Článek
Dezinformace jsou smutnou realitou lidských dějin. Jejich moderní bratranci jsou poměrně snadno odhalitelní, ale jak můžeme vyvrátit lež starou tisíce let? Třetí císař Říma, nechvalně proslulý Caligula, tímto problémem obzvlášť trpí. Dekády moderního výzkumu ukázaly, že tento panovník pravděpodobně nebyl šíleným monstrem, ale něčím zcela jiným. Kým však skutečně byl, to dodnes zůstává nejasné.
Vláda pokrytců
Gaius Caesar Augustus Germanicus se narodil roku 12 po Kristu, v posledních letech vlády svého pradědečka, prvního císaře Augusta. Řím se za poslední půlstoletí transformoval z upadající republiky na imperiální monarchii, ale nový panovník stále udržoval zdání starých institucí. Senát se nadále scházel, lidé měli svá práva a římské vojsko nadále triumfovalo v dalekých bitvách. Že se tak dělo pouze z milosti nového panovníka, bylo veřejným tajemstvím. Nově narozené dítě mělo v tomto systému hrát velkou roli, ale málokdo mohl tušit, jak velkou. Roku 12 hráli hlavní roli dva muži, a to deklarovaný dědic císařství, Tiberius, a Germanicus starší, otec mladého Caliguly.
Tyto dvě figury si nemohly být více vzdálené. Tiberius byl synem staré římské aristokracie a silně si zakládal na republikánských tradicích. Byl schopným administrátorem a vojenským velitelem, ale nikdy se nesnažil získat si oblibu svého okolí. Germanicus byl Tiberiův synovec, ale v povaze si vůbec nebyli podobní. Svou aktivní a štědrou povahou si Germanicus dokázal získat lásku svého okolí a velmi rychle se z něj stal miláček římské veřejnosti. Tato láska se postupně rozšířila také na jeho energickou manželku Agrippinu a jejich děti. Jeho nejmladší syn si od Germanicových vojáků už v mládí vysloužil přezdívku Caligula, což odkazovalo na malou verzi vojenských bot, které chlapec nosil.
Caligula vyrůstal v centru nejprestižnější rodiny Říma, ale tato prestiž se měla brzy proměnit v noční můru. Tiberius nastoupil na trůn roku 14 po Kristu a Germanicus byl všeobecně považován za jeho dědice. Díky Agrippině, která byla vnučkou prvního císaře, měl nejlepší nárok na nový trůn a jeho vojenské úspěchy proti germánským kmenům (díky nimž byl zván Germanicus) z něj učinily nejlepšího generála celé říše. A pak Germanicus zemřel. Dodnes není jasné jak, ale mnozí věřili, že byl otráven, a to přímo na rozkaz císaře Tiberia, který se obával popularity svého synovce a chtěl na funkci dědice prosadit svého vlastního syna. Psal se rok 19 a Caligulovi bylo sedm let.
Vina císaře nikdy nebyla prokázána, ale zdá se, že v ni věřila Caligulova matka. Agrippina starší začala proti císaři intrikovat ve snaze zajistit nástupnictví svých dětí. To však pouze vedlo k jejímu vlastnímu uvěznění, po kterém byli zatčeni také její dva starší synové. Všichni tři skončili v exilu a Caligula tak vyrůstal především se svými sestrami a pod dohledem vzdálených příbuzných. Pod vlivem velitele své osobní pretoriánské gardy později Tiberius nařídil čím dál krutější vězeňské podmínky, které vedly ke smrti všech tří. Kolem roku 31 se císař také rozhodl, že bude lepší mít mladého Caligulu pod kontrolou, a vzal ho tedy na svůj ostrov Capri.
Právě zde mohl Caligula spatřit vrchol císařského pokrytectví. Tiberius se prohlašoval za muže silné morálky, ale v ústraní se oddával zvrhlým sexuálním hrátkám. Všude hlásal svou lásku k senátu, který však čím dál více ignoroval a nemilosrdně likvidoval jeho nepohodlné členy. Pokud měl Caligula jakékoliv iluze o důstojnosti římského systému, Capri je definitivně pohřbilo. Jeho pobyt na ostrově však nebyl zbytečný. Tiberius se nakonec rozhodl zbavit vlivných členů své osobní gardy a posílit své nástupnictví. Caligula byl nablízku, a tak byl určen za následníka trůnu spolu s Tiberiovým vnukem Gemellem. Tak se stalo roku 35 po Kristu, a o pouhé dva roky později Tiberius zemřel. Mnohé zdroje za tento čin přinejmenším částečně viní Caligulu, ale téměř osmdesátiletý císař pravděpodobně zemřel přirozenou smrtí.
