Sardinie – ostrov opředený tajemstvím. Hrobky obrů a domy víl

Sardinie. Co vás napadne při vyslovené tohoto slova? No jasně – italský ostrov obklopený tyrkysovým mořem. Většinou jsou čeští turisté lákaní do resortu poblíž moře v letních měsících. Já bych vám doporučila si na Sardinii zaletět už teď, kdy je ostrov „čistý“ od turistů, ceny letenek i ubytování jsou několikanásobně nižší, počasí přijatelné a navíc celý ostrov právě nyní kvete a voní jako rajská zahrada. Ale jen málokdo ví, jaká neuvěřitelná tajemství a záhady tento ostrov skrývá. Osobně jsem si toto místo na zemi doslova zamilovala a na vlastní pěst jsem se pustila do objevování těchto záhad – samozřejmě jako turista a pouhý obdivovatel. Shlédla jsem opravdu mnoho dokumentů a přečetla spoustu odborných článků v italštině a osobně jsem většinu těchto míst navštívila. Ale když jsem na internetu pátrala po nějakých článcích ohledně sardské historie v češtině, objevila jsem jich velice málo a většina z nich byla nepřesná a vágní. Proto jsem se rozhodla k napsaní článku.

O Sardinii bych dokázala napsat celou knihu. V rychlosti vás provedu historií a v následujících článcích se budu soustředit na konkrétní místa, vykopávky, hrobky atd.

Moderní člověk (Homo sapiens) se na Sardinii objevil asi před 20 000 lety, nejprve se usadil podél pobřeží, v jeskyních, později i vnitrozemí a osídlil celý ostrov pokrytý nepřerušovanými lesy. V průběhu tisíciletí tato populace vytvořila domorodou kulturu, odlišnou od jakékoli jiné ve středomořské pánvi.

Rozvoj skutečných civilizací začíná v neolitu ​​(6000 př. n. l. – 2700 př. n. l.), charakterizovaný kulturami Bonu Ighinu, poté Ozieri, podle názvů míst, kde byly první nálezy vztahující se k této době nalezeny. Tyto komunity žily v jeskyních, postupně objevuji chatrčové vesničky. Zpočátku se věnovaly lovu a rybolovu, poté i chovu dobytka, zemědělství a řemeslům, což dokládají především opracované keramické nálezy. Z toho období se velice dobře dochovaly – Domus de janas – prehistorické hrobky vyhloubené do skály typické pro přednuragskou Sardinii. Nacházejí se jak izolované, tak ve velkých seskupeních skládajících se z více než 40 hrobek. Od nedávného neolitu až do starověké doby bronzové (4400–2000 př. n. l.) tyto stavby byly nalezeny ve všechny oblastech ostrova, s výjimkou Gallury (severovýchodní část ostrova). Bylo jich objeveno více než 2 400, v průměru asi jeden na 10 kilometrů čtverečních, a předpokládá se, že mnoho z nich ještě bude nalezeno. Často jsou vzájemně propojeny a tvoří skutečné podzemní hřbitovy, sdílejí přístupovou chodbu (dromos) a vstup, který je někdy velmi prostorný a má vysoký strop. V italštině byl sardinský termín „domus de janas“ (jižní varianta) přeložen jako „domy víl“, přičemž janas jsou mytologické postavy typické pro regionální folklor, podobné ženským bytostem s magickými schopnostmi. Archeologové tvrdí, že první domus de janas byly vykopány kolem poloviny 4. tisíciletí před naším letopočtem, během období, ve kterém se na ostrově vyvíjela kultura San Ciriaco (pozdní neolit ​​3400-3200). S kulturou Ozieri (konečný neolit ​​3200-2800) se rozšířili po Sardinii (s výjimkou velké části Gallury. Lidé kultury Ozieri byli pracovití a mírumilovní, oddaní zemědělství a vyznávali zvláštní náboženství. Uctívali Slunce a Býka, symboly mužské síly, Měsíc a matku, symboly ženské plodnosti. Na pohřebištích a místech uctívání byly nalezeny stylizované figurky bohyně Matky. Těla zemřelých byla umístěna do fetální polohy a – předpokládá se – byla natřena červeným okrem, stejně jako stěny samotné hrobky. K ostatkům byly umístěny běžně používané předměty patřící do pozemského majetku zemřelého a také se má za to, že jídlo bylo ponecháno na cestu do jiného světa. Stěny byly často zdobeny magickými symboly v reliéfu, představujícími stylizované býčí rohy, spirály a další geometrické vzory.

Z tohoto období pochází i menhiry neboli perdas fittas a megalitické kruhy z doby měděné. Důležitým svědectvím je oltář Monte d'Accoddi (asi 10 km od Sassari), jediný příklad zikkuratového oltáře ve Středomoří. Stejně stavby se nacházejí i ve starověké Mezopotámii, i když mezi tehdejšími ostrovními obyvateli a těmi, kdo tyto stavby na Blízkém východě stavěli, neexistuje žádné dokázané propojení.Ve skutečnosti se však historici shodují na faktu, že oltář Monte d'Accoddi byl postaven kolem roku 2 700 před naším letopočtem, lidmi takzvané „kultury Abealzu-Filigosa“. Budova nahradila jinou dříve postavenou v roce 3500 před naším letopočtem, lidmi z „kultury Ozieri“, která však byla zničena požárem. Kolem „zigguratu“ se nacházejí pozůstatky vesnice tvořené čtyřhrannými chýšemi, obětními kameny a dvěma kulovitými nálezy, které podle učenců představovaly v očích dávných obyvatel této oblasti slunce a měsíc.

