Článek
Tohle místo byste při návštěvě Sardinie opravdu neměli opomenout. Najde zde nespočet krásných pláží, ale co stojí hlavně za zmínku – tohle místo čiší historii a zajímavostmi, které jen málo kde uvidíte. Osobně jsem Sant’Antioco navštívila několikrát a jeho historie mě doslova fascinovala. Přečetla jsem si o tomto místě spoustu článku a shlédla nespočet videí. A také jsem si povídala s paní, která prožila své mládí v hrobkách.
moře
Sant’Antioco (Santu Antiogu), čtvrtý největší italský ostrov, který se nachází na úplném jihozápadě Sardinie, je zvláštní tím, že za římské nadvlády byl postaven most (stále jasně viditelný), aby ho spojil s pevninou. Sant’Antioco je v Evropě jediným případem menšího ostrova, na kterém jsou historicky odlišné populace, pokud jde o jazyk, tradice a zvyky, je jasně rozdělen na dvě části: na jedné straně, která se rozkládá směrem k ostrovu San Pietro, je obec Calasetta, kterou obývají „tabarchini“ ligurského původu, kteří si uchovávali svůj dialekt, tradice, gastronomii; na druhé straně obec Sant’Antioco, která je sardská ve všech ohledech.
Téměř celé dnešní San’Antioco je postaveno na starověké punské nekropoli. Velká část těchto hrobek byla znovu využita, některé jako katakomby v raně křesťanské éře, jiné k úkrytu před Saracény během středověku, další byly přeměněny na domovy, ve kterých až 80. let žili chudí lidé z města. Dodnes existuje vesnice Hypogeum, řada velmi charakteristických domů, které jsou stále cílem návštěvníků a turistů.
Tofet
Ostrov získal jméno po jednom z prvních křesťanských mučedníků na Sardinii. Antiochus narozen v roce 95 našeho letopočtu v Mauretánii, oblasti severně od Afriky. Podle dostupných zdrojů studoval lékařství, zabýval se péčí o těla a duše dosáhl v Africe velké slávy.
Jeho pověst křesťanského lékaře ho brzy přivedla ke střetu s mocí římských institucí, za to že obrátil mnoho lidí na křesťanství, jehož byl horlivým vyznavačem. Antiochus byl vystaven nespočtu mučení a trestů a na příkaz císaře Hadriána poslán do vyhnanství na ostrov Sulci, kde byl odsouzen k práci v dolech. Zde založil první křesťanskou komunitu na Sardinii. Zemřel 13. listopadu 127.
Historie Sant’Antioco sahá až do dávné minulosti. Ostrov byl obydlen od 3. tisíciletí př. n. l.: o tom svědčí přednuragické důkazy, jako je domus de Janas z is Pruinis a menhiry sa Mongia a su Para a ruiny asi třiceti nuraghi, značný počet takzvaných „hrobu obrů“ a „Domus de janas“, posvátné studny, megalitických kruhů a malých jeskyní. Mezi pláží a útesem Portu Sciusciau, byl pravděpodobně také Nuragský přístav. V této oblasti byli také nalezeny četné nálezy hmotné kultury z nuragské éry, mezi nimiž není nouze o drobné bronzy, jako je slavný nuragský lukostřelec ze Sant’Antioco. Nálezy, zejména bronzy, budete obdivovat v archeologickém muzeu F. Barreca.
V jihovýchodní části byla kolem 9. století před naším letopočtem Féničany založena městská osada Sulki.
Ostrov byl později dobyt Kartáginci, kolem 6. století př. n. l., a po punské válce podroben římské říši se jménem Sulcis, která také dala své současné jméno okolnímu regionu.
Z tohoto období pochází – Dětská nekropole: „tophet“ (5.-3. stol. př. n. l.), která zabírá celý kopec baziliky a na níž byla postavena římská nekropole a poté katakombový hřbitov, jedinečný na Sardinii.
