Článek
V nedávném článku jsem psal o první čečenské válce, poněkud ironicky pojmenovaném konfliktu, ve kterém byla Ruská federace přinucena evakuovat část svých jižních území a de facto uznat čečenskou suverenitu. De facto však neznamená de jure a Moskva se po své první porážce rozhodně nevzdala ambicí na znovudobytí kavkazského státu. Tuto ambici měl nakonec naplnit nově jmenovaný premiér Vladimír Putin, který novou válku na Kavkaze využil k vybudování základů svého politického systému.
Prázdné triumfy
Čečenské vítězství roku 1996 by se dalo porovnat s triumfy krále Pyrrha. Malá země utrpěla těžké ztráty na vojácích i civilistech a její území bylo zdevastované těžkým bombardováním. Smrt prezidenta Dudajeva zbavila zemi dost možná jediného muže, jenž byl schopen udržet ji jednotnou a nezávislou, což se brzy ukázalo při lokálních vzpourách proti novému prezidentovi Maschadovi. V zemi totiž prakticky přestala existovat jednota ozbrojených sil a každý lokální velitel tak měl praktickou kontrolu nad okolními městy a vesnicemi, což vedlo k otevřeným konfliktům mezi centrální vládou a místními veliteli, jež často měli podporu od zahraničních extrémistů.
Region totiž pronásledoval přízrak islamistického fundamentalismu, jenž si během války získal mnoho příznivců mezi Čečenci. V zemi navíc nadále zůstávalo mnoho zahraničních dobrovolníků z válečného období, pro které byl vyjednaný mír s Moskvou pouhým dočasným řešením, jež mělo být rychle následováno novým džihádem. Ten měl především vyhnat Rusy ze všech islámských regionů na Kavkaze, který si mnozí radikálové představovali jako centrum budoucího islámského chalífátu. Prezident Maschad však byl pragmatickým sekularistou po vzoru Dudajeva a těmto ambicím aktivně oponoval. Islamisté proti němu na oplátku provedli několik atentátů, ale bez jakýchkoliv úspěchů.
Situace byla obzvlášť problematická kvůli nutnosti udržet zemi jednotnou proti případné ruské protiofenzívě, což vedlo k sérii neefektivních kompromisů, jež pouze podkopaly důvěru v prezidenta a existující struktury. Pro mnohé Čečence začaly být pokračující boje známkou toho, že nezávislost nebyla ideálním řešením, a i někteří veteráni boje proti Moskvě, jako například přední náboženský vůdce regionu Achmat Kadyrov, začali přehodnocovat svůj názor na Rusko. To se stalo obzvlášť aktuálním poté, co několik islamistických skupin zahájilo roku 1999 invazi sousedního Dagestánu, kde vyhlásili nový islámský emirát. Čečenská otázka byla náhle oživena v celém Rusku.
Maschadova vláda celou akci rychle odsoudila, ale nemohla popřít fakt, že útočící skupiny nadále působily i na jejím území. Dagestánská akce byla extrémně špatně provedená i naplánována a nakonec netrvala ani dva měsíce. Islamistické skupiny sice dokázaly dobýt několik hraničních milic, ale brzy zjistily, že postrádají podporu místního obyvatelstva a musely čelit tvrdému protiútoku místních proruských jednotek a brzy i pravidelných vojenských formací. Celá operace stála život několik stovek bojovníků a vytvořila záminku pro novou akci proti Čečensku. Situaci ještě možná šlo uklidnit, ale pak přišly bombové útoky v ruském vnitrozemí.
V první polovině září roku 1999, v době, kdy se poslední islamisté stahovali z Dagestánu, otřásly mohutné exploze třemi ruskými městy, včetně samotné Moskvy. Více než 300 lidí bylo po smrti a 2 000 dalších si odneslo různá zranění. Ruské úřady poměrně rychle obvinily z celé akce jednoho z předních čečenských radikálů, což bylo vzhledem k nemilosrdným útokům z první války, jež často napadaly ruské civilní obyvatelstvo, bráno většinou Rusů jako nezpochybnitelné. Kdo však na tuto hrůzu odpoví? Rozhodně ne starý prezident Jelcin, který už dávno ztratil veškerou legitimitu. Jako zachránce Ruska a jeho dětí se tak představil nově jmenovaný premiér a veterán FSB.
Znovu na Groznyj
Pro Vladimíra Putina byly bombové útoky prakticky darem z nebes. Jeho funkce premiéra byla extrémně nestabilní a oficiální podpora Jelcina mu u většiny lidí spíše uškodila. Pokud chtěl mít šanci vyhrát blížící se prezidentské volby, musel velmi rychle provést velkolepou a populární akci, která by odtáhla pozornost národa od existujících problémů a jež by jim dala důvěru ve schopnost nového vůdce dát zemi zpět na správnou cestu. Znovudobytí vzbouřené kavkazské provincie, pomsta za ponížení roku 1996 a vykonání spravedlnosti na vrazích ruských civilistů byly ideální šancí na vybudování reputace nové hlavy státu.
A podle některých to byla až příliš ideální situace. Ve městě Rjazaň dokázali místní obyvatelé zastavit skupinu podezřelých osob, jež měly v jejich domě pokládat výbušniny. Brzy se zjistilo, že se jedná o členy tajné služby FSB, ale stát celou situaci prohlásil za pouhé cvičení. Podle Putinových oponentů to však byl pokus o další výbuch, jenž měl posílit pro-válečnou rétoriku. Někteří jdou ještě dál a tvrdí, že všechny odpálené bomby ve skutečnosti nastražila FSB, jež chtěla vyvolat pro-válečnou náladu. Zabít Rusy ve jménu vlastního triumfu je vskutku Putinova oblíbená strategie, ale islamistický terorismus byl dlouhodobě na vzestupu a měl kvůli selhání v Dagestánu dobrý důvod mstít se. Celá epizoda tak zůstává extrémně kontroverzní.
Už během útoku na Dagestán v srpnu začalo ruské letectvo ostřelovat Čečensko, ale v září byly oficiálně odhaleny plány na plnou vojenskou akci. Prezident Maschadov odmítl kapitulovat a vyzval národ ke zformování jednotné proti-ruské fronty, do které se snažil zahrnout i své islamistické rivaly. Rusové této rétoriky využili jako důkazu o radikální nátuře celého čečenského systému a Putin prohlásil obnovení ruské územní jednoty a dopadení teroristů za hlavní cíl války. Proti zhruba 10 000 obráncům se začala shromažďovat ruská vlna o 80 000 vojácích, jež měli dobýt celou oblast, a to za každou cenu.
Rusko však mělo řadu výhod oproti poslednímu konfliktu. Chyby první války byly studovány a především koordinace jednotlivých armádních složek byla postupně zlepšována. Také se zformovaly speciálně vycvičené horské oddíly pro boj v odlehlých oblastech a hlavní velení zajistilo, že se konfliktu zúčastní pouze vysoce motivované jednotky, od kterých se daly čekat slušné výkony. Čečenci naopak už nemohli spoléhat na svou dřívější jednotu. Vládní pokus o zformování jednotné fronty narušovaly pravidelné střety mezi jednotlivými jednotkami, které nebyly ani v předvečer invaze ochotné kooperovat.
1. září vypukla nemilosrdná bombardovací kampaň, jež útočila na vojenské i civilní cíle a v některých ohledech byla ještě tvrdší než ta z roku 1996. O týden později přišel pozemní úder, který z větší části připomínal první válku ve svém rychlém postupu k hlavnímu městu Groznyj, jež bylo považováno za klíčové. Na rozdíl od první války však Rusové dokázali město daleko lépe obklíčit a znemožnit ústup čečenským obráncům. Groznyj zažilo další bombardovací kampaň, jež nemilosrdně útočila na všechny budovy a dokonce bombardovala i humanitární koridor, který Rusko předtím vyhradilo pro civilisty. Metody budoucí války proti Ukrajině byly v Groznyj dobře nacvičeny.
Jak si podmanit stát
Zde do našeho příběhu plně vstupuje Achmat Kadyrov. Jako přední náboženský vůdce měl vysokou autoritu a rychle se stal středem kruhu vlivných Čečenců, jež chtěli s Ruskem uzavřít smír. Během prvních týdnů invaze tak oficiálně změnil strany a vydal nepříteli několik důležitých měst, jejichž obránci mu byli osobně loajální. Ihned byl místní vládou sesazen ze všech funkcí, ale Putin mu rychle nadělil diktátorské pravomoci na okupovaném území, jež měl Kadyrov výměnou za širokou autonomii a štědrou finanční podporu proměnit v loajální ruskou provincii. Tento triumf byl dost možná nejdůležitějším momentem pro nadcházející ruské vítězství.
Groznyj mezitím zažívalo peklo na zemi. Přes těžké letecké bombardování se prvotní pozemní útoky setkaly se sérií selhání, které dočasně přinutily Rusy k ústupu. Triumfy obránců však byly pouze dočasné a navíc je doprovázely zprávy o rychlém ruském postupu ve zbytku země a to i v hornatých jižních regionech, které za první války sloužily jako hlavní základna odbojových sil. Meziválečné přípravy se evidentně vyplatily a v kombinaci s informacemi od Kadyrovových loajalistů dokázali pro Moskvu zajistit sérii vítězství, jež zahnaly na ústup mnoho místních velitelů. Ruské triumfy navíc přiměly mnoho Čečenců, aby ve snaze zachránit své životy složili zbraně.
Agónie hlavního města pokračovala až do února roku 2000, kdy přišly finální ruské útoky, jež měly bitvu zakončit. Čečenci bojovali jako lvi a prakticky všichni obránci metropole padli v boji, ale nedokázali zabránit finálnímu ruskému vítězství, jež bylo světu ohlášeno 6. února. Prezident Maschad sice unikl do nedobytých oblastí a oznámil pokračování boje, ale jeho síly byly roztříštěné na kusy. Do Groznyj se brzy dostavil Kadyrov a Rusko oznámilo vítězství ve vojenské operaci, kterou měla následovat proti-partyzánská kampaň.
Přes své úspěchy však tato fáze měla pro Moskvu trvat ještě několik let. Izolované čečenské skupiny stále měly výhodu perfektních znalostí o domácím terénu a pravidelně je využívali k přepadovým akcím proti režimním silám. Roku 2004 dokonce dokázali úspěšně zabít v bombovém útoku Achmata Kadyrova, kterého nahradil jeho dnes daleko známější syn Ramzan. Do konce roku 2006 však Rusko dokázalo zvítězit. Proti-partyzánská kampaň byla doplněna přísliby amnestie a finančních dotací, jež zlákaly mnohé umírněné partyzány. Zabití prezidenta Maschada roku 2005 de facto znamenalo sekulární odboj a další dva roky byly využity ke zničení zbylých islamistů. Druhá čečenská válka byla u konce.
Vladimír Putin splnil své velkolepé sliby a Rusové mu dali svou věrnost. Čečenská válka byla prvním reálným triumfem po dekádě úpadku, ponížení a strádání, jež Rusko postihly od pádu SSSR. Nový vládce sliboval konec zkorumpovaného systému 90. let a pro většinu Rusů stál tento příslib i za cenu likvidace nově zrozených demokratických orgánů. Proces obnovy pomocí války však neměl skončit Čečenskem a metody zde použité měly hluboce ovlivnit budoucí ruské války, jež nakonec vyvrcholily invazí na Ukrajinu. Zla dnešních dní byla zasazena už na počátku milénia.
Zdroje a další četba:
Le Huérou, Anne, ed. et al. Chechnya at war and beyond. First published. London: Routledge, Taylor & Francis Group, 2014. xii, 278 stran. Routledge contemporary Russia and Eastern Europe series; 56. ISBN 978-0-415-74489-8.
Ostrovsky, Arkady: The Invention of Russia: The Journey from Gorbachev's Freedom to Putin's War, Atlantic Books, 2015, 400 stran, ISBN: 978-0857891600
Billingsley, Dodge. Fangs of the Lone Wolf: Chechen Tactics in the Russian-Chechen Wars 1994-2009, Helion and Company, 2023. 106 stran, ISBN 978-1804512524
