1938 – Jednou provždy ANO. Měli jsme se bránit

Ne proto, že bychom dnes s jistotou věděli, jak by válka dopadla. To neví nikdo. Ale proto, že existují chvíle, kdy se národ nerozhoduje mezi vítězstvím a porážkou. Rozhoduje se mezi ctí a kapitulací. A právě v září 1938 Československo svou nejdůležitější zkoušku nezvládlo. Ne vojensky. Politicky. Morálně.

Dodnes slýcháme stejnou větu -„Neměli jsme šanci.“ Opravdu? Nikde v dějinách není napsáno, že slabší musí vždy prohrát. A už vůbec není napsáno, že se nesmí bránit. Historie je naopak plná příkladů, kdy početně slabší protivník zvítězil. A ještě více příkladů, kdy sice vojensky prohrál, ale získal něco mnohem důležitějšího. A to:

Respekt.

Čest.

Hrdost.

Paměť vlastního národa.

To všechno jsou hodnoty, které nelze spočítat v počtu tanků ani letadel a bohužel ani životy.

Nemusíme chodit do historie např. do časů Sparťanů proti Peršanům u Thermopyl. Stačí se podívat ve stejný čas na Finsko. Zimní válku v letech 1939-1940 proti Sovětskému svazu Finové vojensky nevyhráli. Přišli o část území. Zaplatili vysokou cenu na životech. Přesto se stali symbolem odvahy. A co je ještě důležitější. Když Sovětský svaz v roce 1944 znovu zaútočil, spokojil se nakonec s finskou kapitulací a už nikdy se nepokusil celé Finsko vojensky pohltit, jako to udělal např. v Pobaltí.

Proč?

Protože dobře věděl, jak drahé bylo předchozí vítězství. Respekt nevzniká z kapitulace. Respekt vzniká odporem. A položím otázku - jak je na tom Finsko vůči nám dnes? Či Polsko, Dánsko, Belgie, Británie a nebo Norsko (mimochodem ti byli první, kdo dal Němcům poprvé ve válce ochutnat prohru). Nemyslím tím ekonomicky, myslím svým cítěním a hrdostí na svůj stát.

Dnes to vidíme znovu. Ukrajina se také „neměla“ bránit. Podle mnoha „expertů“ měla padnout během několika dnů. Nestalo se. Morálka obránce změnila průběh celé války. Ruský voják často bojuje proto, že musí. Nebo že dostal dobře zaplaceno. A nebo že ho za to pustili z vězení. Ukrajinský voják proto, že brání svůj domov, své blízké. Právě morálka je jednou z nejsilnějších zbraní každé armády. A právě o ni jsme se v roce 1938 připravili sami.

Další často opakovaný mýtus říká: „Nikdo by nám nepomohl.“ Jenže ani to není úplně pravda. Existují doložené dokumenty o tom, že část německého generálního štábu připravovala převrat proti Hitlerovi v případě války s Československem. Generálové jako Ludwig Beck, Hans Oster nebo Franz Halder považovali konflikt za hazard a byli připraveni Hitlera odstranit. Historici se sice přou o to, zda by plán skutečně uskutečnili, ale samotná existence těchto příprav ukazuje, že ani uvnitř Německa nebyla víra ve snadné vítězství jednoznačná.

Stejně tak nelze přehlížet tehdejší postoj Sovětského svazu. Ať už máme na jeho tehdejší režim jakýkoli názor, existují dobové dokumenty i vzpomínky, podle nichž byl připraven splnit spojenecké závazky, pokud by své závazky splnila také Francie. Dále bylo připraveno poslat pomoc Rumunsko a též se zapomíná, že bylo mnoho dobrovolníků ve Francii či Británii. To mohli být cizinecké legie, které mohli bojovat po boku našich vojáků, stejně tak mnozí vysocí generálové Francie, byli připraveni i za cenu ztráty hodnosti vstoupit do služeb naší armády. Ano, to jsou důkazy, že ne všichni chtěli kapitulovat či porušit spojenecké závazky.

Velmi výstižně to po válce popsal armádní generál a pozdější prezident republiky Ludvík Svoboda: „…nemohu souhlasit, že přijetí mnichovského diktátu bylo menším zlem. Naopak ukázalo se záhy zlem neskonale větším…“ A pokračuje slovy, která by měla být povinnou četbou každého Čecha: „…nebylo volby jen mezi dvěma možnostmi. Nabízela se ještě třetí možnost: bojovat a nebýt sami.“

Tato slova nepronesl politik. Pronesl je profesionální voják a následně i prezident. Člověk, který válku skutečně zažil.

Nejčastějším argumentem zastánců Mnichova je tvrzení, že kapitulace zachránila český národ. Jenže to je pohled člověka, který už zná konec příběhu. V roce 1938 nikdo nevěděl, že Německo za sedm let zcela padne. Nikdo nevěděl, že Spojené státy vstoupí do války. Nikdo nevěděl, že Hitler spáchá sebevraždu.

Naopak.

