Článek
Můj nezájem je monumentální. Nic se mě netýká. Ráno vstávám v rámci vlastního přežití, lévám do sebe horkou kávu, černější než předpověď světových dějin, a jedním okem mžourám do internetu.
Otevřu německý Bild, Stern, Focus a Spiegel, český Blesk a CNN. Nic nového nezjišťuju. Podvědomě kontroluju, jestli se světové zprávy na všech platformách podobají jako vejce vejci. A to je pro mě svoboda: můžu přepnout jinam, můžu si to ověřit. Internet u nás není omezený jako v Číně, v Severní Koreji nebo v některých muslimských zemích. Mezinárodní zprávy vyznívají stejně, okořeněné domácím společenským blábolem o hvězdičkách a hvězdách dotyčné země. Vydechnu si s určitou úlevou. Jestli lžou, lžou všude stejně, objektivní pravdy se dovtípíš pouze, když máš právě možnost porovnání několika „důvěryhodných pramenů“.
Pak zapnu notebook a dělám rutinní práci, která je už ve fázi takové automatizace, že stíhám poslouchat hudbu, sledovat televizi, uvařit oběd, vyprat prádlo a vytřít podlahu. Jsem introvertní pozorovatelka. Vyhýbám se protestům, davům a pochodům. Koncesionářské poplatky mě na ulici dostávají asi jako vítězství Sparty nad Německem. Tudíž vůbec ne.
Jsem si vědoma, že lžou všichni, v demokracii stejně jako v diktatuře. Jen v diktatuře tě tvůj názor může stát zdraví a život. V demokracii je to rafinovanější. Říká se tomu skrytý psychický teror a nikdo ti při něm nezlomí kosti, jen tě pomalu a s úsměvem degradují na persona non grata, „totally disliked“.
Svět se mezitím začal bortit. Stoupla cena energií, nafty, potravin, stoupla inflace. Ve Francii to řeší povstáním, tradičně od Velké revoluce: špatně vybavené, zanedbané školství. Migrantů je moc, perspektiva budoucnosti nejasná. Tentokrát se to vymklo a skončilo zbytečným násilím a rabováním. Přidávají se další země jako Itálie a Německo. Volkswagen propouští, popularita AfD roste a dávné jistoty se otřásají v základech.
A co řeší Česko? Koncesionářské poplatky. Jako by se pravda dala zaplatit jenom ze soukromé kapsy.
Napsala jsem na Facebook, že Oldřich Kaiser má v demokracii právo na svobodný názor. Prohlásil, že je pro zrušení televizních poplatků, a republika se zatřásla, jako by navrhl zrušit gravitaci. Každopádně má na svůj názor právo, a to je ta krása: v demokracii si každý může říct, co chce, jen nesmí čekat, že mu to projde bez doprovodné hudby z kulturní scény. A když nesdílíš náš názor, tak k nám nepatříš. Koukej vypadnout. Drž h…!
Před několika lety jsem seděla s kamarádkou u kávy. Mimochodem se jí ptám, jestli platí koncesionářské poplatky, že jsem dostala dotazník. Podívá se mi přísně do očí, až mi přejede mráz po zádech, a ostře utne: „To snad každý.“
Moje dlouholetá kamarádka, které říkám všechno, mě náhle nahání hrůzu. Domů se vracím celá rozklepaná. Mám snad strach, že mě udá?
Hned druhý den začnu platit. Dokonce přeplácím, rozhlas i televizi.
Pro jistotu.
