Benešovy dekrety: Proč je většina Čechů brání, i když často neví proč?

Zajímavá otázka ale zní jinak. Kolik lidí vlastně ví, co Benešovy dekrety skutečně byly?A ještě zajímavější. Kolik lidí je hájí proto, že znají jejich obsah, a kolik proto, že byli desítky let vedeni k přesvědčení, že jejich zpochybnění je útokem na český národ?

Stačí si připomenout emoce, které vyvolal sudetoněmecký sjezd a následné debaty o smíření mezi Čechy a Němci. V roce 2015 vyvolalo už samotné vypuštění požadavku na vrácení majetku ze stanov Sudetoněmeckého landsmanšaftu rozsáhlou debatu. Přestože organizace oficiálně opustila požadavek na majetkové odškodnění, v české veřejnosti přetrvávala silná nedůvěra a obavy. Stejně tak vyvolal silné reakce návrh, aby se některé sudetoněmecké akce konaly přímo v Brně. Pro jedny šlo o symbol smíření. Pro druhé o nepřijatelný krok vůči organizaci, kterou stále vnímají prizmatem poválečných sporů. Právě zde se ukazuje zajímavý paradox. Část společnosti reaguje velmi emotivně, ale často bez hlubší znalosti historických souvislostí a nebo z toho, co je učilo „nezávislé“ školství za totality.

Když se řekne „Benešovy dekrety“, většina lidí si představí odsun Němců. Jenže Benešovy dekrety byly mnohem širší soubor právních aktů. Řešily obnovu státu, právní kontinuitu Československa, potrestání kolaborantů, hospodářská opatření i poválečné uspořádání země. Ve veřejné debatě se však pod pojmem „Benešovy dekrety“ téměř vždy myslí jediné, a to konfiskace majetku Němců, ztráta občanství části německého obyvatelstva a poválečný odsun.

A právě zde se česká společnost dodnes nedokáže shodnout.

Existuje jeden aspekt, o kterém se mluví překvapivě málo. Po roce 1948 se Benešovy dekrety staly součástí oficiálního státního příběhu. Komunistický režim sice neměl k Edvardu Benešovi zvlášť vřelý vztah, ale poválečný odsun Němců mu dokonale zapadal do obrazu „historické spravedlnosti“. Po čtyřicet let tak byla veřejnosti předkládána jednoduchá rovnice:

Němci způsobili Mnichov.
Němci rozbili republiku.
Němci způsobili okupaci.
Odsun byl spravedlivým trestem.

O poválečných excesech, násilí, zabíjení civilistů nebo kolektivní vině se prakticky nemluvilo. Generace vyrůstaly v prostředí, kde byl celý příběh vyprávěn pouze z jedné strany. To neznamená, že by nacistická okupace nebyla skutečná nebo že by utrpení českého obyvatelstva nebylo obrovské. Znamená to pouze, že druhá část příběhu byla dlouho vytlačena na okraj.

Dalším důvodem odporu vůči jakékoli diskusi o dekretech je strach. A ten není zanedbatelný. Mnoho lidí dodnes věří, že zpochybnění dekretů automaticky znamená vracení domů, vracení pozemků, vracení továren a miliardové nároky potomků vysídlených Němců.

Právě tento argument se pravidelně vrací do politických kampaní. Přitom už samotný Sudetoněmecký landsmanšaft před lety vypustil ze stanov požadavek na vrácení majetku. To samozřejmě neznamená, že obavy úplně zmizely, neboť tuto otázku pravidelně otevírá např. AfD, mimo jiné největší spojenec naší „vlastenecké“ SPD. Ale ukazuje to, že veřejná debata bývá často vedena spíše emocemi než aktuální realitou.

Možná nejzajímavější otázka zní: Co když skutečný problém neleží v samotných dekretech? Co když problém spočívá v tom, že česká společnost dodnes nedokáže vést otevřenou debatu o vlastní historii? Dokážeme bez problémů mluvit o nacistických zločinech. A právem. Ale jakmile přijde řeč na poválečné násilí vůči Němcům, mnoho lidí začne být nervózních. Jako by přiznání některých temných kapitol automaticky znamenalo popření okupace.

Jenže historie není soudní proces. Není nutné vybírat mezi jednou nebo druhou stranou. Je možné současně říci, že nacistická okupace byla zločinná, že mnoho sudetských Němců podporovalo rozbití republiky, že české obyvatelstvo trpělo a zároveň že po válce docházelo k bezpráví a násilí na lidech, kteří se osobně ničeho nedopustili.

Jedno totiž nevylučuje druhé.

Benešovy dekrety jsou pro politiky ideální. Není třeba řešit důchody. Není třeba řešit zdravotnictví. Není třeba řešit ekonomiku. Stačí vytáhnout staré strašidlo - „Pozor, chtějí nám vzít republiku.“ Miloši Zemanovi toto téma pomohlo vyhrát i prezidentskou volbu, když se snažil lživě spojit Karla Schwarzenberga s tím, že je chce rušit.

A emoce fungují. Fungovaly před dvaceti lety. Fungují dnes. A pravděpodobně budou fungovat i za dalších dvacet let.

Možná bychom si měli položit jinou otázku. Ne zda mají být Benešovy dekrety zrušeny. Ale proč se jich tolik bojíme. Pokud jsou skutečně historicky správné, měly by obstát i v otevřené jak právní tak morální diskusi. Pokud byly některé jejich důsledky nespravedlivé, měli bychom mít odvahu si to přiznat. Silný národ nepotřebuje chránit vlastní minulost před otázkami. Silný národ dokáže své dějiny zkoumat bez strachu.

A možná právě proto jsou Benešovy dekrety i osmdesát let po válce stále tak citlivým tématem. Ne proto, že by rozhodovaly o naší budoucnosti. Ale proto, že jsme se dodnes úplně nedohodli na tom, jak vyprávět vlastní minulost.

A na závěr si neodpustím jednu poznámku. Beneš měl hlavní a největší povinnost bránit republiku v 1938. Beneš měl povinnost bránit republiku v 1948. V obou případech selhal, fatálně selhal. Pokaždé nechal naší zemi totalitě, která v obou případech vraždila naše obyvatelstvo, naše skutečné hrdiny a elitu. Jaké tedy rozhodnutí o vytvoření dekretů od tohoto státníka mají asi skutečný důvod, když mu chyběla odvaha a čest?