Článek
Historie Kavkazu je jednou z nejvíce krvavých oblastí euroasijských dějin. Tato oblast vyprodukovala elitní horské válečníky, jež následně buď bojovali proti cizím vetřelcům, nebo se k nim připojili ve jménu lepšího života. Rusko má s touto oblastí obzvlášť tvrdou minulost a málokterý z horských národů se na historii východního medvěda podepsal tak jako Čečenci. Národ, který po dvou letech války přiměl moderní ruskou armádu k ponižujícímu útěku.
Starověký nepřítel
Čečenská historie je nesmírně fascinující oblastí, jež by si zasloužila aspoň tucet dalších článků. Pro dnešek nám stačí říci, že se jedná o národ, který se pod ruskou vládu postupně dostal v 18. a 19. století, kdy během série krutých válek a genocid carské síly dobyly většinu regionu. Pro místní čečenské klany však tento stav nebyl přijatelný a během následujících dvou století spustili sérii povstání, jež měly za cíl vyhnat imperiální vetřelce. Na to ruské a později sovětské orgány odpověděly s ohromnou krutostí, jež vyvrcholila po povstání let 1940–1944, po kterém Josif Stalin nařídil masové deportace čečenského obyvatelstva, které se mohlo do vlasti vrátit až po diktátorově smrti.
Stalinova krutost sice zajistila sovětskou vládu na další generaci, ale kolaps rudého impéria obnovil naděje na nezávislou Čečnu. Popularitě Moskvy nijak nepomohl fakt, že teoreticky autonomnímu Čečensku de facto vládla místní ruská menšina, jež byla otevřeně protěžována centrální vládou. Té se po pádu SSSR chopil Boris Jelcin, který v nově nezávislém Rusku plánoval vytvořit skutečně federální stát, jenž by dal národnostním menšinám skutečná práva. Smlouva o federaci byla mimo jiné sepsána i několika pro-ruskými Čečenci a byla schválena téměř všemi ruskými regiony s výjimkou dvou. Středoruský Tatarstán byl nakonec pro federaci získán po dvou letech jednání, což byl pro Jelcina nadějný úspěch.
V Čečensku se však situace vyvíjela svým vlastním radikálním stylem. Ruské sliby o skutečné autonomii sice byly oficiálně uvítány místními orgány, ale neměly o ně žádný zájem Čečenské hnutí za nezávislost, do jehož čela se roku 1991 postavil bývalý sovětský generál Džochar Dudajev. Dudajev byl mužem doslova ideálním pro svou situaci. Charismatický a dobře vzdělaný člověk, jenž dokázal dobře komunikovat s vlastním lidem i západními médii. Byl to však také zkušený důstojník se schopností nemilosrdně porazit své protivníky. To se dobře ukázalo, když roku 1991 se svými stoupenci obsadil lokální budovu nejvyššího sovětu, rozpustil pro-ruskou vládu a vyhlásil čečenskou nezávislost. Nenáviděný vůdce místních komunistů byl separatisty bez milosti defenestrován.
První pokusy Jelcina o obnovu kontroly nad Čečenskem byly bez větších problémů odraženy a krize ve zbytku ruských teritoriích vedly k tomu, že Moskva na několik let opustila otevřené akce proti Dudajevovi. Místo toho využili ekonomické krize a strachu ruské menšiny v regionu, aby zahájili tlak na novou separatistickou vládu, která se pod Dudajevem stala velmi autoritářskou. V zemi de facto vypukla občanská válka. Ruské vměšování se však nakonec mělo hořce vymstít, když Dudajev na konci roku 1994 porazil své oponenty a zajal jejich ruské poradce. Odhalení moskevského vměšování rozzuřilo celou zemi a Dudajev rychle získal podporu i mezi částí svých nedávných nepřátel.
