Článek
Mému dědečkovi je přes osmdesát roků. Je plně soběstačný, při smyslech a je to moc fajn člověk, se kterým ráda posedím a proberu svůj a někdy i ten jeho život. Děda rád vypráví, jak bejvávalo, co kde s babičkou i bez babičky dělával a jak se ten dnešní svět změnil. Nikdy se nezapomene zeptat na svá vnoučata a vždycky, když je nemám s sebou tak trvá na tom, aby příště přijely také. Ale přecejen, věk není jen číslo napsané v občance. Hlava dědovi sice slouží, ale už to není, co bývalo. Občas mívá výpadky a bez brýlí nevidí prakticky nic.
Děda je celý svůj důchodový život zvyklý na svůj ranní rituál. Vstane a první co udělá je, že vyrazí do trafiky pro noviny, které u snídaně poctivě celé prolistuje a aktuální dění náležitě okomentuje. V současné době už se děda vzhledem ke svým občasným výpadkům paměti a ztrátám orientace naprosto vzdal jakékoliv účastni ve správě peněz. Jediným ministrem financí je už dnes u mých prarodičů pouze má babička, která ráno co ráno dědovi dá do ruky určitý obnos, aby měl na noviny a něco navíc, kdyby náhodou. Kdyby náhodou mu něco padlo do oka, nebo potkal u stánku kamaráda, se kterým by bylo potřeba něco akutně probrat u oroseného pivíčka. Člověk nikdy neví.
Nedávno jsem měla možnost mluvit jen s babičkou. O samotě. Babička mi říkala, že už delší dobu pozoruje, že když dědovi dá peníze na noviny a potom spočítá, kolik přinesl nazpět, málokdy to sedí. Vždy je rozdíl pár korun, ale někdy třeba i deset korun. Prodavačka si zřejmě zvykla, že děda chodí na stejné místo už pěkně dlouho a ani ho nenapadne vrácené peníze přepočítávat. No a děda rozhodně není jediný starý pán nebo paní, kteří na toto místo denně chodí pro noviny. Vypadá to tedy, že si ze seniorů trafikantka udělala krásné přilepšení.
Děda by si vrácené peníze asi i přepočítal, ale v jeho případě je zakopaný pes úplně jinde. Psala jsem, že mívá občas výpadky. Poslední dobou čím dál častěji. Jednou neví, kde byl včera a po druhé zase najednou neumí počítat. A bohužel se za to nesmírně stydí a to je ten pravý důvod, proč nic neřeší. Nechce se dostat do situace, kdy peníze prostě spočítat nedokáže a tak se tváří, že trafikantce prostě věří a drobné přece nebude počítat.
Ano, můžu vstát a říct, „pojď, dědo, já půjdu s tebou, ať tě ta baba neošidí“. To samé může udělat i babička. Jenomže otázka je, jestli to stojí za to. Sice bychom denně ušetřili pár korun a trafikantce to pořádně vytmavili, ale co to udělá s dědou? On má jen výpadky, ale není mimo, ani zdaleka není mimo. A když udělám toto, obávám se, že si nechá domů zavést internet a raději si zaplatí kurz, než aby šel ještě někdy do trafiky pro papírové noviny, na které je celý život zvyklý.
To co trafikantka dělá, je mimořádně nemorální. Ale když to budu řešit, mnohem více ublížím dědovi a jeho sebevědomí, než té bábě, kterou nemůžu vystát. Raději budeme to, oč ho každý den ošidí považovat za dýško, a necháme dědu každý den nad vráceným obnosem furiantsky mávnout rukou, aniž by si jej přepočítal. Tento jeho pocit má totiž daleko větší hodnotu než bagatelní částka, kterou trafikantka každý den vítězoslavně urve.
