodiče, domovy. Nasedali do vlaků a odjížděli k jednotkám. A nebyli hloupí. Věděli, co znamená mobilizace proti nacistickému Německu. Mohla přijít válka. A mnoho z nich se nemuselo vrátit. Přesto nastoupili. Odhodláni! VHÚ při popisu atmosféry září 1938 mluví o občanech ochotných obětovat se ve jménu morální povinnosti bránit ohroženou vlast.

Tohle je československá armáda roku 1938, kterou bychom si měli pamatovat. Ne vojáka sklánějícího hlavu, ale vojáka čekajícího na rozkaz bojovat.

A právě proto bychom měli být při hodnocení roku 1938 spravedliví. Československý voják nekapituloval. Armáda nebyla poražena. Mobilizovaní muži se nerozhodli, že jejich země nestojí za jejich život, že bude lepší odjet pryč. Nikdo nepochyboval, nikdo si neuměl představit kapitulaci. Ale… Politická reprezentace rozhodla, že bojovat nebudou.

A potom přišel jeden z nejsmutnějších okamžiků československé vojenské historie. Muži, kteří před několika dny nastupovali k hranicím s vědomím, že tam možná zemřou, dostali rozkaz odejít. Nikoli proto, že by je nepřítel porazil. Ale proto, že bylo rozhodnuto bez nich.

Ne v roce 1938. Ale později. Dovolili jsme, aby se z příběhu československé armády stal především příběh kapitulace. A to je podle mě historicky nespravedlivé. Kapitulovala politická reprezentace v čele s E. Benešem. Nikoli československý občan či voják.

Přesto se během následujících desetiletí obraz armády postupně měnil. Nacistická okupace zničila prvorepublikovou armádu. Komunistický režim potom perzekvoval řadu důstojníků a vojáků, kteří bojovali proti nacismu, zejména těch spojených se západním odbojem. Armádu podřídil ideologii a čtyřicet let povinné vojenské služby vytvořilo u několika generací úplně jiný vztah k uniformě. Z hrdosti se často stal posměch. Z vojenské služby otrava. Z obrany státu něco vzdáleného. A následky tohoto vztahu podle mě cítíme dodnes.

A právě toto bych považoval za nejdůležitější poselství celého článku. Česká republika nemusí svou moderní vojenskou tradici hledat někde v zahraničí. My ji máme.

Máme legionáře. Máme československé vojáky roku 1938. Máme letce RAF. Máme Tobrúk. Máme východní frontu. Máme domácí odboj. Máme vojáky novodobých zahraničních misí. Ale právě armáda třicátých let představuje něco mimořádného. Ukazuje stát, který svou obranu bral vážně. Ukazuje průmysl schopný vyrábět vlastní výzbroj. Ukazuje společnost, která chápala, že svoboda není samozřejmost. A ukazuje vojáka, který byl připraven svou zemi skutečně bránit.

Na toto bychom měli navázat při budování dnešní Armády České republiky. Ne kopírováním techniky nebo vojenské doktríny staré devadesát let. Ale stejným principem. Moderní armáda. Silný domácí obranný průmysl. Připravené zálohy. Společnost, která chápe význam obrany. A především voják, který ví, že jeho uniforma není zaměstnanecký stejnokroj, ale symbol služby vlastní zemi.

Má být jeho součástí. Český voják by měl mít důvod být hrdý na to, že je českým vojákem. A česká společnost by měla být hrdá na něj. Právě toto spojení podle mě první republika v mnoha ohledech dokázala vytvořit. A právě toto spojení jsme později ztratili. Je chyba, že jsme dovolili, aby se česká vojenská tradice třicátých let smrskla na bunkry, historické uniformy, muzea a každoroční připomínání Mnichova. To není mrtvá historie. Je to tradice, na které lze stavět.

Československá armáda roku 1938 nebyla dokonalá. Ale byla naše. Byla moderní. Byla budována k obraně republiky. Měla vlastní kvalitní zbrojní průmysl. Dokázala během mimořádně krátké doby mobilizovat přes milion mužů. A především měla obrovské množství vojáků připravených splnit svou přísahu.

Tohle není historie, za kterou bychom měli sklánět hlavu.

Právě naopak. Máme být na co pyšní. A možná je nejvyšší čas přestat naši moderní vojenskou tradici začínat kapitulací, která ve skutečnosti nebyla porážkou československé armády. Začněme ji znovu vyprávět jako příběh lidí, kteří byli připraveni bojovat. Politici jim to nedovolili. To je jejich odpovědnost. Nikoli odpovědnost vojáků. A jestli chceme napravit jeden z dlouhodobých důsledků roku 1938, potom nestačí jednou za rok položit věnec nebo otevřít bunkr turistům. Musíme obnovit něco mnohem důležitějšího. Hrdost na vlastní armádu!

Přesvědčení, že služba vlasti je ctí. Respekt společnosti k člověku, který je připraven tuto zemi bránit. A vědomí, že armáda není zbytečným výdajem pro dobu míru. Je pojistkou toho, aby o našem míru, svobodě a budoucnosti nerozhodoval někdo jiný. Právě tady podle mě vede přímá spojnice mezi vojákem stojícím v září 1938 v československém opevnění a vojákem Armády České republiky stojícím ve službě dnes. Uniforma je jiná. Zbraně jsou jiné i svět je jiný. Ale smysl služby zůstává stejný. Bránit svou zemi. A pokud hledáme tradici, na níž bychom měli stavět moderní českou armádu, nemusíme ji vymýšlet. Už ji máme.

Je to hrdá československá armáda třicátých let.

Na ni bychom neměli vzpomínat jako na armádu, která se vzdala. Ona se totiž vzdát nechtěla.

Zdroje:

VHÚ Praha - mobilizační vyhláška 1938

Karel Straka - Československý a evropský podzim 1938 - o co by se vlastně bojovalo?

VHÚ Praha LT vz. 35 a LT vz. 38

Eduard Stehlík - Srdce armády