Článek
Já vnímám dětské hřiště především jako místo, kde se děti vyřádí, kde poznají jiné děti a může být i místem výchovy při situacích, se kterými se děti třeba běžně nesetkají.
Například, že po hře a odchodu z hřiště se hračky uklízejí, že skluzavka, houpačka či hračky nejsou jen moje, ale čeká na ně další řada dětí. Ale především je to místo, které děti milují.
Máme tři dospělé děti a pět vnoučat. S dětmi jsem nemusela za hřišti cestovat, měli jsme jedno v blízkosti bydliště. S vnoučaty už je to jiné a několikrát jsme trávili o prázdninách po různých výletech odpočinkový den na hřištích v okolí. S mužem jsme se s dětmi na hřiště těšili.
Na děti je nutné dohlížet víc či míň podle věku kdekoliv nejen na hřišti. Naše vnoučata už jsou větší, tak už není nutné se bát, že se jim na prolézačkách něco stane a není nutné ani u toho asistovat. Zbývá už jen obdivovat výkony, které děti předvádějí a reagovat na volání: babi, podívej, já jsem to dokázal/a. Takže dnes už to i trochu odpočinek a relaxace možná je. Ale hlavně radost z radosti dětí a pozorování jejich výkonů. A někdy se mi i stýská po asistenci. Děti rostou a dospívají velmi rychle a je třeba si s nimi zážitky užít.
Myslím si, že očekávat s dětmi trochu relaxace a pohodlí je možné v dětských hernách, kavárnách s dětskými koutky či doma, ale ne na dětském hřišti. Dnes je spoustu možností, kam s dětmi jít. V minulosti tolik příležitostí nebylo. My jsme s dětmi hodně chodili na výstavy, do muzeí, divadel apod.
Rozumím autorce článku, že ji rozčílila nevyžádaná rada tchýně. Ve mně sice hřiště úzkost nevyvolávalo ani nevyvolává, ale chápu, každý jsme jiný, každý jsme originál a každý zvládáme různé situaci jinak.
A občas přinášíme menší či větší oběti z našeho pohodlí a určitě nejen kvůli dětem. Někdo má úzkost z dětských hřišť. Já jsem neměla ráda Matějskou pouť, vlastně ani můj muž, ale i tak jsme chodili s našimi dětmi tradičně každý rok na kolotoče a houpačky, a když byly už větší, měly určenou sumu, kterou mohou utratit. Byly tři, a i na tehdejší dobu byla suma 1000-2000, kterou jsme tam běžně utratili, dost vysoká v porovnání s platy 90. let. Děti se finanční strop, který jsme určili, naučily dodržovat a zvažovaly, kterou atrakci využijí a kterou ne v souvislosti s rozpočtem a možná bylo jejich rozhodování rychlejší než jindy. Na Matějskou pouť se děti hodně těšily a chodili jsme tam s nimi spoustu let, dokud tam chtěly.
Teď jsem si v souvislosti s matějskou vzpomněla na trapas, který se mi stal před několika desetiletími a já mám z toho doposud špatný pocit. Přijela moje sestra z Moravy s rodinou a zrovna začínala matějská, tak jsem si říkala, že je tam vezmu a samozřejmě i s našimi dětmi. Přicházíme k bráně u Výstaviště a je mi divné, že tam lidé procházejí bez placení. Ježíši, ono je pondělí, a to je matějská zdarma pro handicapované děti! Kdybych byla sama jen s našimi dětmi, otočím se a jdeme prostě jinam, třeba do muzea.
Co teď proboha? Při čekání začaly naše děti různě poskakovat a moje sestra říká, prosím pojďme dovnitř, přijeli jsme včera a na chvíli a podívej se na naše děti, ty tam zapadnou. Dodnes mě při této vzpomínce provází nepříjemný pocit a je mi líto, že jsem si nevzpomněla doma, nebydleli jsme blízko, že je pondělí. Šli bychom na kolotoče až další den. Tenkrát jsem ani neměla radost z toho, že si to všechny děti užily. Využili jsme výhody, která patřila potřebným a ne nám. To já nikdy nedělám, ale tenkrát se prostě stalo.
