Článek
I. Masarykův hlas a slovenská ozvěna
Když se v médiích objevila zmínka o posledních slovech Tomáše Garrigua Masaryka, vzbudilo to nečekané emoce – zejména na Slovensku. Nešlo ani tak o historický kontext, ale o samotný fakt, že Masaryk prý na konci svého života pronesl cosi nelichotivého právě na adresu Slováků.
Reakce byla podrážděná. Spustil se proud výtek, rozborů, obhajob a odmítání.
Ale proč vlastně?
Proč tak rezonuje jeden výrok z úst stárnoucího a v tu dobu umírajícího muže, prezidenta, který už dávno opustil politickou scénu? Proč to tolik bolí – a proč se toho Češi naopak skoro vůbec nedotkli?
Možná proto, že to, co v sobě nesla ta věta, nebylo jen osobní. Byla to možná až nechtěná, ale o to přesnější pointa jednoho velkého omylu. Omylu, který se jmenoval Československo.
Protože v té jediné větě – údajné, domnělé, možná i symbolicky vložené – zaznívá pravda, na kterou jsme se nikdy neodvážili podívat přímo: Československo bylo omyl.
Ne vinou Masaryka. Ne vinou nějaké strany. Ale vinou hlubokého nepochopení toho, co vlastně Češi a Slováci kdy opravdu sdíleli.
A co nikdy sdílet nemohli.
II. Co jsme vlastně sdíleli před rokem 1918?
Historii? Ne.
Státnost? Rozhodně ne.
Národ? Nikdy.
Slováci byli po staletí součástí uherského království. Češi součástí zemí Koruny české, s historií sahající k Přemyslovcům, Karlu IV., stavovskému povstání, habsburské monarchii. Naše dějiny se neprolínaly, spíš se míjely. A pokud ano – pak většinou skrze církev nebo vojenskou službu, ne skrze ideály nebo politické cíle.
Před rokem 1918 bylo pro Čecha běžnější mluvit německy než slovensky. Proč?
Protože žil v rakouské části monarchie – kde němčina byla jazykem správy, byznysu, vědy i armády. Většina měst v Čechách a na Moravě byla německojazyčná, nebo měla silnou německou menšinu.
Slovensko bylo v uherské části říše – bez kontaktu s češtinou. Úředním jazykem byla maďarština a slovenština byla potlačována. Češi a Slováci tedy žili ve zcela oddělených jazykových světech.
Až vznik ČSR přinesl kontakt – ale ten nebyl přirozený. Byl vynucený, politický, strategický. A proto nikdy nedorostl do opravdového porozumění.
Myšlenka Československa nevznikla z přirozeného sjednocení národů, ale z geopolitické nutnosti. Z touhy vytvořit státní celek, který by měl váhu, odolnost – a především uznání mocností po první světové válce.
Jenže nelze z konvence vytvořit pouto. A z ideálu vylisovat identitu.
III. Mnichov 1938 – kdo koho zradil?
Často slýcháme, že Slováci zradili Čechy v roce 1938. Ale jaká byla realita?
Pravda je bolestivější. Ve chvíli, kdy bylo Československo ohroženo, slovenská politická reprezentace (i část veřejnosti) netoužila po větší jednotě. Toužila po větší autonomii – nebo přímo roztržení svazku.
Po boku Německa vznikl Slovenský stát. Vlastní vláda, vlastní armáda. Oficiálně „spojenec“ Třetí říše.
Je to vina všech Slováků? Ne. Ale je to historický fakt, který bychom neměli mazat ze společné paměti.
IV. Rok 1945 – druhý pokus. A druhá slepota.
Po válce, místo toho, abychom si přiznali realitu, jsme se rozhodli ji znovu ignorovat. Obnovilo se Československo.
Znovu jsme pojmenovali iluze jako „bratrství“. Znovu jsme udělali, že máme společné základy. A znovu jsme zvolili cestu, která neměla šanci na opravdové porozumění.
Společné státní symboly. Společná armáda. A přitom naprosto odlišné myšlení, směřování, hodnoty.
V. Slováci nejsou naši bratři. A nikdy nebyli.
Toto zní tvrdě. Ale je to pravda, kterou musíme říct ne s nenávistí – ale s pochopením.
Bratr není někdo, s kým se politicky dohodneme. Bratr není někdo, koho musíme přesvědčovat, aby zůstal.
Bratrství se nežádá. Bratrství se žije – nebo není.
A pokud jsme byli schopni společného soužití, bylo to vždy pod tlakem okolností – nikdy z hlubokého kulturního nebo duchovního propojení.
A tak se ptám:
Kolik generací ještě budeme předstírat, že Československo byl skvělý nápad?
VI. Učme se z rozpadu, ne ho litujme
Rozpad federace v roce 1993 nebyl tragédií. Byl to návrat k realitě. Jediný smysluplný krok v době, kdy jsme mohli jít každý svou cestou, bez krve, bez nenávisti, bez zášti.
Není třeba mít výčitky.
Ale je třeba přestat se ohlížet zpět – jako by to někdy mohlo být jinak.
Naše historie je česká, moravská, slezská – a evropská. Slovensko má právo na svou cestu. Ale naše cesty se rozcházejí.
A to je v pořádku.
Závěr
Masaryk se možná opravdu „podepsal“. Ale ne jako vinu. Spíš jako člověk, který pochopil – pozdě – že nestačí mít sen. Že nestačí spojit nespojitelné.
Češi potřebují novou vizi, nové zakotvení – ne návrat ke konstruktu, který nikdy neměl pevné základy.
Češi, Moravané a Slezané mají svou vlastní historii. S Rakouskem, Německem, Polskem, a ano – i s částmi Uherska. Ale nikdy neměli společnou státnost se Slovenskem.
Nastal čas se k tomu postavit dospěle.
Ne s nenávistí. Ale s klidem.
Československo byl pokus. Ale byl to omyl. A každý omyl je lekcí, pokud ji dokážeme pochopit.
Možná až pak přestaneme žít ve stínu neexistující federace.
A začneme konečně hledat svou vlastní cestu – ne její nostalgickou kulisu.
A hlavně:
Potřebujeme začít budovat svou budoucnost na pravdě.
Ne na sentimentu.
Ne na nostalgii.
Ne na slovech, která jsme si vnutili.
