Článek
Kitzbühel -lukrativní město v tyrolských Alpách, kam se hrne všelijaká společenská smetánka - celebrity, podnikatelé i aristokraté - a prohání tu svá vytuněná Porsche a jiná luxusní vozítka, která jsou dobrá tak akorát na ozdobu. Toto město se může pochlubit známým lyžařským sjezdem „Hahnenkammrennen“ (od roku 1931), špičkovými sjezdovkami, luxusními hotely a restauracemi, početnými golfovými hřišti, romanticky položeným jezerem Schwarzsee a celkově dosti strategickou polohou - co by kamenem do Innsbrucku, Salcburku, ale i Mnichova.
Proč se však zrovna Kitzbühel stal takto známým a lukrativním?
Již v roce 1875 bylo město napojeno na železnici, což bylo oproti ostatním alpským místům velké plus, jelikož se stalo přístupné aristokracii a buržoazii dřív než ostatní. Další magnet bylo brzké zavedení lyžování, a to již na přelomu 19. - 20. století. Dále Kitzbühel rodil již ve 30. letech 20. století špičkové závodníky (např. místní lyžař Toni Sailer, který vyhrál 3 zlata na olympiádě v roce 1956) - takže se město začalo spojovat s úspěchem a kvalitou. Celkově si město zachovává tradiční alpskou atmosféru, díky čemuž se tváří velmi přitažlivě. (Zdroj - ChatGPT)
Toliko fakta.
Člověk by řekl „waw Alpy, to je terno“. Upřímně.. Jak pro koho. Jestli jezdíte do Alp na dovolenou, je to něco jiného, než zde žít. Já nelyžuji a turistiku, kterou tolik miluji, raději provozuji v kopcích - to pro mne představuje výběžek maximálně tisíc výškových metrů. Mám totiž ráda výhledy. Pokud si zde, v Alpách, ale celkově kdekoliv ve vysokých horách, chci užít výhledy, musím se nejdřív cirka tři hodiny škrábat na horu, abych se rozhlédla, a pak další dvě hodiny namáhat kolena dolů.
Nejde o to, že bych to nezvládla, jsem sportovně velmi zdatná, kam tím mířím je fakt, že těch 5 hodin mnou tak milované chůze raději věnuji 25-ti kilometrům v mírných kopcích s krásnými výhledy do dálky, než 7-mi kilometrům lezením do výšky, kde jsem po většinu času obklopena tak vysokými horami, že není šance vidět, co je za nimi. Výhled se tím úží na pár kilometrů do dálky, někdy i jen na pár stovek metrů - záleží v kterém údolí se nacházíte.
Co se týče mnou tak milované cyklistiky, je to úplně to samé jako s turistikou. Buď jste odkázáni na stísněnou jízdu v údolí nebo si musíte vyšlápnout nahoru. A je úplně jedno, že máte elektro kolo, protože pokud si chcete udělat výlet v horách, musíte šetřit baterkou, abyste si ji nevymlátili hned na prvním kopci.
Řešení je lanovka, ale tou já z principu nejezdím. Už třeba jenom proto, že nebudu vyhazovat peníze za něco, co jsem schopná zvládnout vlastními silami. Ty výhledy z dvou až třech tisíc metrů pak zkrátka nejsou tak zasloužené.
Musím však uznat, že údolí Leukental, kde se Kitzbühel nachází je na tom s výhledy poněkud lépe, než třeba takové údolí Salzachtal, kde jsem v roce 2017 pracovala půl roku jako au-pair. Tam jsou hory poněkud vyšší - mezi 2 - 3 tisíci metrů, a údolí je mnohem užší. Po třech měsících se začal dostavovat nepříjemný, až klaustrofobický, pocit stísněnosti, který mě opustil, až když já opustila toto údolí. A přesně to byl ten spouštěč mého „nadchnutí“ z vysokých hor.
Navíc mám radši listnaté, než jehličnaté lesy, jako jsou např. v Maďarsku nebo ve středních Čechách.
