Článek
Lyžování je pro naši rodinu jasně sportem číslo jedna. Kromě týdenních hor si žádný rok neodpustíme ani víkendové minilyžovačky. Seřizování lyží považujeme za absolutní nutnost a každoroční rutinu. Vždycky jsme jezdili s naší lyžařskou výbavou na stejné místo, kde jsme vždycky byli spokojeni. Jen letos nám prostě cesta do města s lyžemi nějak nevycházela, a tak jsme se poohlédli po nějakém servise blíže našeho bydliště. To se později ukázalo jako chyba obrovských rozměrů, tady už mě nikdy nikdo neuvidí.
Seřízení lyží, co je na tom
Naložili jsme lyže, sebe i děti a vyrazili. Nenapadlo mě, že by cokoliv mohlo proběhnout jakkoliv nestandardně. Servis to byl menší, spojený i s menší prodejnou. Když jsme vešli všichni čtyři dovnitř, nacházelo se zde již několik dalších zákazníků. Někdo na seřízení, stejně jako my, někdo vybíral rukavice a jeden pán řešil nové lyže pro svého syna. Na všechny tyto zákazníky byla v prodejně jedna jediná paní, která svojí vytíženost dávala všem přítomným jasně najevo.
Seřízení lyží… co je na tom? Obvykle nic, ale tentokrát to byla katastrofa
Na váhu!
Paní mluvila i konala rychle, což by se dalo pochopit. „Výška, váha, pokročilost“, vyhrkla na mě. Než jsem se vzpamatovala a než mi vůbec došlo, že mluví ke mně, zvýšila ta madam hlas a otázku mi velmi hlasitě zopakovala. Když jsem se probrala, vykoktala jsem: „165, asi 60 a lyžař“. Paní nezaváhala ani vteřinu a nevím, jestli naschvál tak, aby to všichni slyšeli, nebo prostě je tak hlučná přirozeně, ale povídá: „Jak asi? To Vám to mám ASI seřídit? Na váhu.“ Připadala jsem si jako fotbalisté FC Slavoj Houslice, když je postupně na váhu stavěl přísný kouč Bohumír Zenkl v podání Ivana Trojana. Jen u Okresního přeboru jsem se tedy bavila úplně jinak než teď.
Nevím, jestli jsem jediná ženská pod sluncem, která váhu nepovažuje za nejlepšího přítele, ale v tu chvíli kdybych mohla, vzala bych nohy na ramena a pelášila co nejdál z tohoto příšerného místa. Stoupla jsem na váhu, paní koukla na displej a naprosto spontánně na celou prodejnu v podstatě zakřičela: „Tak šedesát, jo? Šedesát sedm, to je ale úplně jiný kafe, mám pocit“. V tu chvíli jsem myslela, že se propadnu studem. Ne kvůli 67 kilům, ale ta situace byla k nesnesení.
Byla jsem jako opařená, ale jde to i jinak
Normálně nejsem takto uťápnutá a obvykle se dokážu účinně bránit, ale tentokrát, nevím proč, ale tato dáma mě naprosto vyvedla z míry, úplně mě vykolejila. V servise, kam jsem zvyklá chodit, a kam rozhodně příště zase půjdu, vždycky všechno jde tak nějak v pohodě. Například vloni pán, který se o seřizování lyží staral, se jen s úsměvem rozhlédl a špitnul: „Kolik vážíte, pojďte, pošeptejte mi to.“ Byla to legrace a vše bylo tak nějak uvolněné. Nemám problém říci svoji váhu a i to vážení přežiju, ale ta forma výslechu, ten přístup, to ponížení, které jsem letos zažila, se nedá porovnat s pohodou, na kterou jsem bývala zvyklá.
Lyžování je skvělé a užila jsem si jej letos úplně stejně jako vloni. A žádná čarodějnice mi to nezkazila
Sotva si ta dáma mé údaje zapsala, řekla jsem, že jdu ještě do lékárny, nebo ani už nevím, kam jsem vlastně řekla, že jdu, a nechala tam manžela s dětmi samotné. Já už jsem tady nechtěla být ani jedinou vteřinu. A upřímně, kdybychom neodjížděli na hory už za několik málo dnů, asi bych paní rovnou řekla, že jdu jinam. Všechno šlo vyřídit v pohodě, v klidu a hladce. Určitě ne takto. Za sebe ani za svoji váhu se nestydím. Nejsem někdo, před kým se o něčem nesmí mluvit. Ale minimálně elemntárním taktem by asi mohl vládnout každý, kdo pracuje s lidmi. Já to přežila a plně jsem se vzpamatovala během následujících několika málo minut, ale tento servis už mě nikdy neuvidí. Vyzvednout seřízené lyže za tou milou paní samozřejmě jel manžel. Beze mě.
Zdroje:
Osobní příběh
