Článek
Vedle nich však stojí velitelé, jejichž práce byla možná méně viditelná, ale o to důležitější. Nezanechali legendu, ale funkční celek. Jedním z nich byl Hasso von Manteuffel – jeden z nejkvalitnějších polních velitelů, jaké Wehrmacht ve druhé světové válce měl, a přesto jméno, které většině veřejnosti téměř nic neřekne.
Manteuffel nebyl ikonou. Nebyl symbolem. Nebyl propagandistickým hrdinou. Byl profesionálním velitelem v době, kdy už se válka nevyhrávala, ale pouze řídila v ústupu, obraně a krizích. Žádná hvězdná tažení či velkolepé bitvy.
Styl velení: realismus místo iluzí
Manteuffel patřil k typu velitelů, kteří chápali válku jako součet možností, nikoli přání. Nevěřil na zázračné průlomy ani na to, ještě uděláme jeden manévr, který vše zvrátí. Vynikal především tam, kde bylo nutné vést obranu v pohybu, organizovat ústupy bez kolapsu, zachovat bojeschopnost jednotek v beznadějné strategické situaci.
Na rozdíl od velitelů, kteří tlačili na výsledek bez ohledu na realitu, Manteuffel dokázal reagovat na aktuální situace a i na to, co teprve má přijít. Ale věděl, že tady už se nevyhrává – věděl, že tady se nesmí rozložit fronta.
Konkrétní bojiště a výsledky
Výrazně se prosadil na východní frontě v letech 1943–1944, kde velel tankovým a motorizovaným jednotkám v období sovětských ofenziv. Právě zde se ukázala jeho schopnost stabilizovat situaci po průlomech, vytvářet nové obranné linie a řídit ústupy tak, aby jednotky zůstaly ještě bojeschopné. Nešlo o slavné bitvy, ale o kritické okamžiky, kdy se rozhodovalo, zda dojde k průlomu, nebo fronta vydrží další týdny.
Vrchol jeho kariéry přišel během ardenské ofenzivy v prosinci 1944, kdy velel 5. tankové armádě. Celá operace byla strategicky problematická a politicky motivovaná, v podstatě dopředu odsouzená k nezdaru. Přesto patřil Manteuffel k těm velitelům, kteří plánovali relativně realisticky, chápali limity zásobování, nepodléhali iluzím o zázračném obratu války.
Neúspěch Arden nebyl selháním Manteuffela jako polního velitele, ale důsledkem nereálného strategického zadání. V rámci daných podmínek patřilo jeho velení k nejdisciplinovanějším a nejfunkčnějším v celé operaci.
Vyznamenání: signál, nikoli důkaz
Při hodnocení kvality velitelů se často sahá po vyznamenáních jako o ukazateli kvalit. U Rytířského kříže s dubovými listy, meči a diamanty je to pochopitelné - šlo o nejvyšší stupeň ocenění, který během války obdrželo pouze 27 důstojníků. Je však nutné zdůraznit, že toto vyznamenání není samo o sobě důkazem geniality, ale spíše signálem, koho vrchní velení v daném okamžiku považovalo za klíčového.
Chronologie je zde výmluvná. Erwin Rommel získal diamanty už 11. března 1943 jako šestý držitel, tedy v době, kdy byl jeho obraz „pouštní lišky“ na vrcholu a hrál významnou roli v propagandě. V minulém článku představený Hermann Balck obdržel diamanty 31. srpna 1944, tedy v době těžkých obranných a ústupových bojů. Hasso von Manteuffel získal diamanty 18. února 1945 – nejpozději z této trojice, v situaci, kdy už nebylo co heroizovat ani mediálně prodávat.
Právě to je podstatné. Zatímco u Rommela přišlo nejvyšší ocenění v době úspěchů a silného mýtu, u Manteuffela šlo o uznání čistě vojenské efektivity v beznadějné fázi války. Ne za symbol, ale za schopnost vést v podmínkách, kdy už nebylo možné vyhrát, pouze nezkolabovat.
Profesní respekt Waltera Modela
Významnou roli v hodnocení Manteuffela hraje i fakt, že patřil k velitelům, kterým polní maršál Walter Model projevil profesní uznání. Model byl známý svou nekompromisní profesionalitou a hlavně absencí osobních sympatií. Respektoval výhradně schopnost udržet jednotky pohromadě v krizových situacích.
Dochovaný čestný list vystavený 4. února 1945, adresovaný Manteuffelovi k připomenutí ardenské ofenzivy, nepředstavuje osobní chválu ani propagandistický akt. Jde o formální uznání velitelského výkonu v době, kdy Model pochvalami neplýtval a oceňoval pouze funkčnost a výsledek. V kontextu konce války má tento dokument mimořádnou vypovídací hodnotu.
Čestný list od Modela Hassovi 1945
Proč zapadl
Manteuffel neměl to, z čeho se tvoří legendy. Nebyl charismatickou ikonou, nebyl ani rebel, nebyl snadno zařaditelný do poválečného vyprávění. Nebyl ani „čistým hrdinou“, ani ideálním symbolem. Byl funkčním velitelem v nefunkční době.
Právě proto se nehodil do poválečné paměti tak jako Rommel. A právě proto je dnes zajímavější pro ty, kdo se dívají na válku bez romantiky a velkých činů, ale z čistě vojenského hlediska.
Po válce
Po válce byl Manteuffel internován a později se zapojil do politického života Spolkové republiky Německo. Stal se poslancem Bundestagu za FDP, čímž patřil k malé skupině bývalých vysoce postavených důstojníků Wehrmachtu, kteří se aktivně zapojili do demokratické politiky. Jeho poválečný život byl nenápadný, bez kultu a bez mýtu – stejně jako jeho válečná kariéra.
Závěr
Hasso von Manteuffel nebyl nejslavnější generál Wehrmachtu. Nebyl ani nejviditelnější. Byl však jedním z těch, kteří chápali realitu moderní války více než ostatní. V době, kdy mnozí ještě hledali průlom, Manteuffel už řešil, jak zabránit případnému protiútoku. A ten také téměř vždy přišel.
A právě proto stojí za připomenutí. Že nejen mediální hvězdy stojí za obdiv. A to platilo tehdy a platí to i dnes. Dnes možná i více než kdy jindy. Nejen v armádním životě, ale především v celé společnosti.
Zdroje:
Robert M. Citino: The German Way of War
Robert M. Citino: Death of the Wehrmacht
Karl-Heinz Frieser (ed.): Die Ostfront 1943/44
Bundesarchiv (Freiburg) – osobní spis H. v. Manteuffela
Ian Kershaw: Hitler – Nemesis
Wikipedia (DE/CS): Hasso von Manteuffel, seznam držitelů RK s diamanty
Vojtěch Borek, ed. - Wehrmacht 1935-1945