Před třemi roky jsem se z Čech přestěhovala do Horního Rakouska - Rakouská strana Šumavy. To vám byla krása. Na Rakouské straně se objevuje více listnatého porostu než na straně české, takže mě krajina oslovila více. Navíc terén je tam krásně kopcovitý s nádhernými výhledy desítky kilometrů daleko. Stěhovala jsem se ve svém životě 20-krát. Aigen-Schlägl se však stalo prvním místem, které jsem opustit nechtěla a prvním místem, které jsem opravdu hodně oplakala. Všechna místa, která jsem opustila, jsem dokázala snadno nechat za sebou, ale po tomto se mi stýská ještě teď, 6 týdnů po přestěhování.
Ano, nejsem vlastenec, v rodné obci jsem se nikdy doma necítila, vlastně ani v Čechách, mým domovem je planeta Země, řídím se srdcem - ukamenujte mě.
Další fakt, ze kterého jsem tu nadšená asi jako lední medvěd z globálního oteplování jsou ty monstrózní obrovské domy, hotely, golfové hřiště, luxusní auta, luxusní lidé… Já totiž miluji luxus stejně asi jako plísňový sýr, který bytostně nesnáším. Jsem rozený minimalista, jehož sen je společenský návrat k přírodě a SOUžití s ní. Když tedy vidím tu roztaženost některých lidí, co kupují věci, které ani nepotřebují, plýtvají jídlem a jinými různými produkty, staví obrovské domy, ve kterých se ztratí hned jak zahnou do první uličky, pořádají honosné večírky, jezdí v drahých autech, která ovšem mohou jezdit jen po hezkém asfaltu a jen za hezkého počasí, dělá se mi špatně..
Ne špatně od žaludku, dělá se mi bytostně špatně. Dělá se mi špatně z našeho systému, co dovolí, aby jedni plýtvali a druzí umírali na nedostatek. Kdyby se všichni boháči, co ani neví, co s těmi penězi mají dělat, vzdali poloviny z toho, co vlastní, ve prospěch potřebných, bylo by o všechny lidi postaráno. Možná by ti potřební nežili ve vilách, ale žili by lépe, než žijí teď. A boháči by si i tak mohli žít na vysoké noze. Nesnáším tyto společenské rozdíly a tady v tomto městě, kde mám realitu přímo na očích, je to ještě hůř stravitelné…
Nechtěla jsem zpátky do hor a nechci být svědkem tohoto zbytečného luxusu a mrhání zdroji, které by jiným mohli zachránit životy, ale kde se dá nejlíp vydělat a našetřit, než tam, kde nabízejí práci s jídlem a ubytováním?
Vím, jsou i jiné možnosti, ale např. na říční loď už bych nikdy v životě pracovat nešla. Byla to „zajímává“ zkušenost, kterou jsem vydržela pouze tři měsíce a nechápu, jak se někdo může nechat dobrovolně zavřít a nechat si do spánku hučet motory. Protože kde si asi myslíte, že zaměstnanci mají kajuty? A nečekáte snad, že má každý svoji? Ale tomu ráda věnuji samostatný článek.
Existují i možnosti v jiných zemích, jako např. balení různých produktů s ubytováním ve sdílených domech. Ale jsem padlá na hlavu? Vydělala bych si méně, stravu bych si musela kupovat a, ruku na srdce, nevystudovala jsem pajdu, abych něco do něčeho balila. I když v minulém zaměstnání bylo balení mimin do čistých plenek na denním pořádku. V novém zaměstnání je přebalování dokonce zakázáno, i přesto, že je to stejná pracovní pozice. Ale je to hezké zaměstnání - dětská animace v rodinném hotelu.
S mým maďarským partnerem kupujeme totiž dům na Sicílii - bez hypotéky. Takže náš cíl je našetřit co nejrychleji a rozjet náš malý byznys, abychom stáli na vlastních nohách. A ne, neprotiřečím si, boháči z nás nikdy nebudou, v luxusu žít nebudem. Ale budem si svými vlastními pány..
.. a zas o něco svobodnější v této tak „svobodné“ společnosti.
Slunce v Duši
