Nová privatizace podle vlády ANO? Připravujeme si s ČEZ další Veolii?

Mezitím ale téměř bez větší veřejné debaty vznikají návrhy, které mohou rozhodnout o tom, komu budou v příštích desetiletích patřit nejvýnosnější části českého hospodářství.

Tentokrát ale nejde o drobnosti. Ve hře jsou strategické podniky. A pokud se historie bude opakovat, můžeme za několik let zjistit, že jsme znovu prodali to nejcennější - zatímco náklady zůstaly, opět, státu.

Nejprve je potřeba si ujasnit jednu věc. Strategický podnik není ten, který vydělává nejvíce. Strategický podnik je takový, bez kterého stát přestává rozhodovat sám o sobě. Patří sem především energetika a přenosové soustavy, voda, obranný průmysl, kritická infrastruktura a v určité míře i půda.

O těchto oblastech by měl mít stát rozhodující slovo. Ne proto, že by stát byl vždy lepším hospodářem než soukromník (to téměř s jistou neplatí nikdy), ale proto, že v krizových situacích představují otázku bezpečnosti, nikoli pouze podnikání a zajišťování zisku.

Bohužel se zdá, že se z minulosti příliš nepoučili ani politici, ale především ani my jako voliči.

Nejde teď o útok na samotnou společnost Veolia. Jde o princip. V devadesátých letech a na počátku nového tisíciletí přešla v řadě českých měst správa vodárenství do rukou zahraničních provozovatelů. Ve většině případů zůstaly vodovody a kanalizace ve vlastnictví měst nebo jejich vodárenských společností. Soukromé firmy však získaly provozní společnosti nebo dlouhodobé smlouvy na provoz, výběr vodného a stočného.

Výsledek?

Potrubí, čistírny a další infrastruktura zůstaly veřejnému sektoru, který musí financovat jejich opravy, modernizaci i rozšiřování. To znamená nám všem z daní.

Zisk z provozu však v mnoha případech odchází akcionářům soukromých společností. Tomu se říká obchod co?

Nejde o žádnou konspirační teorii. Tento model je dlouhodobě předmětem kritiky části odborníků, některých samospráv i kontrolních institucí. Kritici upozorňují právě na to, že veřejný sektor nese velkou část investičních nákladů, zatímco provozní zisky inkasuje soukromý provozovatel.

A právě zde se nabízí otázka. Opravdu jsme se poučili?

Právě kolem společnosti ČEZ se dnes vedou debaty, které mohou být pro budoucnost České republiky zásadní.

Představitelé hnutí ANO opakovaně hovoří o změně struktury společnosti. Objevují se úvahy o oddělení výrobní a síťové části, případně o změně vlastnických vztahů tak, aby stát získal plnou kontrolu nad regulovanou infrastrukturou. Nepřipomíná to něco? Třeba jako odstavec výše?

Na první pohled to může znít logicky. A politici to argumentují tak, že díky tomu bude stát mít vliv na cenu každé kW pro občana. Jenže právě zde zaznívá kritika části ekonomů.

Pokud by totiž stát vykoupil (za stovky miliard) především distribuční infrastrukturu - tedy část, která vyžaduje obrovské investice, údržbu a modernizaci – zatímco výnosnější výrobní aktiva by byla otevřena soukromému kapitálu, mohli bychom sledovat velmi podobný princip jako ve vodárenství.

Jinými slovy by stát nesl náklady. Soukromý sektor by inkasoval zisky.

Nejde o tvrzení, že právě takový model bude ve finále schválen. Jde však o scénář, který je mimo jiné na stole a před kterým již dnes zaznívají varování a který si zaslouží mnohem širší veřejnou debatu.

A teď otázka především na voliče hnutí ANO (ale v podstatě i na ostatní). Víte vůbec, že se o něčem takovém diskutuje?

