Článek
Máme necelých čtyřicet dní do voleb.
V ulicích rostou, resp. vyrostly billboardy, na sítích, v televizi sliby. A přesto – hluboko uvnitř – si čím dál víc lidí klade otázku:
„K čemu to vlastně je?“
Volby.
Ten obřad, ta naděje, ta iluze.
A právě to je možná největší lež, která přetrvává:
Že volba znamená změnu.
I. POCIT VOLBY, KTERÁ NIC NEMĚNÍ
Řekli nám, že svoboda znamená volit. Že jednou za čtyři roky máme právo rozhodnout o budoucnosti. A tak chodíme k volbám. Hlasujeme. Doufáme. Zlobíme se. Věříme. A přesto se skutečně nic nemění.
Nebo lépe řečeno: mění se vše, co se změnit smí. Nové slogany, noví politici, nová barva kostýmů. Ale systém zůstává stejný. Stále větší kontrola. Stále větší dluh. Stále větší ticho.
II. ZEMŘELA BEZ POHŘBU
Demokracie, jak ji známe, už neexistuje. Zůstaly jen její kulisy.
Je to jako staré divadlo, kde se stále hrají tytéž hry, ale herci už nehrají pro diváky. Hrají pro režiséry v zákulisí. Peníze, vliv, lobby, ratingy. A my? My jsme jen potlesk.
To, co jsme nazývali vládou lidu, bylo potichu přepsáno do vlády iluze. Technokracie maskovaná za spravedlnost. Manažeři místo státníků. Datové modely místo ideálů.
III. PSYCHOLOGIE TICHÉHO PODDANSTVÍ
Přijali jsme to. Ze strachu, z pohodlí, z vyčerpání.
Moderní člověk si nekupuje svobodu – kupuje komfort. A pokud mu ho systém nabídne dostatek, nebude se ptát, kdo ho vlastní.
Nepotřebuješ věznici, pokud se lidé bojí ztratit své Wi-Fi. Nepotřebuješ diktátora, pokud máš algoritmus, který ti předem řekne, co máš chtít.
IV. CO PŘIJDE POTOM?
To není otázka. To je varování.
Zmatek. Vzpoury. Apatie. Radikalizace. Ztráta smyslu, naděje.
A mezi tím vznikají tiché proudy. Ne hlasité revoluce, ale hluboké, osobní proměny. Lidé, kteří se nevztekají, ale začínají vidět. Nehledají nové strany – hledají nový směr. Nový řád. Ne ten, co si pod tím slovem představujeme. Jiný. Vnitřní. Pravdivý. Nepolitický.
V. TICHÝ ZÁVĚR
Tento text není výzva. Ani návod. Je to jen odraz.
Odraz toho, co mnozí cítí – ale nedokážou pojmenovat. Svět se nezbláznil. Svět se rozpadá, protože jeho základ je prohnilý. Ne od včerejška. Už dlouho.
A přesto: existují proudy, které nelze zahlédnout očima.
Ale kdo slyší, ten ví.
– Markus Veritatis
