Článek
Polozapomenuté dějiny jsou dostupné také v audio a video formě! Na Spotify a Apple podcasts si můžete poslechnout audio verze zde psaných článků, které jsou doplněné mnoha informacemi, na které nebyl v textu prostor. Nově je také dostupná na Youtube. Odkazy na ně jsou dostupné buď pod autorským profilem či na konci článku v sekci odkazů. Na facebooku a instagramu jsou navíc nově dostupné galerie fotografií, maleb a map (odkaz opět na stejných místech).
Vyjmenovat všechny války, které ve 20. století zasáhly území Ukrajiny by bylo opravdu dlouhým cvičením. Žádná z nich však neměla způsobit takové škody jako 2. světová válka, které se svou destrukcí vyrovnal pouze Hlodomor 30. let. Méně známý je však jeho menší bratr, který ukrajinská území zasáhl až v roce 1946 a měl se svým předchůdcem mnoho společného. V té době vedla v západních regionech této starobylé země svůj odboj Ukrajinská partyzánská armáda, jejíž jádro tvořili nechvalně proslulí Banderovci. A tomu všemu měl s brutalitou vlastní své ideologii čelit budoucí vůdce SSSR, Nikita Chruščov.
Národní západ, rudý východ
Roku 1921 byla v lotyšské Rize podepsána mírová smlouva mezi Sovětským Ruskem a nově vzniklou polskou republikou, jež definitivně ukončila boje mezi oběma zeměmi. Tato dohoda také formálně ukončila čtyři roky trvající snahu o vytvoření nezávislé Ukrajiny, jež byla formálně rozdělena mezi obě bojující země. Ukrajinský národ byl nově součástí čtyř států, ve kterých pro něj panovaly různorodé podmínky. V demokratickém Československu a autoritářském Rumunsku se ocitly poměrně malé ukrajinské menšiny, ale obě země se staly důležitými centry pro dočasně poražené národní hnutí. Byla to však teritoria polské republiky, kde ukrajinští nacionalisté získali svou hlavní základnu.
Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN), formálně vznikla roku 1929, ale její kořeny sahaly k vojskům první ukrajinské republiky a dřívějším organizacím, jež se formovaly na teritoriích tehdejší habsburské monarchie. Pod vedením zkušeného vojenského důstojníka Jevhena Konovalece se organizace rychle stala hlavní ukrajinskou silou na územích polské republiky a brzy o sobě dala tvrdě vědět. Nátura OUN měla od počátku autoritářský až fašistický základ a její aktivity se nedají popsat jinak než jako kampaň teroristických útoků proti polským úřadům a politikům. Na to často doplácely více umírněné ukrajinské organizace, které byly jak pod útokem pomstychtivých Poláků tak v hledáčku OUN, jež chtěla zlikvidovat své rivaly.
Poněkud ironický je fakt, že se OUN z počátku příliš nezaměřovala na nepřátelství vůči sovětskému svazu a komunismu. Za hlavního nepřítele bylo považováno Polsko a Sověti byli dokonce bráni jako dočasný spojenec proti Varšavě. Až zprávy o brutalitě Hlodomoru na Ukrajině vyvolaly první útoky na sovětské představitele a OUN se začala rychle stavět proti bolševické hrozbě z východu. Sovětský svaz na tuto změnu rychle zareagoval a do organizace se začali infiltrovat bolševičtí agenti. Z nich se obzvlášť prosadil oblíbený zabiják samotného Stalina, Pavel Sudoplatov, který si v organizaci získal takovou důvěru OUN, že dokázal roku 1938 najít a zavraždit samotného Konovalece.
Smrt otce zakladatele vyvolala boj o moc mezi dvěma nacionalistickými křídly. Starší a konzervativní Andrej Mělnik čelil mladému radikálovi Štěpánu Banderovi. Ani jeden z nich se nedá pokládat za demokrata, ale Bandera byl obzvlášť inspirován fašistickými stranami v Itálii a Chorvatku. OUN se začala štěpit na OUN(m) a OUN(n), ale obě organizace měli stále mnoho společných cílů. Ony i mnohé další ukrajinské skupiny podporovaly německý vpád do Polska a aktivně začaly pracovat proti sovětské okupaci východních teritorií bývalé republiky a to především ve městě Lvov a okolních oblastech.