Civilizací, která charakterizuje dějiny Sardinie více než kterákoli jiná, je jistě ta nuragická, která se rozvinula v období od roku 1800 př.n.l. až do 3. století před naším letopočtem, tedy zahrnující dobu bronzovou, dobu železnou a historickou éru. Název této civilizace je odvozen od jejich typické stavby, nuraghi (v paleo-sardinském jazyce, nur=dutina/hromada), věže ve tvaru komolého kužele postavené megalitickou technikou, tedy navrstvením velkých suchých bloků více či méně hrubě čtvercového kamene, zakončený kupolí tvořenou řadami kamenů a uzavřenou vodorovnou deskou. Jejich výška mohla dokonce přesáhnout 20 metrů na 10 metrů v průměru. Například Su Nuraxi od Barumini měří 10 m v průměru x 18,6 m na výšku; Santu Antine nuraghe z Torralby, v současnosti vysoký 17 metrů a původně pravděpodobně 22 metrů; Arrubiu nuraghe z Orroli původně vysoký 25 až 30 metrů. Podle fotografii či videi si utvoříte jen zdánlivou představu o majestátnosti těchto staveb. Když jsem procházela labyrintem zdí postavených obrovských kamenu, žasla jsem nad umem tehdejších lidí. Na území Sardinie je dnes nalezeno kolem 7 000 nuragů, (odhaduje se, že většina ještě nebyla nalezena) roztroušených téměř všude, jednověžových i vícelaločných (tj. komplexních nuragů složených z více věží) a obklopených skutečnými vesnicemi. Po egyptských pyramidách patří nuraghi mezi nejvyšší prehistorické stavby známé ve středomořské pánvi a jsou znakem vzkvétající civilizace, která na vrcholu své síly byla pravděpodobně relevantní ve středomořské pánvi. Za zmínku stojí, že každá nurage měla vlastní studnu.

Pokud jde o funkci těchto budov, existují různé teorie, předpokládá se, že měly více účelů: obytné, vojenské, náboženské. Nuragické populace žily rozdělené do kmenů, ale nebyli nalezeny důkazy o vzájemném konfliktu a také v té době neexistovali zbraně, které by mohly několikametrovou kamennou zeď prorazit, navíc v pevnosti není dostatek místa pro ukrytí celé vesnice. Proto se většina archeologů přiklání k funkci spíše náboženské a domnívají se v nurage žil jakýsi šaman či vůdce kmenu. Kolem nuraghe nebo poblíž byly kruhové chatrče (až 200), postavené se suchými kamennými zdmi a dřevěnými nebo slaměnými střechami.

Za zmínku stojí také kult vody, která se shromažďovala v posvátných studnách, nazývaných také studniční chrámy. Dnes jich je po celém ostrově odhaleno kolem 50. Na těchto posvátných poutních místech, se v průběhu roku scházeli představitelé různých klanu, kultovní aspekt byl doprovázen zároveň ekonomickými a politickými zájmy, které byly zase spojeny s náboženskými. Kromě chrámů – svaté studny – obsahovala skutečná svatyně také budovy sloužící jako domovy pro kněze a stavby pro ubytování poutníků, jakož i další prostory pro obřadní použití. Byly zde také místa, kde shromažďovaly votivní materiály, například ex-votos, které přinesli poutníci a darovali chrámu nebo bohu. Vykopávky odhalily prestižnější bronzové sochy nuragické civilizace a také něco jako trezor: často se zde totiž nacházely i nerituální kovy (sekery různých tvarů a velikostí a ingoty mědi z volské kůže) připravené k tavení, stejně jako měděný a bronzový šrot k následnému přetavení, který měl významnou ekonomickou hodnotu, ale neměl žádné kultovní využití. Dále se zde nacházely stáje pro dobytek a také spousta zvířecích kostí a popela. To vše svědčí o tom, že se zde lidé scházeli i na více dní. Vyjmenuji alespoň některé: Santa Vittoria di Serri, Predio Canopoli di Perfugas, Santa Cristina di Paulilatino a Sant'Anastasia di Sardara.

V blízkosti obci se také nacházela nekropole. I populace této éry, jako ta předešlá, uctívali býčího boha a také bohyni matku. Co se však týče kultu mrtvých, nepohřbívalo se již do vyhloubených jeskyní, ty byly nahrazeny dolmeny (tombe dei giganti). Obyvatelé ostrova dolmeny odjakživa nazývali „Hrobky obrů“ a to kvůli jejich kyklopským rozměrům. Byly používaný jako kolektivní hrobky (1800-1100 př.nl) a přítomné po celé Sardinii. Tyto konkrétní hrobky se v podstatě skládají z pohřební komory dlouhé až 30 metrů a vysoké 3 metry. Původně byla celá stavba zakryta zeminou. Přední část konstrukce je vymezena jakýmsi půlkruhem, téměř symbolizujícím rohy býka, vstup byl vybaven malým otvorem, který - předpokládá se - byl uzavřen balvanem.

Nuragická civilizace nezanikla ani mezi 9. a 3. stoletím před naším letopočtem, když se na ostrově usadili další národy, které přišly z moře, nejprve Féničané a poté Punové, s nimiž měli Nuragové úzké obchodní vztahy.

Tak co? Dozvěděli jste se něco nového?