Germanicův syn
Prohlásit Tiberia za neoblíbeného by bylo silným podceněním reality. Císař se v posledních letech svého života prakticky neukazoval v Římě, odmítal financovat veřejné projekty a vedl sérii nemilosrdných procesů proti všem možným odpůrcům v senátu. Zpráva, že na trůn nastoupil Caligula, syn milovaného Germanica a pravnuk samotného Augusta, byla uvítána s takovým nadšením, že pretoriánská garda odmítla původní Tiberiovy příkazy a kompletně ignorovala mladého Gemella. Caligula však svého potenciálního rivala překvapivě nenechal zabít a dokonce ho adoptoval jako svého vlastního dědice. Nový císař hodlal vládnout novým a mírnějším stylem.
Po svém příjezdu do Říma ukončil Caligula všechny soudy se senátem a prohlásil, že zničil všechny důkazy z dříve vedených procesů. Tiberiova pokladnice přetékala zlatem a Caligula ji prakticky ihned začal využívat na velkolepé projekty a veřejné hry. Staré historické zdroje ho obviňují ze zničení římské ekonomiky, ale moderní výzkumy ukázaly, že projekty nového císaře byly překvapivě úspěšné a dokázaly revitalizovat římské finance. Ekonomická situace říše za Caligulovy vlády se zlepšila, což jen zvýšilo lásku lidu k císaři. Tu posílilo také jeho rozhodnutí obnovit veřejné volby pro městské úřady, které dříve zrušil Tiberius. První měsíce Caligulovy vlády se nesly ve znamení všeobecné spokojenosti.
Situaci však změnila těžká nemoc, která císaře zasáhla roku 38. Část senátorů a panovníkových blízkých spojenců věřila, že zemře, a začala připravovat nástup Gemella na trůn. Caligula se však zotavil a proti tomuto plánu nemilosrdně zakročil. Gemellus byl donucen spáchat sebevraždu a několik předních představitelů bylo popraveno. To byl první náznak toho, že se nový císař dlouhé roky učil od starého Tiberia a byl připraven nemilosrdně potlačit jakoukoliv hrozbu vůči své vládě. Nezačalo však žádné období krutovlády a Caligula nadále udržoval dobré vztahy se senátem, zatímco se věnoval nezbytným reformám římské měny, které přetrvaly v praxi až dvě století po císařově smrti.
Větší ránou než intriky blízkých však byla smrt jeho sestry Julie Drusilly. Jejich vztah byl znám svou extrémní blízkostí, což vedlo k obviněním z incestu. Podobná obvinění však byla v tomto období častou pomluvou vůči politickým rivalům. Vztah sourozenců však skutečně byl neobvyklý svou intenzitou, a Caligula dokonce zašel tak daleko, že svou sestru určil za svou nástupkyni. Skutečnou moc by pravděpodobně držel její manžel, ale i tak se jednalo o neobvykle vysokou poctu pro římskou šlechtičnu. Zda tato blízkost vzešla z incestu, či ze společné tragédie, která oba sourozence připravila o velkou část rodiny, si čtenář musí rozhodnout sám. Po její smrti Caligula dlouho truchlil a svou zesnulou sestru nechal později prohlásit za bohyni.
Mezitím se však proti císaři připravovalo nové spiknutí. Detaily jsou dnes nejasné, ale údajně do něj byly zapleteny císařovy zbylé sestry a několik vlivných senátorů. Svou vlastní rodinu poslal císař do pohodlného exilu, ale se senátem mu došla trpělivost. Počátek této nechuti pravděpodobně vznikl už při pozorování Tiberiova způsobu vlády a nová spiknutí ji jen umocnila. Caligula se rozhodl, že nadále nebude předstírat, že senátu dluží jakýkoliv respekt. Fikce sdílení moci, kterou započal Augustus, pro něj už nebyla přijatelná. Jeho moc byla absolutní a senát byl nepotřebnou relikvií. To vedlo k tomu, že budoucí římští autoři, prakticky všichni členové senátu, chovali ke Caligulovi silnou nechuť.