Kdyby Německo válku vyhrálo nebo uzavřelo kompromisní mír, plány s českým národem byly známé. Germanizace. Vysídlení. Likvidace. Naše přežití nebylo důsledkem Mnichova. Bylo důsledkem úplné porážky nacistického Německa spojenci, tedy těmi, co bojovali.

To jsou dvě zcela odlišné věci.

Tvrdí se, že jsme si kapitulací zachránili životy. Opravdu? Československo přišlo během okupace o statisíce svých občanů. Byly vypáleny obce. Proběhl teror. Popravy. Koncentrační tábory. Totální nasazení. Naše ztráty byly obrovské. Přitom jsme nebojovali. Naopak. Naše zbrojovky a naši lidé začaly pracovat pro Wehrmacht. Podle řady historiků tvořila československá technika významnou část (údajně až 40%) německé výzbroje při tažení do Polska a následně i při útoku na Francii. Československé tanky LT-35 a LT-38 se staly páteří několika německých tankových divizí. Je trpkým paradoxem našich dějin, že zbraně, které měly bránit Československo, pomáhaly později dobývat Evropu.

Podle mého názoru největší škodou nebyla ztráta pohraničí. Tou byla ztráta charakteru. Rok 1938 naučil českou společnost jedné nebezpečné věci. Že je lepší ustoupit. Že je lepší přežít než riskovat. Že odpor nemá smysl.

Tato filozofie podle mého názoru přežila nacistickou okupaci i komunistický režim. Když komunisté po válce zavírali válečné hrdiny do vězení, společnost mlčela. Když byli důstojníci popravováni nebo posíláni do gulagů, společnost mlčela. Když se budoval totalitní režim, opět se příliš mnoho lidí přizpůsobilo. Neříkám, že vše způsobilo rozhodnutí z roku 1938. Ale jsem přesvědčen, že právě tehdy se definitivně zlomila morální páteř národa.

Mimo jiné je krásnou ukázkou zlomené páteře případ Emanuela Moravce. Vojáka, člověka, který chtěl bojovat za republiku proti nacistům tak moc, že reálně připravoval puč proti prezidentovi Benešovi. Výsledek kapitulace byl pro něj fatální a následně se stal symbolem kolaborace a vlastizrádce. Pokud bychom se bránili, je velká pravděpodobnost, že bychom se o jeho jménu učili v úplně opačné rovině.

A právě proto se domnívám, že Eduard Beneš nepatří mezi velké státníky českých dějin. Naopak. Podle mého přesvědčení selhal v okamžiku, kdy měl splnit svou nejvyšší povinnost. Bránit stát, jehož byl prezidentem.

Přijetí mnichovského diktátu považuji za čin, který lze označit za vlastizradu – nikoli jako právní kvalifikaci, ale jako nejvyšší morální zradu povinnosti vůči vlastní republice. Prezident republiky neměl především zachraňovat svou politickou budoucnost ani kalkulovat s tím, co bude za několik let. Měl udělat to jediné, k čemu složil přísahu – postavit se na stranu svého státu.

Následná abdikace a odchod do exilu na tomto mém hodnocení nic nemění. Naopak jej prohlubují. Osobně jeho vliv na naši historii považuji spolu s Klementem Gottwaldem za to nejhorší, co mohlo stát v čele státu. Navíc Beneš zradil rovnou dvakrát - poprvé v 1938 a podruhé v 1948. Pokaždé odsoudil republiku k ovládnutí zločinným režimem, v prvém případě nacisty, ve druhém komunisty.

Můj názor je, že trest za takovéto jednání měl být jen jeden. Ten nejvyšší.

Možná jednou přijde chvíle, kdy bude český národ znovu postaven před otázku, zda má ustoupit, nebo se postavit na odpor. Doufám, že tentokrát už nebude hledat výmluvy. Protože národ se neposuzuje podle toho, kolik bitev vyhrál. Ale podle toho, zda byl ochoten bojovat za věci, které považoval za správné. Já jsem přesvědčen, že v roce 1938 jsme měli nejen právo se bránit. Měli jsme především povinnost se bránit. A právě proto považuji přijetí Mnichova za největší morální selhání české politické reprezentace v moderních dějinách.

Ne kvůli ztracenému území. Ale kvůli tomu, že jsme sami sobě přestali věřit. A tuto cenu platíme podle mého názoru dodnes. Stačí se podívat na morální vývoj po roce 1938. Ani následně v roce 1968 jsme se nebránili a ani v roce 1989 jsme neprovedli skutečnou revoluci. Od té doby jsme se nikdy nedokázali vypořádat se svojí minulostí a se svojím pohledem do zrcadla. Přijali jsme postoje, např. jako to, že kdo neokrádá stát okrádá svoji rodinu, nebo že úspěch se neodpouští, či radost že sousedovi chcípla koza. Jsou to nadsázky, ale je mnoho lidí, kteří se dle toho chovají a berou to jako standard.

Bude šance na nápravu? Věřím, že ano. Snad.

Zdroj:

použit citát z knihy od J. Nolče - Československá armáda za první republiky

https://cs.wikipedia.org/wiki/Emanuel_Moravec

https://cs.wikipedia.org/wiki/Edvard_Bene%C5%A1