Němci byli vnímáni jako ideální zbraň proti bolševikům a prakticky všechny ukrajinské exilové organizace podpořili jejich vpád do Sovětského svazu. OUN(b), byla obzvlášť aktivní a pomohla zformovat několik pro-německých oddílů. Po obsazení Lvova v červnu roku 1941 zašli Banderovi loajalisté tak daleko, že vyhlásili ukrajinskou nezávislost. To však rozzuřilo Němce, jež vládu rozpustili a Banderu poslali do koncentračního tábora. Je další ironií osudu, že tak slavný muž jako Bandera už neměl v životě hrát žádnou významnou roli. Po svém propuštění zůstal pouze symbolickým vůdcem a na svou organizaci měl minimální vliv až do roku 1959, když byl zavražděn sovětským agentem.
Odboj, masakry a šedá realita
Byla to Mělnikova frakce OUN, jež měla s nacisty spolupracovat během následujících měsíců, ale i ona byla na počátku roku 1942 potlačena nacisty a sám Mělnik skončil ve stejném koncentračním táboře jako Bandera. Opustilo jí však mnoho členů, jež se odmítli podřídit čím dál brutálnější nacistické okupaci a přešli na stranu OUN(b). Ta po svém původním potlačení začala rychle koncentrovat své pozici na západní Ukrajině a začala spřádat plány na odboj proti Němcům i komunistům. Pokusila se také proniknout do regionů bývalé sovětské Ukrajiny, ale zde našla kvůli předchozím Stalinovým čistkám minimum podporovatelů a musela čelit mocným silám rudých partyzánů.
OUN(b), se v průběhu roku 1943 přetvořila na Ukrajinskou partyzánskou armádu (UPA). Toto jméno ve skutečnosti ukradli partyzánskému veliteli Tarasu Borovetsovi, který patřil k nejschopnějším partyzánským velitelům z řad ukrajinských demokratů a otevřeně oponoval Banderovcům. Borovets byl bohužel zatčen Němci a Banderovci ovládaná UPA se tak mohla stát hlavní silou ukrajinského odboje. Její vůdci sice oznámili svůj přechod k demokratickým ideálům, ale nadále zůstávali loajální svým původním cílům. Kvůli absenci Bandery se de-facto vůdcem stal jeho schopný důstojník Roman Šuchevyč.
Tyto plány zahrnovali také likvidaci těch národů, které obývali ukrajinská území a podle UPA nebyli loajální. Proto se také někteří Banderovci rozhodli spolupracovat s Němci během Holokaustu a i proti-německé oddíly často vraždily ukrajinské Židy. A pak tu byli Poláci. Vztahy mezi oběma národy v Haliči se od roku 1939 čím dál více vyostřovali a UPA toho roku 1943 využila k zahájení vražedné kampaně, jež stála život přibližně 100 000 Poláků. O život přišli také tisíce ne-li desetitisíce Ukrajinců, jež byli zabiti buď v odvetných polských akcích a nebo je popravili Banderovci za ochranu Poláků.
Plná partyzánská válka vypukla obzvlášť po návratu sovětských jednotek do regionu. UPA se z počátku pokoušela získat si vojáky Rudé armády na svou stranu a v některých případech se jí to skutečně podařilo, ale brzy musela přejít k plnohodnotné válečné kampani. Její jednotky byly organizovány jako skutečná armáda a dokázaly otevřeně bojovat se sovětskými silami, ale často se spíše uchýlili k nájezdovým metodám, jež měly za cíl zabít místní agenty sovětské tajné služby NKVD a přicházející komunisty ze SSSR. Regiony moderní západní Ukrajiny se tak stali i po odchodu Němců dějištěm brutální války.
Svůj největší triumf si UPA ironií osudu získala zcela náhodou. Armádní generál Nikolaj Vatutin byl jedním z předních vojenských expertů SSSR a získal si velké zásluhy během bitvy o Stalingrad. 29. února roku 1944 jeho konvoj zcela náhodou narazil na jednotku ukrajinských partyzánů a mezi oběma skupinami se spustila přestřelka. Vatutin byl zraněn a převezen do kyjevské nemocnice, kde se jeho zdravotní stav zdál přijatelný. Brzy se však ukázalo, že se do jeho rány dostala infekce a sovětský vojevůdce zemřel na sepsi 15. dubna. Byl to nejvýše postavený důstojník Sovětského svazu, kterého dokázali zabít proti-moskevští partyzáni.
