Článek
Mytologie a legendy nás obklopují neustále. Tvořily naše pochopení vlastních dějin a dlouho po svém stvoření nám zůstávají známé. Jaká je ovšem historie za těmito příběhy? Kde je pravda a můžeme ji v píscích času vůbec najít? Příběh krále Artuše, legendárního krále Britů je dodnes celosvětově v různých formách známý. Kde je jeho původ? A co se stalo s Británií po odchodu posledních římských legionářů?
Staletí temnoty
Británie na počátku 5. století nebyla místem, které by člověk chtěl navštívit. Velká část ostrova byla po čtyři století územím římské říše, ale i přes tuto dlouhou vládu si zachovala většinu své původní keltské kultury. Až na malou pořímštěnou městskou elitu se životy většiny jejích obyvatel za posledních pár století příliš nezměnily. Ale Římané dávali provincii jednu podstatnou věc, a tou bylo bezpečí. To se rozplynulo roku 406 po Kristu. Toho roku desítky tisíc Germánů překročili pravděpodobně zamrzlou řeku Rýn a zahájili největší pozemní invazi, jakou západní Řím do té chvíle zažil.
Ostrovní provincie nebyla sice pod přímým útokem, ale brzy se stala dějištěm intrik. Důstojník jménem Konstantin (žádná spojitost s Konstantinem velikým) se rozhodl vzbouřit proti západnímu císaři a zamířil do Galie (dnešní Francie). Sebou vzal naprostou většinu zbývajících vojsk v Británii a ponechal ostrov kompletně nechráněný. A zde přichází náš starý přítel, nedostatek zdrojů. Existuje dokument od císaře Honoria z roku 410, který dává povel, aby se římští občané v Británii postarali o vlastní obranu, protože císař nemohl poskytnout vojenskou podporu. To je až na jednu výjimku poslední západořímský zdroj o Británii. Problém je, že není jisté zda se nejedná o špatný překlad a zda původní text neměl na mysli římská území v jižní Itálii. Každopádně se rok 410 ustanovil jako přibližný konec římské vlády v Británii.
Teorie temných věků, které následovaly okamžitě po pádu západního Říma je dnes z velké části vyvrácena. Británie je v tomto výjimkou. Římská civilizace zde do konce 5. století prakticky kompletně zkolabovala. Města byla postupně opouštěna a zázraky římské architektury brzy zapomenuty. Křesťanství pravděpodobně přežilo na většině ostrova o něco déle, ale byly to místní keltské varianty, které se v mnohém odlišovaly od svých kontinentálních příbuzných. Římské tituly a jména jsou v několika málo zbývajících historických záznamů z této éry stále používány a je tedy možné, že alespoň část po-římštěných elit přežila do 6. století. V té době se však začali objevovat na ostrově jeho noví páni a vládci.
Germánské kmeny na Británii útočily už za římské éry, ale kolaps západní říše jim uvolnil ruce pro opravdové válečné výpravy. Dle legend vše začalo, když se proti místním Britům obrátili najatí Sasové, ale spíše se jednalo o velmi postupnou a několik století trvající migraci. Přicházející kmeny jako byly Sasové, Anglové, Jutové a Frankové si brzy získaly dominantní pozici na východě ostrova a keltští obyvatelé se bud museli podrobit a nebo utéct na východ. Germánská expanze byla několikrát zastavena ve velkých bitvách, ale později se znovu rozjela na plné obrátky. Keltové nakonec museli ustoupit do území, která dnes známe jako Wales, Cornwall a severozápadní Anglie. A bude to ve Walesu, kde se poprvé setkáváme s postavou krále Artuše.
Artuš v textech a legendách
Naše literární zdroje pro post-římskou Británii jsou ve všech ohledech absolutně mizivé. Nástroje jakou jsou genetika a archeologie samozřejmě mohou pomoci ve velkých otázkách příchodu nových národů, ale nejsou tak nápomocné v hledání jedné osoby. Proto se při hledání krále Artuše musíme obrátit k těm pár zbývajícím zdrojům, které máme k dispozici. První bod, který musím zmínit, je, že Artuš prošel hlubokou proměnou. Figura, která se měla stát ideálním křesťanským králem původně začínala v daleko divočejší podobě. V zachovalých zdrojích z Walesu je Artuš vyobrazen jako vůdce dobrodružné, ale také brutální bandy dobrodruhů, která má překvapivě časté kontakty z magickými bytostmi a keltským podsvětím, které si i přes určité pokřesťanštění (místo boha podsvětí je přítomen král podsvětí), zachovává silně polytheistického ducha.