Jelcin pochopil, že snaha o tichou akci selhala, a nastal čas na boj. Oficiálně prohlásil, že Rusko obnoví kontrolu nad svým vzbouřeným regionem a vyzval Čečence ke kapitulaci, což pouze posílilo jejich ochotu sjednotit se k odporu. Přes protesty některých ruských ministrů a generálů tak od prvního prosince roku 1994 vypukla otevřená válka, kterou Rusové započali leteckými útoky na civilní budovy v hlavním městě Groznyj, což se do budoucna mělo stát jejich oblíbenou taktikou. Jelcin plánoval rychlé vítězství, které mu mělo zajistit vzpruhu před blížícími se volbami. Místo něj obdržel noční můru.
Prázdný triumf v Groznyj
Problematika celé akce se začala ukazovat ještě na území, ze kterého měli Rusové svou invazi provést. Muslimské regiony jako Dagestán sice na rozdíl od Čečenců otevřeně nebojovaly za nezávislost, ale myšlenka boje proti bratrům ve víře se jim zdála absurdní. Ruská armáda se tak musela od začátku potýkat s protesty, nepřátelským obyvatelstvem a dezercemi muslimských vojáků. 40 000 vojáků, jež mělo zamířeno na Groznyj, tak začínalo v mizerných podmínkách, které pouze zhoršilo kompletní selhání ruské rozvědky, jež nedokázala odhadnout sílu opozice.
Postup ke Groznyj se z dvoudenní procházky stal úporným dvoutýdenním, jež stál Rusy nečekané množství životů a techniky. O to brutálnější byl útok na samotné město, kde ruské síly spustily totální bombardování s cílem vynutit si kapitulaci. Současné odhady uvádí přibližně 22 000 civilních obětí, a to včetně tisíců dětí. Čečenští obránci byli přečísleni přinejmenším šest ku jedné, ale přesto dokázali město bránit po dobu čtyř měsíců. Ruská mezinárodní reputace utržila těžkou ránu a pomoc Čečně se rychle stala novou hlavní kauzou islámského světa. Do země tak začali proudit stovky muslimů, jež si přáli provést nový džihád proti Moskvě.
I po okupaci města pokračovali Rusové v tvrdých čistkách oblasti, při kterých jejich oddíly spáchaly několik brutálních masakrů na lokálních vesnicích. Dudajev a hlavní čečenské síly však už tou dobou byli připraveni k dalšímu boji v hornatých oblastech na jih od Groznyj. Očekávání ruské rozvědky, dle kterého měl pád hlavního města vést ke kolapsu odboje, bylo sice hlasitě vytrubováno ruskou vládou, ale kompletně se míjelo s realitou.
Nemilosrdnost ruské invaze a historická paměť Čečenců měly dohromady stvořit skutečně tvrdou válku. Sám Dudajev se sice snažil udržet válku v civilizovaných liniích, ale lokální čečenské jednotky tyto instrukce často ignorovaly. Začali tak bombové útoky, branní rukojmích a popravy zajatců. Tyto rysy pouze nabraly na síle díky rostoucímu vlivu radikálních islamistů, jež svými penězi a zbraněmi aktivně podporovali čečenské síly. Tvrdé taktiky navíc čím dál více slavily úspěchy. O život přišli přední ruští důstojníci, morálka okupačních sil začala od konce roku 1995 kolabovat a v samotném Rusku rostla nespokojenost s celou Jelcinovou válkou.
Je možné, že by se ony problematické faktory čečenského vedení války podařilo postupně zkrotit, kdyby u moci zůstal Dudajev. Přes své autokratické sklony byl čečenský prezident-velitel mužem pragmatickým, jenž neměl žádnou lásku pro radikální směry islámu. Bohužel však neměl válku přežít. Jedním z mála ruských triumfů se stal úspěšný raketový útok v dubnu roku 1996, při kterém byl Dudajev zabit. Jelcin nařídil celou akci ve snaze zajistit si alespoň nějaký triumf před volbami, jež o dva měsíce později nakonec vyhrál. Smrt Dudajeva sice neměla Rusku zajistit vítězství, ale Čečensko připravila o jeho nejschopnějšího vůdce.
