Článek
Vlekla jsem nákup z večerního města. Oslovil mě mladý muž, že mi ty tašky ponese. Krásný. Opravdu krásný, a opálený, jako když se člověk vrací z moře. Já, žena s několika desítkami let zkušeností s lidmi, jsem mu je s povzdechem úlevy předala bez váhání a dodala: „Když s nimi utečete, musím začít nakupovat znovu.“
Zasmál se. Ne z povinnosti, ale doopravdy. Pak řekl: „Ne, ne. Já jsem soused.“
Usmál se na mě tím neodolatelným způsobem, kterým by roztál i led v Antarktidě. Soused, samozřejmě, prolétlo mi hlavou. Působí důvěryhodně. Zůstala jsem stoicky klidná: „Aha, my se asi potkáváme na chodbě.“ V duchu jsem rychle procházela všechny chlapy, které na chodbě potkávám.
„Ne,“ odvětil, „bydlím v sousední ulici.“
„To není možné,“ řekla jsem. „Takového krásného muže bych si přece všimla.“
Řekla jsem to nahlas, celé, i s tím „krásného“. Ve snaze o věcný tón jsem pak dodala: „Vy jste ale krásně opálený.“
„Byl jsem v Itálii,“ odpověděl letmo a dodal: „Pracovně.“ Abych si nepomyslela, že tam snad byl s nějakou ženskou.
Pracovně. Od toho okamžiku jsem se přestala kontrolovat a smála jsem se huronsky, což dělám, když jsem v rozpacích. Důstojně jsem mu sdělila, že nejsem žádná křehká babička, ale statná žena v nejlepších letech. Smál se se mnou, ne mně, a dodal s nonšalantní jistotou: „My se určitě ještě uvidíme.“ Netuše, spustil ve mně hormonální hurikán, který mnou zacloumal a vypustil proud neovladatelných trapností, které jsem léta úspěšně zadržovala vědomím, že já jsem nad věcí. Nejsem, přiznala jsem si s třesoucíma se kolenama.
Ano, třesou se mi kolena z vášně, přiznala jsem si bez ozdob. Zeptala jsem se, jak se jmenuje. Je z Ukrajiny, studoval tady a byl trochu pod parou, asi se vracel z oslavy. A byl blonďatý, jako vystřižený z filmu s Robertem Redfordem. Je mladší, minimálně o dvacet let, to jsem si spočítala velmi střízlivě. Ukrajinci jsou vůbec krásní, teda mají tam pár krásných. Tenhle byl, a ještě k tomu milý.
Za kilometr jsem byla po uši zamilovaná. Skákala jsem vedle něj jako patnáctiletá dívenka, hlavně proto, že jsem nemusela nést tašky. Obdivovala jsem ho otevřeně, bez ostychu, což u něj vyvolalo šarmantní pobavení. Já, která na ulici nikdy nezvedne hlavu, jsem se na něj dívala jako na výlohu s koláči. Mně to bylo jedno, a to mě na tom děsilo nejvíc. Celý kilometr jsem prohihňala a vyptávala se ho na život.
Cestou jsem mu v duchu přepsala byt i chalupu. Pro sebe jsem si nechala jen právo doživotního bydlení: bydlela bych tam s jeho milenkou a pomáhala bych vychovávat děti. A oni by mě za odměnu brali o víkendech na chalupu.
U Rossmanna šel se mnou dovnitř a pak řekl, ať si v klidu nakoupím, že má čtvrt hodiny a počká přede dveřmi.
Ve světle neonových lamp jsem se zkusila vzpamatovat. Použila jsem rozum. Proč Madonna, Demi Moore a Cher randí s kolouškama? Proč je miluje i moje nadřízená, proč jim v noci volá a debatuje s nimi o životě? Protože jsou k sežrání, ke starším dámám zdvořilí až poddajní a nemá to nic společného se skutečným sexem. Sex se starším mužem, sorry pánové, stojí z osmdesáti procent za nic. Ráda se nechám příjemně překvapit, dodávám, ale s mladším je to ostychový maraton. Žena v nejlepších letech musí skrýt bochníčky, bochánek, celulitidu a všechno, co by mohlo nelibě viset nebo přečnívat. Dá se to zvládnout jen v prkenné poloze na zádech, kdy se tělo rovnoměrně rozprostře a zakryje se buď samotným mužem, nebo přikrývkou. Nevídaný, vyčerpávající sportovní výkon. Leckterá dychtivá samice by mi možná oponovala. Já ale mluvím o sobě. Nejsem na to stavěná.
Nebo?
Celou analýzu mi pokazil jediný fakt: on venku stál. Nekoukal na hodinky, nikam nespěchal, žádnou teorii nepotvrzoval. Prostě čekal.
V klidu jsem nakoupila, včetně adventního kalendáře Lindt pro „tetičku“. Samozřejmě pro tetičku.
Vyšla jsem ven s další taškou. Stál tam s mobilem, asi si domlouval dostaveníčko. Pověsila jsem mu na ruku i tu čtvrtou a udiveně poznamenala:
„Vy jste ještě tady? Myslela jsem, že jste se vsadil s kamarády, jestli si ta bába nechá odnést tašky.“
Nepodíval se uraženě. Jen zavrtěl hlavou, jako by mu takový nápad nikdy nepřišel na mysl. „Ne, ne,“ řekl. „Jenom vám chci odnést tašky domů.“ A já viděla, že ho ta čtvrtá taška táhne k zemi a že úpěnlivě přemýšlí, co v nich asi vleču.
Na rozloučenou jsem mu vnutila adventní kalendář s čokoládou. Vzal ho s úžasem, jako by ho týdny nikdo nepřekvapil. A pak mě objal dvakrát a v obličeji měl výraz údivu, že objímá něco většího, než si představoval. A zalíbilo se mi, že se při třetím objetí do mě ponořil, jako by slastně objímal měkkou nadýchanou peřinu.
Uvědomila jsem si, že jsem platila čokoládou za doprovod. Přišla jsem si jako ve filmu Sugarbaby z roku 1985, kde hlavní stokilová hrdinka nalákala chlapíka na čokoládovou tyčinku.
