Článek
Erwin Rommel patří k nejznámějším vojenským jménům druhé světové války. Pro širokou veřejnost je zosobněním brilantního generála, čestného vojáka a výjimečného taktika, který si dokázal získat respekt nepřítele i obdiv vlastních vojáků. V poválečném vyprávění se navíc stal symbolem „čistého“ německého důstojníka - profesionála stojícího stranou nacistických zločinů, muže, který se nakonec obrátil proti Hitlerovi.
Právě tato dokonalost obrazu by nás však měla varovat. Historie málokdy vytváří takto hladké příběhy sama od sebe. Rommel nebyl špatný generál, o tom není pochyb. Problém ale nastává ve chvíli, kdy je automaticky označován za nejlepšího nebo dokonce geniálního velitele Wehrmachtu. Při bližším pohledu na jeho skutečný výkon, konkrétní bojiště a srovnání s jeho současníky se totiž ukazuje, že jeho pověst výrazně předběhla realitu.
Rommelova hvězda začala stoupat ve Francii roku 1940, kdy velel 7. tankové divizi. Jeho postup byl rychlý, agresivní a často chaotický – natolik, že si jeho jednotka vysloužila přezdívku „divize duchů“. Tento úspěch však nebyl výsledkem Rommelova strategického génia, ale spíše důsledkem širší koncepce blitzkriegu, jejímž architektem byl především Erich von Manstein. Rommel zde exceloval jako taktický velitel, schopný rychlých rozhodnutí na bojišti, ale už tehdy se ukazovala jeho slabina: sklon ignorovat štábní procesy, logistiku a koordinaci s nadřízenými. Vyhrával, dokud fungoval systém kolem něj, nikoli proto, že by jej sám vytvářel.
Skutečný mýtus Rommela se ale zrodil v severní Africe. Pouštní válka nabídla ideální kulisy pro vznik legendy – otevřený terén, pohyb, manévr, minimum civilního obyvatelstva (žádné válečné zločiny) a silný mediální efekt. Rommel zde opakovaně dokázal porazit britské síly, často s menšími prostředky, a jeho improvizační schopnosti byly nesporné. Zároveň se však právě zde nejzřetelněji projevily jeho limity. Rommel vedl válku očima taktického velitele v první linii, nikoli operačního velitele zodpovědného za dlouhodobou udržitelnost boje. Opakovaně útočil bez realistického logistického zabezpečení, ignoroval stav zásob a tlačil své jednotky až na hranici vyčerpání. Africká kampaň nebyla prohrána jednou bitvou, ale postupným logistickým kolapsem – a ten Rommel nedokázal, nebo nechtěl, řešit.
Právě zde je rozdíl mezi Rommelem a veliteli, jako byl Hermann Balck, patrný nejvíce. Balck na východní frontě bojoval v mnohem horších podmínkách, často s minimálními silami a proti materiálně silnějšímu nepříteli. Přesto dokázal pružně ustupovat, stabilizovat frontu a znovu přecházet do protiútoků. Myslel v řádu týdnů a měsíců, nikoli dnů. Rommel naproti tomu často bojoval „na doraz“ – a když se situace zlomila, neměl plán, jak zachovat bojeschopnost svých sil.
El Alamein představuje bod, kde se Rommelův mýtus začíná rozpadat. Nešlo o nedostatek odvahy ani o selhání jednotlivých vojáků, ale o neschopnost realisticky zhodnotit situaci a včas ustoupit. Zatímco Albert Kesselring v Itálii dokázal vést mistrnou obrannou kampaň založenou na postupném ústupu, zdržování nepřítele a šetření sil, Rommel stále doufal v obrat, který nemohl přijít. To je rozdíl mezi taktikem a strategem.
Ani v Normandii roku 1944 se Rommelovi nepodařilo prokázat výjimečné schopnosti na vyšší úrovni velení. Často se uvádí, že měl pravdu ohledně nutnosti zastavit invazi přímo na plážích, ale pravda je složitější. Rommel nebyl schopen svou koncepci prosadit v rámci velení, selhával v koordinaci s Rundstedtem a znovu se ukázalo, že jeho síla spočívá spíše v osobním vedení jednotek než v řízení složitého systému. Velitelé jako Walter Model by v podobné situaci jednali bez ohledu na prestiž, rychle reorganizovali obranu a snažili se stabilizovat kolabující frontu. Rommel v takovém prostředí ztrácel půdu pod nohama.
Když Rommela porovnáme s Erichem von Mansteinem, rozdíl je ještě výraznější. Manstein nebyl jen schopným velitelem, ale především operačním myslitelem, který dokázal plánovat a opakovaně realizovat rozhodující manévry. Rommel vedle něj působí spíše jako výborný velitel sboru než jako architekt celých tažení. Podobně Felix Steiner dokázal vést jednotky i v totálním kolapsu, rozuměl psychologii vojáků a limitům lidského výkonu, zatímco Rommel často vyžadoval maximální výkon i tam, kde už nebyl reálně možný.