Nebo Vám opět stačí jednoduché heslo „Vykoupíme ČEZ, aby byly levnější energie.“

Jenže levnější energie automaticky nezajistí změna vlastnické struktury. Ceny elektřiny ovlivňuje celá řada faktorů – od evropského trhu, přes ceny paliv až po regulaci. Tvrdí-li někdo, že samotný výkup části ČEZ znamená levnější elektřinu, měl by zároveň vysvětlit konkrétní mechanismus, jak se toho dosáhne. Obávám se, že to ale nikdo nevysvětlí, protože to prostě není realizovatelné.

Dalším příkladem je Explosia. Státní podnik, který vyrábí výbušniny a další materiály důležité pro obranný průmysl. Po ruské invazi na Ukrajinu dramaticky vzrostla poptávka po munici i výbušninách. Celý evropský obranný průmysl zažívá nebývalý růst viz impérium pana Strnada, který se díky zbrojení ve světě stal nejbohatším čechem a nejbohatším zbrojařem na světě. Ten samý člověk, který tak leží v žaludku panu Babišovi, ten samý člověk, co je hlavní sponzor SPD (aby si udržel i nadále vliv v současné vládě).

Právě v této době připustil předseda ANO Andrej Babiš možnost vstupu strategického partnera do Explosie. A zde si dovolím jednoduchou otázku.

Proč?

Máme státní podnik působící ve strategickém odvětví, který díky současné situaci vytváří významnou ekonomickou hodnotu. Což je u strategického podniku jistě velké plus. Proč bychom tedy měli oslabovat státní kontrolu právě nad takovým podnikem. Nechci spekulovat o motivech, proč je to na stole zrovna po schůzce Andreje Babiše s Emanuelem Macronem.

Ale považuji za legitimní ptát se, zda je to skutečně v dlouhodobém zájmu České republiky. Stejně tak, jako jsou předkupní práva na zemědělskou půdu, na které hospodaří velkopodniky. Jsou toto zájmy naší země a nás jako obyčejných občanů? A víme, že nejsou.

Teď trochu ironie. Budějovický Budvar je bezpochyby úspěšná značka. Jenže z hlediska bezpečnosti státu představuje pivovar něco úplně jiného než energetika nebo výroba strategických výbušnin. Spotřeba piva dlouhodobě klesá. Mění se životní styl, mladší generace pije méně alkoholu. Přesto se o privatizaci Budvaru prakticky neuvažuje. Naopak u podniků, které mají skutečný strategický význam pro bezpečnost státu, se debata vede.

Není to zvláštní?

Není to náhodou tím, že Budvar je pro mnoho lidí symbolem české identity, zatímco energetika nebo obranný průmysl jsou příliš složitá témata na to, aby vzbudila podobné emoce?

Možná tím největším problémem nejsou samotní politici. Politici přicházejí a odcházejí. Skutečný problém jsme my. Voliči. Opakovaně dovolujeme, aby se veřejná debata smrskla na marketingová hesla.

Místo otázky:

„Komu budou za dvacet let patřit zisky z české energetiky?“

tak řešíme nekonečné osobní spory mezi politiky.

Místo otázky:

„Je správné otevírat strategické podniky soukromému kapitálu?“

řešíme, kdo koho urazil na sociálních sítích, čí kamarád nebyl jmenován ministrem a tak dále.

A mezitím se tu rozhoduje o stovkách miliard korun. Našich miliard a našich dětí. Nejsou to peníze politiků.

Za posledních třicet let Česká republika opakovaně udělala stejnou chybu. Často jsme si nechali náklady. A prodali zisky. A zisky investovali (např. jako Norsko) nebo projedli? Ať si každý odpoví sám.

Potom jsme se divili a rozčilovali, proč dividendy odcházejí do zahraničí, zatímco opravy infrastruktury financujeme z veřejných rozpočtů.

Dnes se zdá, že stojíme na podobné křižovatce. Možná pod jinými názvy. Možná s jinými politiky. Ale princip zůstává nápadně podobný. Až jednou zjistíme, že stát znovu vlastní hlavně to, co je drahé na údržbu, zatímco nejvýnosnější části ekonomiky inkasují jiní, bude už pozdě ptát se, kdo za to může.

Správnější otázka bude jiná.

Proč jsme si toho nevšimli včas. A proč jsme se na to jen dívali.