Schindlerovi bratři: Zapomenutí zachránci Židů před nacisty

Hrdinové jsou fascinující lidská skupina. Ti, jež bez ohledu na vlastní bezpečí a zisk dají všechny své síly ve snaze pomoci jiným. Najdeme je v každé éře dějin, ale dodnes je nedokážeme plně pochopit. Nejvíce se jich však vždy objeví v časech nejhoršího utrpení, kdy staré jistoty selhávají a lidstvo se zdá býti sevřené temnotou. Tak tomu bylo i v časech nacistických zločinů proti lidskosti, jejichž oponenti jsou proslaveni pod jmény jako Nicholas Winton či Oskar Schindler. Mnoho dalších z těchto hrdinů však zůstává v našich krajích neznámo a právě o některých z nich je dnešní text.

Anděl vycházejícího slunce

Ironií osudu měl být jedním z velkých zachránců Židů muž, jež celý život sloužil Japonsku, Hitlerovu válečnému spojenci. Čiune Sugihara se narodil roku 1900 v celkem průměrné venkovské rodině. Od mládí měl však neobvyklý zájem o cizí jazyky a kvůli tomu také proti rodinným přáním raději vystudoval anglické obory, než aby se dal na medicínu. Roku 1919 zahájil svou vojenskou službu, která mu pomohla pokračovat se svými jazykovými zájmy, které byly pro tehdejší expanzionistické ambice japonského císařství velmi důležité. Sugiharova služba ho proto brzy vzala z domovské země do Koreje a Mandžuska, kde císařské síly expandovaly svou moc.

Právě v Mandžusku, kde se dlouhodobě střetávaly ruské a japonské zájmy, mělo u mladého muže vzniknout zájem o východní Evropu. Po dvou letech vojenské kariéry dokázal oslnit své nadřízené, jež ho doporučili ministerstvu zahraničí, které Sugiharovi dalo nové možnosti studia. Během své následující diplomatické služby v Mandžuském Harbinu, kde existovala velká komunita ruských exulantů, se dokázal plně naučit jak rusky, tak německy a později dokonce konvertoval ke křesťanství. Během jednání se zástupci SSSR byla jeho kvalitní ruština klíčovou výhodou pro jejich úspěch, což velmi pomohlo jeho kariéře. To mu roku 1939 zajistilo pozici na ambasádě v litevském Kaunasu.

Litva byla toho roku na kraji vlastní zkázy, kterou měli přinést jak SSSR, tak nacistické Německo. Její město Vilnius bylo kvůli své mohutné židovské populaci známo jako Jeruzalém severu a pád Polska v září roku 1939 tuto populaci jen navýšil o uprchlíky ze západu. Obzvlášť po sovětské okupaci země v červnu následujícího roku se mnozí z nich obávali buď rudé tyranie, či budoucí nacistické invaze. Rudá vláda omezila možnosti místních obyvatel vycestovat a jednou z mála nadějí byly místní ambasády, které nový vládci zatím nechali fungovat. Měl to být právě Sugihara, jež se rozhodl ignorovat přísné pokyny své vlády a dát se těmto lidem k dispozici.

Sugihara dokázal navázat kontakt s místním holandským velvyslancem a společně spustili vízovou kampaň, při které vystavili cestovní dokumenty tisícům lidí. Ti měli opustit Litvu přes sovětské území a z něj odplout buď do Japonska, nebo do nizozemských kolonií. Japonský diplomat strávil až 18 hodin denně přípravou nových dokumentů a navíc dokázal využít nedávné zlepšení sovětsko-japonských vztahů a své vlastní schopnosti, aby přesvědčil sovětské úřady k povolení celé akce. Jeho činnost měla zachránit tisíce lidí, kteří se úspěšně dokázali dostat na daleký východ. Přesná čísla jsou nejasná, ale odhady ukazují na přibližně 5 000 zachráněných.

Zbytek Sugiharova života se nese v duchu silné ironie. Po invazi do SSSR byl poslán na pozice v Německu a například sloužil v protektorátu Čechy a Morava (dokonce v období atentátu na Heydricha). Roku 1944 se vrátil do Japonska, kde byl po válce dočasně zadržen, ale brzy propuštěn. Nevrátil se už do diplomacie a většinu svého následujícího života strávil v relativní obskuritě. Od 60. let se jeho role začala více probírat v médiích a Sugihara poskytl několik rozhovorů. Na otázku, proč se rozhodl pomoci, měl prostou a jasnou odpověď: „Myslel jsem si, že to bude správný akt.“ Čiune Sugihara zemřel roku 1986.

Sfinga, jež podfoukla nacisty

Na rozdíl od našeho prvního hrdiny se o tomto muži rozhodně nedá říci, že by pocházel z chudých poměrů. Abdol Hosejn Sardárí se narodil roku 1914 v Íránu a jeho rodina zahrnovala nejvyšší státníky a prince. Sám Sardárí byl prasynovec jednoho z vládnoucích šáhů rodu Kádžár a měl tak zajištěné výborné vzdělání a slibnou budoucí kariéru. Přes svržení Kádžárovců roku 1925 se stará aristokracie dokázala úspěšně přenést a rychle si našla dobrou pozici pod novým rodem Páhlaví. Sardárí měl vystudovat právo na prvotřídní univerzitě v Ženevě a ve Švýcarsku si brzy získal své první zkušenosti v íránském diplomatickém sboru.