Drahé vítězství
Smrt vrchního nepřátelského velitele zajistila Rusům pouze krátkou úlevu. Velení se chopili důstojníci jako Aslan Maschadov a Šamil Basajev, jež byli více než ochotni použít i ty nejkontroverznější metody k porážce nepřítele. Právě tito muži dříve nejvíce prosazovali branní ruských civilních rukojmích a nyní mohli bez obav rozšířit své operace. Věděli však, že skutečné vítězství bude potřeba získat na bitevním poli a rozhodli se tak dokončit plánování dlouho připravované operace Džihád. Její cíl byl jasný: Osvobodit hlavní město Groznyj a způsobit Rusům porážku tak ponižující, že budou přinuceni k jednacímu stolu.
Ruské vrchní velení myslelo velmi podobně. Celá válka se ve vlasti stala extrémně nepopulární a prezident Jelcin potřeboval její rychlý konec. Pokusy o mírová jednání po smrti Dudajeva ztroskotaly a na řadu tak přišly vojenské plány, které měly za cíl obsadit hornaté jižní oblasti a definitivně zlomit odpor zbývajících čečenských sil. K této akci byly připraveny jak ruské jednotky, tak malé kolaborantské oddíly, které se Rusům během okupace Groznyj podařilo naverbovat. Většina pro-ruských místních patřila k místním slovanským etnickým menšinám, ale našli se i pro-ruští Čečenci, jež měli hrát klíčovou roli v poválečné ruské politice vůči regionu.
Maschadov a Basajev načasovali svou operaci perfektně. Měla za cíl zaskočit připravující se ruské útočné síly, které se během plánování ofenzívy kompletně vykašlaly na obranu svých pozic. Moment překvapení, demoralizace okupačních sil a znalost terénu měly vynahradit fakt, že útočící Čečenci čelili masivní přesile. 6. srpna zaútočilo přibližně 1 500 čečenských vojáků na město a skutečně dokázali kompletně zaskočit nepřítele. 9 000 ruských vojáků a policistů ve městě nedokázalo účinně reagovat a brzy přišli o kontrolu klíčových budov. S podporou místního obyvatelstva následně útočící jednotky kompletně obklíčily nepřítele a v několika případech donutily demoralizované Rusy ke kapitulaci.
Poslední nadějí Moskvy byly nedaleké elitní motorizované formace, jež zahájily nový brutální útok na město. Dokázali sice dobýt zpět některé klíčové body, ale jejich nevybíravé taktiky způsobili těžké ztráty civilistům a opět zvedli mezinárodní hněv. K němu se tentokrát přidal i nový ruský velitel, generál Alexandr Lebeď, jež celou válku dlouhodobě odmítal a nově si získal dost silnou pozici, aby ji mohl ukončit. S podporou Jelcina odmítl nové plány na ofenzívu, rychle uzavřel příměří s čečenskými veliteli a následně vydal rozkaz ke kompletnímu stažení ruských vojsk ze země. První čečenská válka byla u konce.
Radost z post-válečného stavu však měl jen málokdo. V Rusku měla celá válka pomoci k likvidaci Jelcinovy reputace, ale v samotné Čečně byl výsledek přinejlepším hořko-sladký. Země byla zdevastována a bez Dudajeva neměla žádného jasného vůdce. Čečensko se mělo propadnout do série vnitřních konfliktů, jež svou brutalitou přiměly mnohé jeho obyvatele k tomu, aby přezkoumali své názory na bližší spojení s Moskvou. Právě těchto pocitů měl o několik let později využít nově jmenovaný Jelcinův následník k tomu, aby si v Čečensku vydobyl svůj první válečný triumf.
Zdroje a další četba:
Le Huérou, Anne, ed. et al. Chechnya at war and beyond. First published. London: Routledge, Taylor & Francis Group, 2014. xii, 278 stran. Routledge contemporary Russia and Eastern Europe series; 56. ISBN 978-0-415-74489-8.
Celder, Richard. Rusko-čečenský konflikt 1989 - 2007: chronológia, súvislosti, svedectvá. 1. vyd. [Bratislava]: Magnet Press Slovakia, 2012. 195 stran, ISBN 978-80-89169-22-1.
Billingsley, Dodge. Fangs of the Lone Wolf: Chechen Tactics in the Russian-Chechen Wars 1994-2009, Helion and Company, 2023. 106 stran, ISBN 978-1804512524