Sláva cynismu!
Císař roku 39 odhalil své eso v rukávu. Staré záznamy o Tiberiových soudech ve skutečnosti nebyly zničeny a mnohé z nich začaly být publikovány. Senát se najednou ocitl pod útokem a jednotliví senátoři začali udávat své kolegy z čím dál větších zločinů. Následovala tvrdá čistka všech potenciálních nepřátel, po které Caligula formálně oznámil, že zbylým senátorům odpouští. Jednalo se o krvavý krok, ale ne o neobvyklý. Augustus při nástupu k moci vyvraždil velkou část římské elity a Tiberius byl svými procesy proslulý. Caligula byl odlišný v tom, že odmítal zbývající senátory respektovat. Pravidelně jim dával najevo, že jeho moc pochází od vojska a lidu, nikoliv od institucí mrtvé republiky.
Císařova popularita u většiny společnosti byla nadále silná. Roku 40 se vydal k Rýnu, kde dříve velel jeho otec a kde sídlila nejsilnější armáda říše. Provedl zde výměnu zkorumpovaných velitelů a podnikl krátkou vojenskou kampaň. Následně obdržel přísahu věrnosti od několika britských náčelníků a podle některých zdrojů plánoval kampaň k dobytí celé Británie. Není jasné, proč tato kampaň neproběhla, a císař se později vrátil do Říma. Podle některých zdrojů tak učinil poté, co nařídil vojákům sbírat mušle, což je příběh, na jehož pravdivosti se moderní historici nedokážou dohodnout.
Další slavná historka o Caligulovi, že chtěl jmenovat svého koně konzulem (nejvyšší funkcí v římské republice), však má své vysvětlení. Co mnozí berou jako důkaz císařského šílenství, byla pravděpodobně pouhá urážka. Caligula byl znám svým silně cynickým smyslem pro humor a jeho nechuť vůči senátu rostla s každým rokem. Prohlásit, že funkci konzula zvládne i kůň, byla narážka na skutečnost, že kdysi významná funkce ztratila v císařství většinu svého významu a stala se pouhým prostředkem, jak císařové odměňovali své favority. Podobný humor byl v posledních letech Caligulovy vlády poměrně běžnou panovníkovou aktivitou.
Caligula se v posledních letech svého života aktivně zajímal o nástupnictví. Několikrát se oženil a jeho třetí manželka mu porodila dceru, což panovník bouřlivě oslavoval. Jeho veřejné oslavy se stávaly čím dál extravagantnější, ale na římské normy šlo stále o poměrně standardní aktivity. Caligulovi nakonec, ironií osudu, pravděpodobně zlomil vaz jeho vlastní humor. Opakovaně vtipkoval na účet jednoho ze svých důstojníků z gardy, který se následně spolčil s několika senátory a dalšími gardisty. Caligula byl zavražděn roku 42 po Kristu spolu se svou manželkou a dcerou. Rozzuřený římský dav a císařovy zbylé stráže následně zmasakrovaly většinu spiklenců. Na trůnu Caligulu nahradil jeho strýc, císař Claudius.
Kdo tedy byl Caligula? Téměř jistě to nebyl šílený hédonik, kterého popisují římští historici. Spíše se zdá, že šlo o muže, jenž v mládí prošel mnoha tragédiemi a poznal tvrdou realitu mocenské politiky. Jako vládce následně odmítl staré normy a začal útočit na pozici senátu, který mu byl odporný. Udržel si však lásku většiny svých poddaných a za jeho vlády nedošlo k žádným větším vojenským povstáním, což byla v římské historii velmi ojedinělá situace. Byl rozhodně nemilosrdným a v některých případech i krutým vládcem, ale v tom si nijak nezadal s Augustem a dalšími oslavovanými vládci Říma. Caligula byl skutečně komplikovanou a fascinující postavou římských dějin.
Zdroje a další četba:
Holland, Tom: Dynasty: The Rise and Fall of the House of Caesar, Little Brown, 482 stran, 2015, ISBN: 978-1408703373
Bédoyère, Guy: Praetorian: The Rise and Fall of Rome's Imperial Bodyguard, Yale University Press, 361 stran, 2017, ISBN: 978-0300226270
Barrett, Anthony: Caligula: The Abuse of Power (Roman Imperial Biographies), Routledge, 384 stran, 2019, ISBN: 978-0367867676