Úplně první dokument o historii, který můžeme použít o Artušovi, nepíše vůbec, ale obsahuje dvě důležitá spojení. De Excidio et Conquestu Britanniae (O dobytí a zkáze Británie), která pochází ze 6. století a je nejstarší historií, kterou máme k dispozici, zmiňuje muže jménem Ambrosius Aurelianus, který několikrát vede britské kmeny v boji proti Sasům. Ambrosius je díky svému jménu identifikován jako pravděpodobný potomek pořímštěné britské elity a v pozdějších zdrojích se z něj stává Artušův strýc. Také je poprvé zmíněna u Mount Badon, kde Keltové zasadili Germánům tvrdou porážku a na několik dekád si dokázali získat mír. Mount Badon se později stane důležitou součásti Artušovi legendární kariéry.
Na první reálnou zmínku o Artušovi si musíme počkat až do 8. století. Historia Brittonum (Historie Britů) Artuše uvádí jako vojenského velitele, ale ne jako krále, který bojoval proti Sasům a vyhrál 12 bitev. Také zde poprvé dochází ke snaze o pokřesťanštění Artuše, který je silně spojován s Pannou Marií. To dává smysl vzhledem k tomu, že právě v 8. století se germánské kmeny, nyní známí jako Anglosasové, začínaly odvracet od svého původního náboženství a přijímat křesťanství. V 10. století nám ještě přibývá zdroj z Walesu Annales Cambriae (Velšské letopisy), který zmiňuje Artuše, ale také postavy Mordreda, který se později stane Artušovým zrádným synovcem.
Trvalo do začátku 12. století, než se z Artuše začala stávat opravdová národní figura. Za prvé roku 1066 získali moc Normané a Anglosasové ztratili velkou část svých předchozích práv a pravomocí. Zatímco pro Anglosasy nebyl Artuš příliš zajímavou figurou (bojoval proti jejich předkům), Normané s ním neměli žádný problém. Roku 1136 dokončil kněz Geoffrey z Monmouthu svou knihu Historia Regum Britanniae (Dějiny britských králů), která poprvé dává Artušovi životní příběh. I zde dochází k dalšímu pokřesťanštění, které se postupně snaží vytvořit z Artuše onen ideál křesťanského panovníka. Další autoři postupně přidávali nové a nové elementy jako byl svatý grál, meč Excalibur či Artušův občas neloajální rytíř Lancelot.
Artuš od této chvíle nabyl role národního hrdiny a každý z něj něco chtěl. Každý nový autor připojoval nové a nové detaily či rovnou změnil části původního příběhu. Většinou vlastní výmysly, ale občas s překvapivým spojením s reálnou historií. Sám Geoffrey z Monmouthu píše o tom, jak Artuš dobyl římskou Galii. To je na první pohled nesmysl, ale s překvapivou historickou paralelou. Východořímský autor Jordanes píše, že kolem roku 470 po Kristu západní císař Anthemius požádal jistého Riothamuse, který byl dle Jordana král Britů, o pomoc proti Germánům v Galii. Riothamus do Galie dorazil s armádou a vyhrál několik bitev, než byl poražen a přinucen uniknout na jih. Riothamus měl být navíc zrazen stejně jako Artuš svým vlastním synovcem. Zde tedy máme naše zdroje. Dá se z nich poskládat jasná skládačka.
Dávná pravda za mýtem
Tak si to tedy dejme dohromady. Máme alespoň určité důkazy o existenci postřímských válečných vůdců ( Riothamus a Ambrosius Aurelianus), kteří by odpovídali několika hlavním bodům Artušova příběhu, a to především jeho boji proti Germánům. Máme příběhy z Walesu, které také ukazují Artuše, ale v podobě, která se velmi vymyká modernímu vnímání této figury. Zdroje z Walesu také zmiňují některé prvky, které se pravděpodobně vyvinuly do lépe známých forem. Artušova válečná banda se stala rytíři kulatého stolu a meč Excalibur byl ve Walesu původně Caledfwlch. A z příběhu Riothamuse vyplývají určité prvky Artušovi pozdější legendy (zrádný synovec, kampaň v Galii).
