Zapomenutá esa Wehrmachtu: Adelbert Schulz, muž z pole mezi diamanty

Diamanty bývají spojovány u Heer (pozemní armáda) s vrcholným velením, se symboly moci, s muži, kteří řídili válku z map a ze štábů. O to pozoruhodnější je příběh muže, který se do tohoto nejužšího kruhu dostal bez generálské hodnosti, bez propagandistického obrazu a bez poválečného mýtu.

Jeho jméno je Adelbert Schulz – a je velmi pravděpodobné, že ho většina čtenářů slyší poprvé.

Adelbert Schulz byl jedním z pouhých 27 držitelů Rytířského kříže s diamanty. Zároveň však patřil u Heer k naprostým výjimkám. V době udělení nejvyššího vyznamenání nebyl generálem, nebyl armádním velitelem ani stratégem. Byl frontovým důstojníkem Heer, velitelem praporu a následně pluku, mužem, který vedl své jednotky přímo z bojiště.

Nejvyšší ocenění - Rytířský kříž s diamanty získal 14. prosince 1943, tedy relativně brzy v porovnání s řadou pozdějších držitelů. V té době se válka na východní frontě už láme, Wehrmacht přechází kompletně do defenzivy a ocenění se přestávají rozdávat za průlomy v útoku, ale především za úspěchy v obraně.

Kariéra Adelberta Schulze je výjimečná tím, že jeho vyznamenání nevznikala na základě jediné legendární akce, ale jako řetězec opakovaných frontových výkonů, které na sebe přímo navazovaly. Každý vyšší stupeň Rytířského kříže byl reakcí na konkrétní boje, konkrétní rozhodnutí a konkrétní výsledky.

Schulz získal Rytířský kříž už během tažení ve Francii 29. září v roce 1940 jako Hauptmann (kapitán) a velitel tankové roty Panzer-Regimentu 25 (v 7. tankové divizi pod velením Erwina Rommela). V rychlém manévrovém boji prokázal schopnosti jak prorážet nepřátelskou obranu, udržet tempo postupu i v chaosu bitev a zároveň vést jednotku z bezprostřední blízkosti boje.

Už zde se formuje jeho typický profil. Byl agresivní, ale kontroloval své jednotky přímo v poli. Nešlo o heroické pózy, ale o schopnost udržet jednotku funkční v rychle se měnící situaci.

Po zahájení operace Barbarossa se Schulz ocitá na nejtvrdším bojišti války. V zimních bojích roku 1941 se vyznamenal především při krytí ústupů a stabilizaci rozpadávajících se úseků fronty. V extrémních podmínkách dokázal udržet soudržnost jednotek, opakovaně se vyprostit z hrozícího obklíčení, zabezpečit ústup raněných i techniky, kdy v těchto bojích kryl ústup vlastních jednotek a evakuaci polního lazaretu s více než 4 000 raněnými proti osmi násobné přesile protivníka.

Právě schopnost nezhroutit se tam, kde se hroutily celé svazky, vedla k udělení dalšího stupně vyznamenání 31. 12. 1941 získává dubové listy k rytířskému kříži. V těchto bitvách nešlo o vítězství, ale o přežití celých jednotek – což se na východní frontě rovnalo o malé vítězství (alepoň pro přeživší).

Jako Oberstleutnant (podplukovník) a velitel 25. takového pluku se Schulz výrazně prosadil v bojích roku 1943, v období, kdy Wehrmacht čelil sovětským ofenzivám a zároveň se ještě i sám pokoušel se o lokální ofenzívy. Jeho pluk se podílel na tvrdých obranných a protiútočných operacích v prostoru Charkova, kde získal přes 600 zajatců a velké množství techniky včetně munice. Též se účastnil bojů u Kurska, kdy během 11 dní bitev u Kursku zničil jeho pluk kolem 76 nepřátelských tanků.

Zdroje uvádějí konkrétní, jasné výsledky – zničené tanky, zajaté jednotky, udržené úseky. Právě tato čísla byla klíčová dne 6.8.1943 pro udělení mečů k RK a povýšení na plukovníka.

Dne 14. prosince 1943 se Schulz stal 9. držitelem Rytířského kříže s dubovými listy, meči a diamanty. V rámci Heer šlo o mimořádnou událost, jelikož nebyl generálem, nebyl divizním ani armádním velitelem ale velel pluku v první linii.

Diamanty nebyly uděleny za jednu konkrétní bitvu, ale jako souhrn dlouhodobého velitelského výkonu v situaci, kdy už nebylo co dobývat – jen držet, ustupovat a znovu držet pozice.

Dne 9. 1. 1944 byl Adelbert Schulz povýšen do generálské hodnosti - generál major a s tím i převzal převzal velení 7. tankové divize (právě té, které při vpádu do Francie velel Erwin Rommel a v které sám působil ve Francii). Pro většinu důstojníků by to znamenalo přechod k vyšší úrovni velení a tím i větší odstup od přímého boje.

U Schulze se však nic nezměnilo.

Zůstal na bojišti a ještě téhož měsíce 28. ledna 1944 byl během bojů na východní frontě zabit, kdy jel po krátké dovolené na setkání s veliteli své divize a vedle jeho průzkumného vozu vybouchl granát, jehož střepina jej trefila do hlavy. Stal se tak jedním z nejvýraznějších příkladů důstojníka, který získal nejvyšší vyznamenání Wehrmachtu, dosáhl generálské hodnosti a přesto zemřel v první linii, nikoli na štábu.

Schulz splňuje všechny podmínky pro zapomnění - nepřežil do poválečné doby, nezanechal paměti, nebyl mediálně využíván, nebyl hvězdou žádné kampaně či organizátorem skvělého plánu či akce.

A přesto - nebo právě proto - patří k nejčistším příkladům frontového velitelského řemesla. Bez ideologie, bez symboliky, bez legendy. Jen výkon, odpovědnost a opakované rozhodování pod tlakem v boji.

Adelbert Schulz představuje výjimečný případ „diamantů z pole“.

Ne generál jako symbol, ani propagandistická ikona, ale velitel, který si každé ocenění doslova vybojoval – od Francie přes ruskou zimu 1941 až po krvavý rok 1943. Jeho kariéra i smrt ukazují, že nejvyšší vyznamenání Wehrmachtu nebyla vždy výsledkem generálského postavení, ale někdy prostě dlouhodobého prvotřídního výkonu v první linii.

A právě proto jeho jméno stojí za to znovu připomenout. Jako skutečného vojenského profesionála, který stál se svými muži v první linii.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Adelbert_Schulz

https://de.wikipedia.org/wiki/Adelbert_Schulz

https://www.tracesofwar.com/persons/216/Schulz-Adelbert.htm

https://www.bundesarchiv.de

https://www.lexikon-der-wehrmacht.de/Personenregister/S/SchulzA.htm

https://www.ritterkreuztraeger-1939-45.de/Infanterie/Sch/Schulz-Adelbert.htm

https://www.valka.cz/Adelbert-Schulz-t19298

Walther-Peer Fellgiebel – Die Träger des Ritterkreuzes des Eisernen Kreuzes

Veit Scherzer – Die Ritterkreuzträger 1939–1945

https://ww2gravestone.com/people/schulz-adalbert/