Když se Rusko bez Západu neobešlo

Navíc slýcháme i to, že NATO od svého vzniku usilovalo pouze o jeho zničení a že Evropa i Spojené státy byly vždy nepřítelem ruského národa. Jenže historie vypráví mnohem složitější příběh. A možná právě proto se o některých jeho kapitolách příliš nemluví.

Nejznámější – a přesto často zlehčovanou – kapitolou je program Lend-Lease. Po napadení Sovětského svazu Německem v červnu 1941 začaly Spojené státy a Velká Británie dodávat SSSR obrovské množství vojenského i civilního materiálu. Nešlo jen o tanky nebo letadla. Do Sovětského svazu proudily stovky tisíc nákladních automobilů, lokomotivy, železniční vagony, miliony tun pohonných hmot, potraviny, telefonní kabely, výbušniny, hliník, měď, obráběcí stroje, tanky a letadla a mnoho dalších. Americké nákladní automobily Studebaker se staly symbolem sovětského dělostřelectva. Právě na jejich podvozcích byly často umístěny raketomety Kaťuša. Na jejich korbách, v amerických botech s masavou konzervou made in USA došla noha vojáka Rudé armády až do Berlína. I sám nejznámější maršál Georgij Žukov po válce připustil, že bez této pomoci by byla situace Sovětského svazu výrazně obtížnější. Přesto byla role programu Lend-Lease v sovětské historiografii po desetiletí záměrně upozaděna, ideálně se o ni vůbec nemělo mluvit.

Méně známou kapitolou je období po rozpadu Sovětského svazu. Rok 1991 znamenal ekonomický kolaps. Obchody byly prázdné a stát se rozpadal. Miliony lidí žily v chudobě a bez přístupu k základním věcem, jako jsou třeba léčiva. Právě tehdy zahájily Spojené státy a další západní státy humanitární operaci Provide Hope.

Od února 1992 začala americká vojenská dopravní letadla C-5 Galaxy a C-141 Starlifter pravidelně létat do Moskvy, Petrohradu, Kyjeva, Minsku i dalších měst bývalého Sovětského svazu. Během prvních osmnácti měsíců bylo uskutečněno přibližně 282 letů, které dopravily kolem 7 000 tun humanitární pomoci.

Nyní nešlo o zbraně. Šlo o potraviny, léky, nemocniční vybavení, dětskou výživu, hygienické potřeby aoblečení. V následujících letech pokračovala další humanitární pomoc a to až do roku 1997, kdy byly uskutečněny stovky dalších letů.

Dnes o této kapitole téměř nikdo nemluví. Přitom právě ona ukazuje, že Západ tehdy nejednal s Ruskem jako s nepřítelem. Naopak. Po rozpadu SSSR převládala na Západě představa, že Rusko lze postupně zapojit do mezinárodní spolupráce a že hospodářské vazby povedou k větší stabilitě.

Tato myšlenka nebyla jen americká. Sdílela ji velká část Evropy. Rusko bylo přijato do skupiny G8. Rozvíjel se obchod. Evropské firmy investovaly. Budovaly se nové plynovody. Nakupoval se plyn a další nerostné suroviny. Prodávala se technologie. Předpoklad byl jednoduchý. Čím více bude Rusko ekonomicky propojeno se světem, tím menší bude pravděpodobnost konfliktu. Dnes víme, že tento předpoklad se nenaplnil. Bohužel, hlavně jedna ze stran se nezbavila své imperiální historii a pocitu nadřazenosti nad svými sousedy.

Rusko disponuje jedním z největších přírodních bohatství na světě. Ropa, zemní plyn, uhlí, niklové rudy, železná ruda, zlato, diamanty, uran, dřevo, vzácné kovy. Jen málokterý stát má podobný potenciál, resp. žádný jiný stát nemá tak ohromné možnosti.

Přesto ruská ekonomika zůstává ve velké míře závislá právě na vývozu těchto surovin. Místo aby se hlavním zdrojem prosperity staly inovace, špičkový průmysl nebo technologie, tvoří významnou část příjmů jen čistý export nerostných surovin a energetických komodit. Výnosy z nich navíc podle řady ekonomických analýz dlouhodobě koncentrují moc i bohatství v úzkém okruhu politických a podnikatelských elit. I to je důvod, proč po běžné rusy je tak stále silná nostalgie po SSSR.

Historie ukazuje, že řada států čelících vnitřním problémům hledala způsob, jak sjednotit společnost proti vnějšímu nepříteli. To není specifikum pouze Ruska. Najdeme to v různých obdobích dějin a v různých částech světa. V případě současného Ruska je však zřejmé, že po letech spolupráce se Západem následovala konfrontace - od války v Gruzii přes anexi Krymu až po rozsáhlou invazi na Ukrajinu v roce 2022. To jsou doložitelná historická fakta. Na jejich příčinách se historici i politologové neshodují, ale samotná posloupnost událostí je nesporná.

Ne proto, abychom idealizovali Západ.

Ani Spojené státy, ani evropské země nejsou bez chyb a jejich zahraniční politika byla a je v různých obdobích předmětem oprávněné kritiky. Ale tvrzení, že NATO nebo Západ „vždy chtěly Rusko zničit“, jednoduše neodpovídá celé historické skutečnosti. Existují zdokumentované okamžiky, kdy západní státy Sovětskému svazu i pozdějšímu Rusku poskytly rozsáhlou pomoc - ať už vojenskou během druhé světové války, tak i humanitární po rozpadu SSSR.

Na tyto kapitoly se dnes často zapomíná. Nebo jsou zlehčovány. Možná proto, že nezapadají do jednoduchého příběhu o věčném nepřátelství. Historie je ale téměř vždy složitější než propaganda.