Existují dvě hlavní vědecké teorie. Je možné, že Artuš opravdu existoval, ale na původní keltský příběh se přidalo extrémní množství dalších prvků. Nebo Artuš neexistoval vůbec, ale je kombinací mnoha rozdílných osobností, které byly aktivní v postřímské Británii. Obě teorie mají své nadšené zastánce a mají poměrně podobnou šanci být pravdivé. Smutnou pravdou je, že zdroje, které máme, jsou buď krátké, zmatené, nebo vznikly dlouho po samotných událostech. Osobně se přikláním k variantě, že Artuš měl několik historických předchůdců, ale to je pouze osobní názor.
Možná ještě zajímavější než pravda za Artušem je jeho dlouhý vývoj. Jak jsem již několikrát psal, původní Artuš z Walesu nebyl žádný bohabojný král, ale vůdce skupiny válečníků, která na svých dobrodružstvích potkávala prvky starého keltského polytheismu, které stále silně přetrvávaly v postřímském Walesu. Geoffrey z Monmouthu už posunul Artuše na křesťanského panovníka, ale ponechal mu jeho válečnické rysy, které se obzvlášť ukázaly v jeho zahraničních kampaních. Pozdější autoři šli ještě dál a mnohem víc se zaměřili na dobrodružství Artušových rytířů a pokoušeli se z něj vytvořit figuru, jenž nemá žádné přání vést zbytečné války. Je to v mnoha ohledech ukázka jak vývoje britských dějin, tak toho, jak Britové vnímali sami sebe a svou náboženskou povinnost.
Jestli je pokřesťanštění Artušovi legendy divoké, tak pokřesťanštění čaroděje Merlina je absolutní blázinec. Merlin se poprvé pod tímto jménem objevuje u Geoffreyho a první spojení s Artušem má v Annales Cambriae. Jeho jméno ve Walesu je Myrddin Wyllt a drží pozici divokého muže lesů, což je legenda sdílená mnoha kulturami. Myrddin po shledání kruté bitvy zešílí a žije dlouho v lese, kde se naučí mluvit se zvířaty a získá magický dar proroctví. To je velmi, ale opravdu velmi nekřesťanská idea. A Geoffrey se rozhodl, že to napraví, protože dle oficiální církevní doktríny magie neexistovala. A tak se z Merlina stává dítě samotného ďábla, které však bylo zachráněno díky včasnému pokřtění. To mu zachránilo duši, ale Merlin si uchoval některé schopnosti zděděné po taťkovi. Což díky všeobecné víře v existenci ďábla byla daleko přijatelnější varianta než příběh o magických schopností získaných životem v lese.
Plná pravda krále Artuše a celého období postřímské Británie nám asi zůstane navždy zahalena tajemstvím. Artuš je ale dodnes extrémně známou figurou a to obzvlášť v Británii a jejích bývalých koloniích. Dnes už Artuš sice není považován za historickou figuru, ale v národním povědomí si stále zachovává silnou roli. A to není ještě nic proti jeho popularitě v médiích. Filmy, hry, knihy, komiksy a mnohé další zdroje zábavy stále využívají Artuše a s ním spojené postavy. Kolem této postavy se zformovala samostatná mytologie, která dodnes roste a to je ohromný úspěch sám o sobě.
Zdroje a další četba:
RENO, Frank D. Arthurian figures of history and legend: a biographical dictionary. Jefferson: McFarland & Company, ©2011. viii, 264 s. ISBN 978-0-7864-4420-5.
FEE, Christopher R. Arthur: god and hero in Avalon. First published. London, UK: Reaktion Books, 2019. 224 stran. ISBN 978-1-78023-999-6.
COLDHAM-FUSSELL, Victoria, ed., EDLICH-MUTH, Miriam, ed. a WARD, Renée, ed. The Arthurian world. First published. London: Routledge, Taylor & Francis Group, 2022. xxi, 579 stran. Routledge worlds. ISBN 978-0-367-17270-1.