Během římské nadvlády byl ostrov známý také jako Insula Plumbaria nebo Insula Plumbea. Původ názvu je sporný: mohlo to být způsobeno přítomností starověkých dolů na olovo a stříbro na ostrově, nebo pravděpodobněji bylo Sulci centrem, kde se prodávaly kovy vytěžené v oblasti Sulcis.
Po pádu Římské říše byla připojena k Východořímské říši a dostalo je ji relativní autonomie pod Giudicato z Cagliari. Prošlo i nájezdy Saracénů, nadvládou Pisanů a Aragonů až do Utrechtské smlouvy (1713), kdy bylo připojeno s celou Sardinií k Savojskému království Sardinie.
Po dlouhou dobu byl ostrov dobýván piráty.
Nekropole proměněná v podzemní vesnici
Vesnice Ipogeo
Mezi punskými nekropolemi na Sardinii je v současnosti nejdůležitější pohřebiště Sulcis kvůli rozlehlosti pohřební struktury, architektonické složitosti a archeologickým nálezům nalezeným v hrobkách během vykopávek. Pohřebiště bylo využíváno mezi koncem 6. a koncem 3. století. př. n. l., tedy v období, které odpovídá kartáginskému dobytí Sardinie. Původní rozšíření nekropole mělo přes šest hektarů a vzhledem k tomu, že průměrně každá hrobka zabírala čtyřicet metrů čtverečních, lze odhadnout, že počet hypogeí se pohyboval kolem patnácti set. Na základě toho lze tehdejší obyvatelstvo odhadnout na 9000–10 000 obyvatel, což řadí starověké Sulky mezi nejlidnatější a největší města ve Středomoří. Kromě hrobek v následně používaných jako domovy se nacházejí dva v současnosti viditelné sektory nekropole, jeden mezi výšinami Fortino Sabaudo a mořem, druhý pod bazilikou zasvěcenou Sant’Antioco. Berenice V prvním případě je mezi via Castello, via Carducci a budovami základní školy ve via Virgilio kolem čtyřiceti podzemních hrobek. Ve druhém případě, s přístupem zevnitř kostela, lze navštívit některé punské hrobky, které byly v prvních stoletích našeho letopočtu vzájemně propojeny a přeměněny na křesťanské katakomby. V punské době byla pohřebním ritem hlavně inhumace, ale existují svědectví, která lze připsat pozdějšímu kremačnímu ritu.
Podzemní hrobky jsou často uspořádány v různých hloubkách, kvůli hustotě existujících hrobek, což časem vedlo k jejich kopání do větších hloubek. Nejstarší hrobky se nacházejí v blízkosti baziliky Sant’Antioco a směrem do centra města, zatímco ty nejnovější se rozprostírají v okrajové poloze kolem kopce Fortino. Lze pochopit, že hloubení hrobů bylo dílem specializovaných pracovníků patřících pravděpodobně k bratrstvu hrobařů. Na základě velikosti těchto hypogeí a ve vztahu k měkkosti tufové horniny se odhaduje, že k vyhloubení jednoho z těchto hrobů byla nutná práce dělníka po dobu nejméně dvou měsíců. K tomuto účelu byly použity cepíny a dláta, jejichž stopy jsou dodnes patrné na stěnách a stropech. Některé pohřební komory neobsahovaly více než jedeno tělo, zatímco jiné, používané po dobu nejméně tří století, nesou stopy pohřbení těl 40/50. Tyto hrobky se v zásadě skládají ze dvou částí: přístupová chodba zvaná DROMOS, tvořená schodištěm a podestou, a pohřební komora určená k přijímání těl zesnulých. Otvor místnosti byl dostatečně široký, aby umožnil průchod těla nebožtíka vleže na pohřební posteli, zatímco dřevěné sarkofágy, v nichž se v některých případech nacházelo, byly jistě smontované dohromady až na místě. Dveře byly zvenčí uzavřeny deskou z tufu a utěsněny tekutou hlínou, ale mohly být také uzavřeny navršenými kameny nebo hliněnými cihlami vypálenými na slunci.
