Článek
Tak běžte třeba na hřiště, děti se vyblbnou a ty budeš mít aspoň chvilku klidu. Toto mi poradila nedávno moje tchyně. Jsem vdaná za jejího syna, takže měla děti. To už si vážně nepamatuje vůbec nic? Nebo byl můj manžel to nejklidnější a nejzdrženlivější dítě pod sluncem? O tom tedy pochybuji. Nebo to tak vážně dělala? To opravdu kdysi dávno přišla na dětské hřiště, mého tehdy dvouletého manžela prostě vypustila a začala relaxovat? Pokud ano, tak se divím, že je můj manžel naživu a my dvě se dnes známe.
Zkusím nastínit, co pro mě znamená pojem dětské hřiště. Ráda bych předeslala, že se nejedná pouze o můj názor, ale o názor i několika dalších maminek z mého okolí. Tak tedy dětské hřiště. Je to nějaký veřejný prostor, v lepším případě ohraničený plotem, na kterém se vyskytuje větší či menší množství různých průlezek, které hned na první pohled upoutají pozornost každého malého dítěte. Jsou to zařízení, po kterých se dá snadno šplhat vzhůru a ještě snadněji spadnout dolů. Obzvláště jedná-li se o dítě řekněme ve věku okolo dvou let.
Pokud mého potomka v této jámě lvové nezaujme zrovna nebezpečná průlezka, spolehlivě ji dokáže nahradit kolotoč. Takový kolotoč když nějaký starší, třeba osmiletý kamarád pořádně roztočí, tak v jeho blízkosti není bezpečno ani pro odrostlejší ratolesti, natož pro malá trdla, která vůbec netuší, co se stane, když se takového rozjetého kolotoče pokusí chytit. A nebo nedejbože zakopnou a spadnou přímo do trasy kružnice, kterou kolotoč vysokou rychlostí opisuje.
Dále některá dětská hřiště nabízejí různé lanové dráhy s různě velkými oky v sítích, nebo dokonce třeba veliké pirátské lodě, do kterých je ovšem také třeba prvně vyšplhat a potom z nich nespadnout.
Takové místo mi prosím pěkně má přející tchyně doporučila jako ideální k oddechu. Dětská hřiště sice ráda nemám, ale své děti ano. Proto když už se nějakým nedopatřením na podobném místě vyskytnu s relaxem a odpočinkem to nemá pranic společného. Dětem jen stěží vysvětlím, aby si hrály jen v malém domečku, stojícím nedaleko laviček pro relaxující matky, a tak mi nezbývá nic jiného, než vlastně veškeré lezení a šplhání absolvovat společně se svým potomstvem.
V momentě, kdy projdeme bránou dětského hřiště, stává se ze mě společnice pro všechno. Běhám od průlezky k průlezce, pomáhám šplhat po žebříku na skluzavku a jsem oddanou posádkou pirátské lodi pod přísným velením mých dvou malých kapitánů. Při tomto maratonu si obvykle ani nestačím všimnout, jestli okénko, kde opodál prodávají kávu, je vůbec otevřené nebo není. A je to vlastně úplně jedno. Káva je to poslední, na co mám v tu chvíli čas.
Když si vyrazíme jen tak na procházku, jde o nesrovnatelně odpočinkovější aktivitu, než je návštěva dětského hřiště. Nechci, aby můj článek vyzněl tak, že své děti už nikdy na dětské hřiště nevezmu. Samozřejmě, vezmu a budu za nimi zběsile běhat, protože vím, že se skvěle baví. Ale když mě na dětské hřiště poslala moje tchýně, která má výchovu dítěte za sebou, nevěděla jsem, jestli se začít smát nebo se jí svůj náhled pokusit vysvětlit. Každopádně příště až ona sama vyrazí s našimi dětmi na dětské hřiště, tak se tam s chutí zajdu podívat, jak si vychutnává na lavičce kafíčko. Jen doufám, že naše děti opravdu bez dozoru nevypustí a nezamíří ke stánku.
