Článek
Podle zákona nezaniká vyživovací povinnost rodičů vůči dětem ani ve chvíli, kdy je dítěti osmnáct let. Typickým příkladem práva na výživné je studium na vysoké škole, kdy se dítě připravuje na budoucí povolání a je v jeho zájmu, aby se věnovalo přípravě, a ne vydělávání si na živobytí.
Výživné dítěti náleží i v případě, pokud opustí společnou domácnost. Pokud se na výši výživného dítě nedomluví s rodiči, je rozhodnutí na soudu. Soud poté hodnotí náročnost studia, délku studia, přínos dokončení studia do života dospělého dítěte a na základě toho rozhodne o výši výživného.
Není tedy na vůli rodičů, zda dítě živit či nikoliv. Dítě má ze zákona právo na výživné od svých rodičů, dokud není schopné se samo živit. V případě, na který reaguji, se jedná dokonce o jedno z nejnáročnějších studií vůbec, a to je studium medicíny. Podle zákona mají status studenta všichni mladší 26 let, kteří se soustavně připravují na budoucí povolání. U doktorandů je hranice 28 let. Studentům tedy náleží výživné po dobu studia.
Platí to ale i obráceně. Děti mají vyživovací povinnost vůči rodičům. O vyživovací povinnosti rodičů se obecně ví, ale jen málokdo pamatuje na vyživovací povinnost vůči rodičům. Vyživovací povinnost vůči rodičům vzniká za situace, kdy děti jsou schopné se sami uživit a kdy jsou rodiče zároveň odkázáni na pomoc. Vyživovací povinnost dětí k rodičům je pouze podpůrná, má však přednost před nárokem na sociální dávky.
Vyživovací povinnost vůči rodičům je nezastupitelná, nelze ji na někoho převést a nelze se jí ani předem vzdát. S rodičem tedy nelze ani dopředu uzavřít právně závaznou smlouvu, kdy by se rodič vzdal svých budoucích práv na výživné.
Výživné má rodičům zajistit průměrný životní standard, tedy slušnou výživu, která však nemusí odpovídat životní úrovni jejich dětí. Pokud není vyživovací povinnost dětí vůči rodičům dodržena, může rozhodnout soud. Závazek se vztahuje pouze na základní životní potřeby.
