Článek
Když jsem jako dítě s rodiči emigrovala do Německa, přivítala mě v pěší zóně v Cáchách reklamní fotka Karla Gotta v životní velikosti s obrovským zlatým nápisem: Die goldene Stimme aus Prag. Ze všech reproduktorů v obchodech se linulo Tanzen, lachen, fröhlich machen. Byla to Babička.
Chtěla jsem si ho vzít. S vroucností svých pěti let jsem netušila, že jeho budoucí žena se ještě ani nenarodila, a já už byla moc stará.
V německé televizi běžela odpoledne kreslená Biene Maja, večer hitparáda s Iljou Richterem nebo Dieterem Thomasem Heckem, Kulenkampff, Am laufenden Band a Dalli Dalli. A všudypřítomný byl Karel Gott. Zpěvák, který krásou hlasu a osobním kouzlem zastupoval všechno, co mělo tehdejší Československo talentem nabídnout. (A dám ruku do ohně, že Helenu Vondráčkovou jsem tam zahlédla jen jednou, Václava Neckáře a Waldemara Matušku nikdy. Možná vystupovali v Ein Kessel Buntes v NDR, a na to jsem se nedívala.) Měl za sebou neskutečnou základnu horlivých německých fanynek, které mu nosily růže na jeviště a plakaly štěstím, když je objal.
Běžely české a východoněmecké filmy a pohádky, Die kleine Meerjungfrau, Die Besucher a především vítěz všech vítězů své kategorie, Aschenputtel, bez které se dodnes žádné německé Vánoce neobejdou. Německé děti, včetně těch emigrantských, vyrůstaly v sedmdesátých a osmdesátých letech na české fantazii a tvořivosti. Seděly přikované k židlím před obrazovkou, plné napětí a úžasu, a čekaly, co přinese další díl.
Byla tu Nemocnice na kraji města, snad jeden z prvních seriálů z nemocničního prostředí v Německu, než přišla Schwarzwaldklinik. Bože, jak jsem milovala doktora Štrosmajera, který suchým humorem ulehčoval všechny těžkosti, a trpěla jsem se sestřičkou Inkou, využívanou k milostným hrátkám.
ARD a ZDF se hemžily českými pořady, herci a herečkami. Pravda, programů tehdy bylo málo, ale stálo to za to.
Češi měli tehdy image okupované země za železnou oponou, národa trpitelů, se kterým se dalo soucítit. Milan Kundera byl in aller Munde, obzvlášť když se Američané rozhodli zfilmovat Nesnesitelnou lehkost bytí. Amadeus Miloše Formana byl povinný film pro děti z gymnázia. Tři třídy shromážděné v sále se na něj dívaly a pochopily, že jde o mistrovský kousek. A nezapomeňme na Kolju, který nás vzal za srdce a rozplakal celý svět včetně Německa a za který dostal Svěrák Oscara.
Dnes je to jinak.
Charlotte Gottová zpívá anglicky pop a R&B, takže v pořadech plných schlagerů Floriana Silbereisena nebo Giovanniho Zarrelly nemá šanci se uplatnit. Bývalé fanynky jejího otce nemají na co navázat. Možná si ji ze zvědavosti někam pozvou. Markéta Irglová byla jednu dobu slyšet, a pak zmizela; v německých médiích o ní není vidu ani slechu. Domnívám se, že je to i tím, že ji v Německu nikdo z českých hudebních producentů nepropagoval. Z mého pohledu je to nezanedbatelná škoda.
Ptám se sama sebe, proč měla izolovaná země, která za železnou oponou nebyla svobodná, v německé televizi i společnosti větší hlas než dnes. Nevím. Kdo pravidelně sleduje německé zpravodajství a německou uměleckou scénu, může to potvrdit.
V osmdesátých letech byla celková nabídka malá, o to víc ale vynikal každý český pořad: byl událostí roku v hlavním vysílacím čase. Stačilo zapnout jeden ze tří kanálů a český seriál tam zářil jako hlavní hřeb večera. Dnes nejsou programy tři, ale 480, a český pořad v nich musíte hledat. Běží na vedlejších kanálech, jako vánoční tradice a nostalgie. Občas Hřebejk na Arte.
Sleduju a čtu německé zprávy. Česká republika se v nich objeví málokdy. České pohádky zmizely, Nemocnice na kraji města také. Možná je to tím, že Česko je pro Německo relativně stabilní a bezpečná součást EU, a stabilita neláká kamery. Ve zprávách je místo pro války, krize a velmoci. Když je v Česku klid, není důvod o něm mluvit ani soucítit, takže se o sousedovi nemluví. Okej, Visegrádská čtyřka. Česko odmítá euro a migranty. Koncesionářské poplatky? Zneužívání dotací? Do Prahy se jezdí, tu známe.
Stále levné pivo.
