Článek
Jenže právě tady začíná paradox. Malinovskij nebyl filmová kulisa, nebyl propagandistická ikona a už vůbec nebyl druhořadý velitel. Naopak patřil k nejúspěšnějším polním velitelům Rudé armády druhé světové války. Jen nikdy nebyl budován jako PR mýtus jako např. Žukov či Koněv.
Začátek kariéry: válka dřív než ideologie
Malinovskij měl jednu výjimečnou vlastnost, která ho odlišovala od většiny sovětských maršálů - bojovou zkušenost ještě před vznikem legend Rudé armády. Bojoval už v první světové válce v carských expedičních silách ve Francii, následně dokonce sloužil ve francouzské cizinecké legii a do Sovětského svazu se vrátil jako voják, který znal západní styl válčení, logistiku i velení.
To z něj učinilo atypického důstojníka – méně ideologického, více profesionálního. V meziválečném období postupoval systematicky, bez rychlých skoků a bez politického zviditelňování.
Velká čistka
Na rozdíl od Rokossovského nebyl Malinovskij během Velké čistky zatčen. Historické prameny se shodují, že nebyl politicky viditelný, nepatřil k žádné frakci a byl vnímán jako užitečný odborník, nikoli jako hrozba. Zároveň a možná to nejdůležitější bylo, že v době Velké čistky působil jako vojenský poradce v právě probíhající občanské válce ve Španělsku na straně republikánské vlády, čímž nebyl v centru dění.
Přežil tedy ne díky protekci či náhodě, ale díky nízkému profilu a vojenské kompetenci. To je důležité – Malinovskij nebyl „Stalinův muž“. Byl armádní profesionál, který se prostě hodil.
Druhá světová válka: výsledky místo gest
Začátkem války s Německem v roce 1941 velel 6. armádě a vedl poměrně úspěšné ústupové boje. V listopadu 1941 se stává velitelem Jižního frontu. Zároveň v roce 1942 zažívá i svůj největší neúspěch, a to když jsou jeho vojska zničena německou přesilou a on přichází o 200 000 vojáků.
Malinovskij se výrazně prosadil ve Stalingradské bitvě, kde velel jednotkám na jižním křídle obklíčení. Právě zde se naplno projevil jeho typický styl jako je pečlivá koordinace, důraz na manévr a logistiku a snaha rozdrtit protivníka systémově, nikoli jednorázovým nárazem. Zároveň to byl on a jeho 2. gardová armáda, kdo zabránil Mansteinovi probít se na pomoc obklíčené 6. armádě generála Pauluse ve Stalingradu. Jak příznačné, že tuto slavnou bitvu, kde Mallinovskij stál na jihu obklíčení, tak na jejím severním obkličovacím křídle byl zrovna Rokossovski. Tedy pravděpodobně dva nejlepší polní velitelé Rudé armády.
Jeho vrchol však přišel později.
Jasko-kišiněvská operace (1944)
Z vojenského hlediska jedna z nejdrtivějších porážek Osy v celé válce. Malinovskij zde zničil německo-rumunské síly čímž vyřadil Rumunsko z války a otevřel Rudé armádě cestu na Balkán. Přesto se o této operaci mluví méně než o Berlínu nebo Kursku či jiných bitvách. A přitom ne proto, že by byla méně významná – ale proto, že neměla „tvář“ vhodnou pro mýtus.
Budapešť a Vídeň: těžká práce bez slávy
Malinovskij vedl své fronty také při dobytí Budapešti – jedné z nejtěžších městských bitev a dále pokračoval v tažení na Vídeň. Mezi tím ještě stihl osvobodit Bratislavu a Brno. Těžké bitvy, ale pozornost a reflektory světa se již zaměřovala jinam - pomalu a jistě k Berlínu.
Zde se opět ukazuje paralela s Rokossovským jako žádné teatrální projevy, žádné „za každou cenu“, ale trvalý tlak, kombinace zbraní a řízení tempa. Ztráty byly vysoké, jako všude na východní frontě, ale jeho operace patří k těm, které historici hodnotí jako vojensky efektivní a koncepčně zvládnuté.
Malinovskij vs. Žukov a Koněv
Zatímco Žukov byl Stalinův krizový maršál a symbol vítězství, Koněv politicky průrazný a ambiciózní velitel, oproti nim Malinovskij byl klidný, systematický a bez potřeby osobního kultu.
Zároveň ale proto byl méně viditelný, přestože jeho výsledky jsou srovnatelné a v některých případech strategicky zásadnější.
Proč zapadl?
Malinovskij zapadl proto, že nepsal paměti s velkými gesty, nebyl konfliktní osobnost a nebyl vhodný pro propagandistický obraz „vítězného maršála“. Zůstaly po něm ale úspěšné operace a výsledky. A to je pro historika mnohem cennější než filmová replika z týdeníků.
Po válce se stal v roce 1957 po Žukovovi ministrem obrany, kde v této funkci působil až do své smrti 31.3.1967.
Závěr
Rodion Malinovskij patří k typu velitelů, kteří vyhráli válku, ale ne paměť. Přesto byl jedním z nejefektivnějších polních velitelů Rudé armády – mužem, který dokázal vést rozsáhlé operace bez hysterie a bez kultu osobnosti.
A pokud si ho dnes většina Čechů vybaví jen skrze Pelíšky, pak to o něm nevypovídá nic. Ale o historii skutečných vojenských odborníků docela hodně.
Zdroje
https://en.wikipedia.org/wiki/Rodion_Malinovsky
https://de.wikipedia.org/wiki/Rodion_Jakowlewitsch_Malinowski
David M. Glantz – When Titans Clashed
Evan Mawdsley – Thunder in the East
Geoffrey Roberts – Stalin’s Generals
David Glantz & Jonathan House – studie k operacím 1943–1945