Pohřební rituál pravděpodobně probíhal takto: tělo zesnulého bylo umyto, poté pomazáno vonnými oleji, ozdobeno šperky a toaletními předměty pro osobní potřebu. Poté bylo oblečeno do dlouhé tuniky nebo zahaleno do rubáše, bylo položeno na jakási velmi jednoduchá nosítka, na jejichž stranách byla nějaká madla nutná jak k uchopení při přepravě, tak k nasunutí lan, kterými se tělo spouštělo dolů. Tělo, jakmile bylo vloženo do hypogea, bylo doprovázeno rituálními vázami a doprovodnými nádobami. Největšími předměty uvnitř hrobek jsou terakotové vázy, nechybí však zlaté šperky, amulety ze skleněné pasty a skarabeové tuleňů. Po skončení pohřebního obřadu se zapečetili vstupní dveře.
V následujících stoletích ostrov čelil neustálím vpádů a rabování. Po pádu Západořímské říše (zhruba 476 n. l.) se Sulci, stejně jako zbytek ostrova, dostal pod nadvládu Vandalů. Od 8. století kvůli častým nájezdům Saracénů, byla značná část obyvatel nucena ostrov postupně opustit.
Po objevení pozůstatků svatého Sant’Antioca pod jemu zasvěcenou bazilikou, ke kterému došlo v roce 1615, se biskup pokusil ukončit dlouhé opouštění ostrova kvůli neustálým nájezdům barbarských pirátů. A tak, pod příslibem pozemkových dotací, které slíbila církev, se začaly četné rodiny na ostrov vracet, následované mnoha dalšími, přestože výměnou za svůj odvážný návrat nic nezískaly, a museli se přizpůsobit životu plného bídy, chudoby a marginalizace. V prvních desetiletích se jistě pokoušelo o dočasnou adaptaci, která se pak změnila v trvalou. Ostrov však neustále čelil nájezdům, a tak pastýři a farmáři znesvětili punské hrobky tím, že je přeměnili na své domovy a zároveň jako úkryt před piráty. Zajímavostí, ale zůstává, že hroby byli využívány jako obydlí až do 70. -80. let 20 století. V oblasti známé do roku 1998 jako Sa arroga de is gruttas nyní vesnice Hypogeum. Ve 30. letech 20. století v jeskyních ještě žila nejchudší část Sant’Antioco, asi 700 lidí, jak dokládají zprávy lékařů a inženýrů uchované v historickém archivu. V polovině 90. let umožnil projekt Městské správy výstavbu nových domů a přestěhování posledních obyvatel. Ti to lidé byli oddaní sběru všeho, co příroda spontánně nabízí, chodili na venkov sbírat houby, bodláky, divoké artyčoky, dřevo a do laguny sbírat škeble a cokoli jiného a tyto produkty pak vyměňovali za základní potřeby. V květnu sbírali listy zakrslé palmy, které usušené dovedně tkaly. Z této skromné rostlinky uměli vyrábět košťata, pytle, provazy, vlasy na vycpávky, a i dnes je mnoho starších lidí, kteří se výrobou těchto tkaných artefaktů zabývají.
Vesnice Ipogeo
Gruttaius, to je jméno, které je odlišovalo od ostatních obyvatel Sant’Antioco – byli považovaný za spodinu, chudí a většinou nemocní i díky nezdravému a vlhkému prostředí ve kterém byli nuceni žít. Úzké a nezdravé prostory, byly omítnuté, měly nezbytný nábytek, postele, spíže a malé krby.
obydlí uvnitř
Během středověku byl ostrov napaden Araby, kteří jej několikrát vyplenili. Teprve v 18. století, začal proces znovu osídlování a zrodilo se dnešní město Sant’Antioco, které se překrývalo s ruinami starověkého Sulci. V polovině století zde bylo 38 domů, 15 obchodů a 164 chatrčí, z toho 100 obydlí vyhloubených ve skále, pro celkem přibližně 300 obyvatel. Nárůst populace pokračoval i v následujících dvou stoletích. Dne 16. října 1815 došlo k poslednímu vpádu barbarských korzárů na ostrov. Po této události začala anglická flotila ostřelovat africké pevnosti a donutila barbarský lid podepsat mírovou smlouvu.