Chruščovova válka
Likvidace UPA byla původně plánována na rok 1944, ale brzy bylo jasné, že původní sovětské plány byly značně optimistické. To obzvlášť rozčilovalo Stalinova nového guvernéra Ukrajiny, Nikitu Chruščova. Původem Rus z kurské oblasti, Chruščov měl k Ukrajině dlouhodobě blízko a chtěl si získat její lid pomocí rozšíření ukrajinského území (silně se zasadil o anexi Podkarpatské Rusi). Také nenáviděl partyzáni, jež dříve zavraždili několik příbuzných jeho manželky a které vinil ze smrti svého blízkého přítele Vatutina. Chruščov se obzvlášť snažil posílit spolupráci s NKVD a jejím vůdcem Berijou, které považoval za klíčové pro zničení UPA.
Snahám Chruščova nijak nepomohlo Stalinovo rozhodnutí zopakovat svůj oblíbený akt ze 30. let. Válkou zdecimovaná Ukrajina byla roku 1946 přinucena produkovat obrovské množství obilí, jež bylo následně exportováno do zahraničí. Už tak zdevastovaná země tak měla zažít novou verzi Hlodomoru a jednotlivý rolníci brzy neměli, co jíst. Chruščov během tohoto procesu ukázal až překvapivou odvahu a poprvé začal oponovat Stalinovi v jeho potravinové politici. Nutnost stabilizovat zemi a Chruščovovi argumenty nakonec sovětského diktátora přiměly svou politiku změnit, ale i tak dokázal druhý Hlodomor pozabíjet přibližně milion Ukrajinců.
Tyto akta dokázala silně pomoci UPA, jež si díky sovětské politice získala mnoho nových rekrutů, ale brzy se začala ukazovat prostá realita sovětské početní přesily. Už roku 1944 byla během jedné z největších bitev svých dějin UPA v Rovenské oblasti přečíslena v poměru tři ku jedné s tato realita se postupně vyvíjela v neprospěch povstalců. Křídlo partyzánů bojovali i v Polsku, kde proti němu útočili i oddíly z Československa, ale nedokázalo si zde získat velkou podporu. Obzvlášť destruktivní však byla kampaň deportací, jež převezla stovky tisíc Ukrajinců do cizích regionů a v mnoha případech kompletně zlomila odpor místních obyvatel.
Čím dál více se také prosazovali agenti NKVD, jež ve spolupráci s Rudou armádou a místními komunisty likvidovali jednotlivé oddíly UPA. Roku 1950 byl sovětskými agenty zabit sám Roman Šuchevyč, ale ani jeho smrt kompletně nezlomila partyzánské síly. Na jejich likvidaci musel sovětský svaz vyčlenit více než 70 000 vojáků a agentů. Dle pamětí Chruščova byl Stalin místním odbojem tak rozzuřen, že si pohrával s myšlenkou deportace celého ukrajinského národa po vzoru krymských Tatarů a Čečenů, kterou nakonec opustil pouze kvůli vysokému počtu žijících Ukrajinců. Partyzánské hnutí tak postupně vyhaslo až v polovině 50. let, kdy se poslední členové UPA buď dobrovolně vzdali a nebo padli v boji.
Odkaz UPA a Banderovců je dodnes extrémně kontroverzní. Ne snad kvůli jejich současné moci, moderní následovníci banderovské ideologie na nezávislé Ukrajině vždy volebně pohořeli, ale kvůli jejich historickému významu. Obzvlášť po ruské invazi na Ukrajinu se odkaz UPA stal velmi významným, jako ukázka hrdinného odboje proti komunistické moci. Například v Polsku je však organizace považována za bandu genocidních vrahů a i mnohé regiony samotné Ukrajiny mají dodnes pro UPA a obzvlášť pro Banderovce pramálo pochopení. Čím tedy byly? Hrdinnými patrioty a nebo brutálními vrahy a fašisty? A pokud byli obojím, co to znamená pro dnešní Ukrajinu? Na to si bohužel každý čtenář musí odpovědět sám.
Zdroje a další četba:
Gogun, Aleksandr. Mezi Hitlerem a Stalinem: banderovci. Překlad Milan Dvořák. V Praze: Rybka Publishers, 2024. 484 stran, 16 nečíslovaných stran obrazových příloh. ISBN 978-80-88630-17-3.
Rychlík, Jan, Zilynskyj, Bohdan a Magocsi, Paul R. Dějiny Ukrajiny. Druhé vydání. Praha: NLN, 2022. 527 stran. Dějiny států. ISBN 978-80-7422-849-0.
Snyder, Timothy. Krvavé země: Evropa mezi Hitlerem a Stalinem. Překlad Petruška Šustrová. Druhé, upravené vydání. V Praze: Paseka, 2022. 505 stran. ISBN 978-80-7637-335-8.