A co Heinz Guderian? Zásadní rozdíl mezi tvůrcem a vykonavatelem. Při srovnání s Rommelem nelze opomenout Heinze Guderiana, protože právě zde se rozdíl mezi mýtem a skutečným vlivem na válku ukazuje nejzřetelněji. Guderian nebyl jen velitelem na bojišti, byl především tvůrcem způsobu vedení války. Ještě před rokem 1939 systematicky prosazoval koncepci samostatných tankových svazů, hlubokého průlomu a rychlého operačního manévru – tedy to, co se později stalo základem bleskové války. Bez Guderiana by Wehrmacht neměl nejen konkrétní vítězství, ale ani nástroj, jak jich dosáhnout. Rommel naproti tomu vstoupil do války už s hotovým systémem. Dokázal jej používat energicky, agresivně a často velmi efektivně, ale nebyl jeho architektem. Tam, kde Guderian vytvářel doktrínu, Rommel ji aplikoval. Tam, kde Guderian vedl nekonečné boje s vlastní hierarchií, aby prosadil nový způsob válčení, Rommel těžil z toho, že tento boj už byl vyhraný. A není náhodou, že právě ve chvíli, kdy se válka změnila a manévrový styl přestal fungovat, zůstával Guderian relevantní jako organizátor a reformátor, zatímco Rommel ztrácel půdu pod nohama.
Nahraditelnost jako skutečný test kvality
Existuje ještě jedno měřítko, které se v debatách o velkých velitelích používá jen zřídka, ale je možná nejpřesnější: nahraditelnost. Položme si jednoduchou otázku – jak by vypadal Wehrmacht, kdyby Erwin Rommel nikdy neexistoval? Odpověď je nepohodlná, ale zřejmá: v zásadě stejně. Afrika by měla jiného energického velitele, francouzské tažení by proběhlo podle stejného operačního plánu a žádná klíčová koncepce by nechyběla. Rommel byl výjimečný v rámci role, kterou zastával, ale nebyl nositelem systému. Nenavrhoval válku, vedl její dílčí části.
Zkusme si ale stejnou otázku položit u Ericha von Mansteina. Wehrmacht bez Mansteina by byl prokazatelně slabší. Chyběla by koncepce úderu přes Ardeny v roce 1940, chyběla by schopnost operačního manévru ve velkém měřítku a chyběla by schopnost zvrátit zdánlivě ztracené situace, jako tomu bylo u Charkova v roce 1943. Podobně Heinz Guderian, Hermann Balck, Walter Model nebo Albert Kesselring představovali typ velitelů, jejichž absence by se projevila okamžitě – ne v legendách, ale na mapě fronty. Byli to lidé, kteří dokázali udržet systém v chodu, i když se rozpadal.
Rommel byl oproti nim exponovanější, viditelnější a mediálně silnější, ale právě proto také nahraditelnější. Wehrmacht potřeboval mnoho taktických velitelů v první linii – a takové dokázal vyprodukovat. To, čeho měl nedostatek, byli lidé schopní dlouhodobě myslet, plánovat a zachraňovat celek. A právě tam Rommel nikdy nepatřil.
Pokud bychom se znovu vrátili k testu nahraditelnosti, výsledek je jednoznačný. Wehrmacht bez Rommela by měl jiného schopného velitele v poli. Wehrmacht bez Guderiana by však nikdy nedosáhl stejné úrovně operační efektivity, protože by mu chyběla samotná myšlenková kostra, na níž byla jeho raná vítězství postavena. To je rozdíl mezi generálem, který vyhrává bitvy, a generálem, který mění způsob, jakým se válka vede.
Zásadní otázkou proto není, proč byl Rommel dobrým generálem – to nesporně byl –, ale proč byl po válce povýšen na téměř mytickou postavu. Odpověď leží v politické realitě studené války. Západní Německo potřebovalo po roce 1955 vybudovat Bundeswehr a vstoupit do NATO. Bylo nutné vytvořit tradici nové armády, která by se distancovala od nacismu, ale zároveň navazovala na profesionální vojenské hodnoty. Rommel byl ideální kandidát: byl mrtvý, nemohl se bránit ani komplikovat výklad své role, nebyl přímo spojen s válečnými zločiny (především díky jeho absenci působení na východní frontě) a jeho účast v odporu proti Hitlerovi, byť okrajová, poskytovala morální alibi. Navíc byl populární i u Spojenců, především u Britů, kteří sami alibisticky v Africe přispěli k budování jeho legendy.
Na rozdíl od Mansteina, Kesselringa či Modela byl Rommel „prodejný“. Jeho příběh se dal vyprávět jednoduše, bez nepohodlných otázek. A tak se stal symbolem apolitického vojáka, cti a profesionality - nikoli proto, že by byl nejlepším generálem, ale proto, že byl nejvhodnějším.
Rommel tedy nebyl ani náhodou špatný generál. Byl schopný, odvážný a vynikající v taktice a manévru. Nebyl však výjimečný v operačním a strategickém měřítku, v němž excelovali jiní. Jeho kult nevznikl proto, že by byl nejlepší, ale proto, že byl potřebný. A právě v tom spočívá rozdíl mezi historickou realitou a mýtem, který přetrval dodnes.
V dalším článku podrobněji porovnám E. Rommela s H. Balckem.
Zdroje:
David Fraser – Knight’s Cross: A Life of Field Marshal Erwin Rommel
Martin Kitchen – Rommel’s Desert War
Ralf Georg Reuth – Rommel: Das Ende einer Legende
Peter Hoffmann – The History of the German Resistance 1933–1945
Robert M. Citino – The German Way of War
Karl-Heinz Frieser – The Blitzkrieg Legend
Ronald Smelser & Edward J. Davies – The Myth of the Eastern Front
Bundeswehr / Militärgeschichtliches Forschungsamt (MGFA)
https://www.valka.cz/303-Valka-v-Africe-1940-1943
https://cs.wikipedia.org/wiki/Erwin_Rommel