TOPHET - Dětská nekropole
Sulky tophet je velmi starobylá posvátná oblast, možná nejstarší na Sardinii, a je to velmi zvláštní místo, nad kterým se vznáší legenda o obětování dětí.
Tofet
Na severním konci města Sant’Antioco, v okrajové poloze vzhledem k fénickému městu, se nachází tophet, zvláštní typ městské svatyně fénického kulturního původu. Lokalita si stále uchovává název „Sa Guardia ’e is pingiadas“ (strážce hrnců), což poukazuje na přítomnost četných keramických nádob, které se v oblasti často objevovaly. Termín tophet se běžně používá k označení konkrétního typu svatyně rozšířeného ve fénických a punských městech centrálního Středomoří. Tofet je posvátný prostor pod širým nebem, který se nachází v okrajové poloze vzhledem k městu a je vybaven ploty, oltáři nebo svatyněmi. Srdce svatyně pak uzavíral impozantní opevněný čtyřúhelník z velkých kamenných bloků, dodnes viditelné propojení formy nuragické tradice používané uvnitř tophetu, což naznačuje smíšenou populaci, ve které se Féničané mísili s místními lidmi, v mírovém soužití.
Na přírodní skálu nebo na zem byly ukládány urny s popelem nenarozených nebo předčasně zemřelých dětí, které byly zpopelněny a často doprovázeny pohřební obětí, většinou jehňat a ptáků, kteří byli také spáleni. Tophet představoval posvátnou a pohřební oblast zasvěcenou těm, kteří ještě neměli definovanou sociální identitu, a proto byli navráceni bohům. V později (od začátku 7. století př.n.l.) se k urnám začaly umisťovat některé litické votivy: stély – náhrobní kameny. Stély představovaly poděkování rodičů zesnulého dítěte bohu za to, že dostalo dar nového narození, a tedy pokračování jejich rodové linie. Nápisy, často vyryté do kamene, označují dvě titulární božstva chrámu, bohyni Tanit a boha Baala Hammona.
Studie týkající se svatyně Tophet a rituálů, které se tam praktikovaly, byly po dlouhou dobu podmíněny tím, co bylo předáváno řeckými a latinskými zdroji. Tradovalo se, že uvnitř uren byl uložen popel dětí, které byly podle tradice obětovány údajnému bohu Molokovi. (Ve skutečnosti termín MLK, pravděpodobně nepochopený Biblí, která jej ve skutečnosti uvádí jako jméno božstva, má význam „dar, oběť“, a proto by MLK nebylo nic jiného než rituál spojený se smrtí dětí.) Tophet byl považován za místo zasvěcené krvavým obětem prvorozených obětovaných bohům, že se stal symbolem krutosti a implicitní méněcennosti fénické a punské civilizace.
Některé pochybnosti byly rozptýleny od 80. let 20. století, kdy bylo rozhodnuto analyzovat kostní pozůstatky tophetu a dalších svatyní.
Testy ukázaly, že kosti patřily plodům nebo novorozencům nebo těm, kteří zemřeli během prvních dvou let života. Kosti od starších dětí se nacházejí jen zřídka.
To vše ukazuje, že tophet nebyl nic jiného než hřbitov-svatyně. Vysoká dětská úmrtnost v tak dávných dobách by učinila systematické odstraňování dětí absurdní.
Na druhé straně je pravděpodobné, že jak Féničané, tak Kartáginci, stejně jako mnoho starověkých národů, praktikovali lidské oběti v případě konkrétních a velmi vážných událostí; byly tedy vzácností, nikoli zvykem, a není jisté, že šlo o dětské oběti.
Zdroj:
