Článek
Pro mnohé je šokující, že se po jednaosmdesáti letech stále vracíme k otázce českých Němců. Překvapením by to však být nebylo; přeci jen se jedná o jednu z mála historických chvil, jež má dodnes jak své pamětníky, tak osoby jí postižené. Po více než 30 letech demokracie jsme se s otázkou etnického čištění naší vlasti stále morálně nevyrovnali, ale v politické rovině už vskutku spíše ukazuje, že se ji vytahující osoba cítí dosti zoufale. A zoufalství je něco, co Tomio Okamura určitě cítí vzhledem k tomu, v jak nuzné politické pozici je.
Německá karta
Krátce po Sametové revoluci se Václav Havel otevřeně začal omlouvat nejen za metodu vyhnání českých Němců, ale i za to, že se za tento čin na něj snesla hora nenávisti, která ho dle jeho kolegů dost zaskočila. České země byly v té době přeci jen už od roku 1945 obětí propagandy, kterou započal poválečný Benešův režim, a ještě více ji stupňovali komunisté, podle níž byli vyhnaní Němci bandou nacistických hrdlořezů, jež plánovali revanšistické tažení do naší vlasti s cílem dokončit Hitlerovo dílo. Vzhledem k této rétorice bylo na další problémy s německou otázkou dopředu zaděláno.
90. léta se obzvlášť topila v protisudetské rétorice. Oba hlavní aktéři tohoto období, Václav Klaus a Miloš Zeman, byli opakovaně ochotni tuto kartu využít ve svých politických hrách, což vyvolalo rozpory s naším německým sousedem a zajistilo, že se diskuze o celém problému nikam neposunula. Do problému navíc s nadšením přilívali oheň komunisté a Sládkovi Republikáni, což byli přímí předchůdci dnešní SPD. Kromě samotného Havla a několika dalších intelektuálů se nikdo ani neodvážil pokusit politicky vystoupit s názorem, který by nějak zpochybňoval vedoucí narativ.
Situace se konečně začala uklidňovat s česko-německou deklarací z roku 1997, kde náš stát alespoň vyjádřil nad procesem vyhnání jistou lítost. Význam německého partnera, umírání pamětníků a také smířlivá gesta představitelů vyhnaných Němců dokázala postupně vzít celé otázce význam i radikálnost, což vedlo k dnešnímu standardu, který by se dal označit za všeobecné ignorování toho, že ona problematika existovala. Poválečné uspořádání je neměnitelné, na dekrety nikdo nesahejte; vyhánění bylo možná tvrdé, ale omlouvat se za něj nebudeme. A přesto se občas stále podaří německou otázku politicky využít.
Slavný případ Miloše Zemana ve volbách roku 2013 je celé věci nejlepší ukázkou. Tehdy obvinil Karla Schwarzenberga z plánů na návrat Sudeťáků, rodinných nacistických sympatií a nečeskosti. To, že Schwarzenbergové patřili k předním členům odboje a Beneš ani komunisté se je neodvážili okrást pomocí dekretů (na to si pak udělali speciální zákon), bylo celkem jedno. Stačilo, že se kníže Schwarzenberg nelibě vyjádřil o odsunu, a už se daly vytvářet konspirace. Právě v této době se k tomuto proudu přidal také jistý Tomio Okamura, který právě opustil svou dříve umírněnou politickou linii.
Úsvit přímé demokracie, než ho Okamura opustil a oloupil o všechny peníze, a SPD měly k otázce vyhnaných Němců vždy velmi jasno. V podstatě se jedná o starou komunistickou linii o revanšistických nacistech, kterou Okamura obohatil o své politické nepřátele v Čechách, jež jsou dle něj kolaboranti a ničitelé poválečného uspořádání. Je však zajímavé, že sudetská otázka nikdy nebyla pro Okamuru hlavním tématem. Evidentně ji vždy bral spíše za sekundární bod, který oproti migrantům, Fialově vládnutí či vakcínám nebyl dostatečně účinný. Nyní však SPD vrhá všechny své síly do boje proti setkání exulantů v Brně.
Pád z národoveckých výšin
Na konci roku 2023 se zdálo, že SPD směřuje k výšinám dosud neviděným. V průzkumech se několikrát dostala na druhé místo a nepopularita Fialovy vlády jí dávala naději na skutečně velkolepé zisky. I kvůli tomu se Okamura rozhodl pro dosud neviděný manévr a sjednotil většinu krajně pravicových stran pod jednu kandidátku, aby tato politická síla nepromrhala žádné hlasy. SPD, Trikolóra, Rajchlovo hnutí PRO a pár dalších menších skupin dokázaly i přes dost ostré a opakované střety dát dohromady jednotnou volební kampaň.
Předvolební průzkumy jim dávaly až 15 % a suverénně se tak měli stát přinejmenším třetí nejsilnější skupinou v parlamentu. Okamura už si dělal naděje na významné vládní posty, ze kterých by se pak mohl pomstít všem svým dlouholetým protivníkům. Sliby, které SPD a její partneři dali svým voličům, byly i na poměry populistického spektra velkolepé a pro jednou se zdálo, že některé z nich možná i dokážou splnit. Hnutí ANO bez jejich podpory nemohlo složit vládu a Okamura už se těšil na to, jak ho Andrej Babiš bude o pomoc prosit a omluví se mu za to, že dosud nebral národovce vážně. No a pak přišly samotné volby a ze snů toho moc nezbylo.
Koalice SPD a přidružených trpaslíků obdržela 7,8 % hlasů. To bylo horší než téměř 10 %, které Okamura obdržel o čtyři roky dříve, ale když vezmeme v potaz téměř 3 %, jež tehdy obdržela Trikolóra a další Okamurovi spojenci, je jasné, že celý projekt spojování radikálů kompletně ztroskotal. Voliče jim převzali Motoristé i hnutí ANO a někteří voliči Svobodných a PRO dokonce raději zůstali doma kvůli nedůvěře k Okamurovi, což je vzhledem k jeho tendencím bodat lidi do zad naprosto pochopitelné. Z velkých snů tak zbyly dost pochybné kusy.
Volební fiasko se rychle ukázalo na formování vlády. Místo triumfálního nástupu musel Okamura hezky poprosit o funkce, které nakonec dostal velmi pochybně. Sám se stal předsedou Poslanecké sněmovny, což je sice dobře placený post, ale mocensky je nepodstatný. A ministerstva? Ty převzali experti, které muselo SPD nominovat poté, co si i Okamura uvědomil, že se nechce ztrapnit posláním svých poslanců na skutečně podstatné pozice. Noví ministři jsou vesměs oddáni Andreji Babišovi a například rétorika ministra obrany ukazuje, že na něj SPD má pouze minimální vliv.
No a co vládnutí samo? Tam to také jde z bláta do louže. Andrej Babiš vede poměrně účinnou strategii, ve které SPD hází drobky a nechává je, aby se jimi zabavili. Ve skutečnosti však jejich hlavní požadavky ignoruje a konspirační nápady o COVIDU či plány na proruskou zahraniční politiku ho naštěstí nechávají chladnými. A Okamurovi voliči si toho všimli. Čím dál více jsou pod palbou na svých sociálních sítích, kde ho kdysi věrní lidé obviňují v komentářích z papalášství a opuštění národních zájmů. Horší je, že se to ukazuje v průzkumech. 10. 5. byla SPD dokonce ukázána na pouhých 6 % volební podpory, pouhý krok od vypadnutí z Poslanecké sněmovny. A aby toho nebylo málo, tak Okamurovi vyrůstá vnitřní opozice.
Až do roztrhání
Myšlenka vnitřní opozice v SPD byla dlouhou dobu pokládána za špatný vtip, ale Okamurova aliance pravých sil dokázala do Poslanecké sněmovny a klubu této strany dostat několik nebezpečných predátorů. Jindřich Rajchl, konspirátor, neschopný právník a buřič, má bohužel pro Okamuru daleko schopnější mozek než průměrný poslanec SPD a čím dál více zaujímá pozici pravého zástupce vůle lidu. Kritizuje svého vůdce za nedostatečné prosazování národních zájmů, volá po tvrdším postupu ve vládě a už se dokonce nechal slyšet, že by Okamuru v nejvyšší funkci mohl nahradit.
Tomio je především obchodník, který ideologii bere za metodu, jak si vydělat peníze. Představa ztráty kontroly nad SPD či vypadnutí z Poslanecké sněmovny jsou pro něho životním nebezpečím, jež by mohlo ohrozit jeho příjemný život nicnedělání. Uvědomil si tedy, že musí rychle najít použitelné téma, které mu znovu vrátí obdiv národovců. Problém však je, kde ho najít. Na Ukrajinu a vakcíny mu Babiš nepovolí šáhnout. Migrace už moc nezabírá a s gayi u nás nikdo moc válčit nechce. Ideální by byla problematika, kde ve skutečnosti SPD nic nedokáže udělat, ale bude moci vzbudit velký povyk. A proto byli znovu vytaženi čeští Němci.
Sjezd v Brně byl pro Okamuru a jeho loajalisty vítanou šancí, kterou navíc posílily i jiné události. Nedávná porážka Viktora Orbána a rétorika nového maďarského premiéra opět vrátily téma Benešových dekretů do veřejné sféry. To, že je Okamura spojenec německé AfD, jejíž bavorská sekce dodnes volá po zrušení dekretů a plném odškodnění českých Němců, je fakt raději opomenutý, i když jeho rétorika vyvolala u německých spojenců dost silnou nevoli. Hlavně, že se bude v Česku znovu burcovat o zlých lupičích chalup. Sněmovna se nakonec vyjádří a řekne, že si celou akci v Čechách nepřeje; Brno jí bude ignorovat a SPD pak může křičet o sudetských konspiracích na našem území.
Zdá se však, že se možná Okamura úplně netrefil. Velkolepé vlastenecké demonstrace proti brněnské akci jsou poloprázdné a česká média už postupně celou epizodu opouštějí. Situace se samozřejmě může změnit, ale spíše to vypadá, že Okamura zase své voliče zklame. Ti si totiž brzy uvědomí, že celou akci vládnoucí SPD nemá jak zastavit, a začnou se ptát, proč jsme je tedy volili? Tedy tu stejnou otázku, která dnes tak ničí volební preference Okamurovy síly. Snad je omezená reakce veřejnosti ukázkou toho, že už jsme se někam jako společnost posunuli. Co se SPD a jejího vůdce týče, jejich osud je nahnutý. Dokáže Tomio Okamura udržet svou politickou kariéru při životě? A co bude muset udělat, aby se ve vysoké politice udržel?
Zdroje a další četba:
Pithart, Petr: Havlova omluva sudetským Němcům. Kontroverze, která otřásla revolucí, HlídacíPes, 16. 6. 2025, Online: https://hlidacipes.org/petr-pithart-havlova-omluva-sudetskym-nemcum-kontroverze-ktera-otrasla-revoluci/
Volby by vyhrálo ANO, SPD je na druhém místě. ODS se propadla, Seznam Zprávy, 26. 11. 2023, Online: https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-politika-volby-by-vyhralo-ano-spd-je-na-druhem-miste-ods-se-propadla-240413
Bartoníček, Radek: Víme, proč Okamura začal rok tak zostra. V boji s Rajchlem se z něj stává „schizofrenik“, Aktuálně, 5. 1. 2026, Online: https://zpravy.aktualne.cz/domaci/vime-proc-okamura-zacal-rok-tak-zostra-v-boji-s-rajchlem-se-z-nej-stava-schizofrenik/r~aaa298c04ebb50b74359760950e885b5/
ANO by vyhrálo volby se 32 procenty, ve Sněmovně by bylo šest stran, Seznam Zprávy, 10. 5. 2026, Online: https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-politika-ano-by-vyhralo-volby-se-32-procent-ve-snemovne-by-bylo-sest-stran-305846