Od roku 1937 se stal součástí kontingentu na ambasádě v Paříži, kde dále rozšířil své vzdělání a znalosti světa. Také byl známý díky svým poměrně velkolepým zálibám, které zahrnovaly velkolepé hostiny a různá romantická dobrodružství. Sardárí však nebyl slepý vůči změnám na světové scéně, jež měly brzy oslabit slávu velkolepé Paříže. Írán byl v té době v poměrně unikátní pozici vůči novému režimu v Německu, jehož rasová teorie měla pro tuto zemi unikátní pozici.
Írán doslova znamená „země Árijců“ a toto s nacisty spojované slovo je v íránské historii naprosto normálním označením pro místní lid a vládce. Už starověcí králové jako Darius a Xerxes, jež napadli Řeky u Marathonu a Salamis, byli známi jako Árjové, pocházející z árijského rodu. Nacisté proto považovali Íránce za své rasové druhy a udělili jim a také dalším národům v Íránu speciální privilegium pod svými rasovými zákony. To byla především propagandistická akce a Írán se k nacistům nikdy plně nepřipojil, ale toto rasové schéma mělo ironií osudu zachránit tisíce lidí.

Pád Francie roku 1940 nijak nezměnil Sardárího pozici, ale vedl ho k novým plánům. Sardárí dobře chápal nacistickou vůli a hodlal se pokusit pomoci, co možná nejvíce mohl. Podobně jako u Sugihary byla i jeho strategie založena na vízech, ale na rozdíl od něj už musel čelit přímé nacistické okupaci. Sardárí proto použil nacistické rasové zákony a přesvědčil okupační úřady o tom, že íránští Židé, jež bylo ve Francii několik stovek, rasově nepatří mezi Židy, ale mezi přijatelné rasy. Dále začal vydávat dokumenty ne-íránským příbuzným, přátelům a známým oné původní skupiny, které následně postupně dostal ze země. Nacisté si nepřáli znepřátelit si íránskou vládu a celou operaci se skřípajícími zuby tolerovali.

Sardárí zůstal v zemi i přes pokusy íránské vlády povolat ho zpět a v několika případech dokonce dokázal zachránit i majetek, který si u něj utíkající lidé nechali. Jeho válečná akce mu zajistila jistou kontroverzi v samotném Íránu, což vedlo k velmi bouřlivé kariéře, ale Sardárí nikdy svých činů, jež zachránily přibližně 1 000 až 2 000 lidí, nikdy nelitoval. V 50. letech se přestěhoval do Velké Británie, ale konec jeho života byl provázen sérií tragédií, jež vyvrcholily revolucí roku 1979, během které bylo popraveno několik členů Sardárího rodiny v Íránu. Sám Abdol Hosejn Sardárí zemřel roku 1981.

Protivník dvou diktatur

Nejstarším z našich tří hrdinů byl Klymentij Šeptyckyj. Narozen roku 1869 v habsburské Haliči, Šeptyckyj byl od mlada členem hned několika světů. Byl členem polské šlechty, ale dlouhodobě soucítil s ukrajinským národním hnutím, jež bylo v regionu obzvlášť silné. Navíc působil na postech samotné monarchie a mezi roky 1900 a 1907 sloužil ve funkci poslance říšského parlamentu ve Vídni, kde se mimochodem těsně minul s nastupujícím poslancem Masarykem. Po dlouhé světské kariéře se však roku 1911 rozhodl pro církevní život a stal se benediktýnským mnichem a rychle si získal důležitou roli v hierarchii ukrajinských katolíků.

Šeptyckyj strávil většinu následujících let v Lvově, kde byl roku 1939 dokonce papežem jmenován Apoštolským exarchou v Rusku. Tato vysoká církevní funkce z něj učinila očividný cíl pro sovětské síly, jež roku 1939 oblast dobyli od Polska, ale Šeptyckyj byl příliš vlivný na to, aby byl okamžitě zatčen. Rudí se dokonce báli, že by jeho zatčení vedlo k lidovému povstání, a tak se spíše zaměřili na agresivní akce proti jeho rodině a známým. Sovětské síly navíc zahájily otevřenou proti-náboženskou kampaň a zdálo se jen otázkou času, než bude sám Šeptyckyj zatčen. Situaci však kompletně změnila nacistická invaze roku 1941.

Snaha o získání ukrajinských kolaborantů byla středem mnoha nacistických plánů, ale Šeptyckyj měl pro vražednou německou tyranii stejné opovržení jako pro tu sovětskou. Svou náboženskou i světskou autoritu rychle využil v pomoci obětem režimu a mezi nimi byla i řada Židů, jež patřili k hlavním cílům nacistických komand smrti. Křesťanské kostely se tak s podporou Šeptyckého staly útočištěm pro židovské děti, které se v nich často dokázaly přežít válku. Některá útočiště však byla odhalena a následně nemilosrdně zničena. Další přeživší byly po období skrývání propašováni do Maďarska a následně do neutrálních zemí. Šeptyckyj sám ve svých aktivitách pokračoval po celé období války a dokázal se vyhnout nacistickým žalářům.

Návrat rudé tyranie však měl být finální zkouškou velkého muže. Stalin a jeho ukrajinský vicekrál Nikita Chruščov brali zničení nezávislých církevních autorit za klíčové pro plné ovládnutí Haliče a s porážkou nacistů se rozhodli nasadit všechny dostupné zdroje. Šeptyckyj nebyl zatčen okamžitě, ale byl ostře sledován NKVD a musel přihlížet likvidaci celé své organizace. Roku 1947 byl i on zadržen sovětskými orgány a odsouzen k tvrdému žaláři, ve kterém dvaaosmdesátiletý muž zemřel roku 1951. Katolickými církvemi světa je považován za mučedníka a roku 2001 byl dokonce blahořečen.

Odkaz těch, jež se s nesmírnou odvahou postavili tyraniím, by měl být znám celému světu. Všichni tři muži byli za své činy uznáni veřejností svých vlastí a dva patří mezi osoby uznané státem Izrael za „Spravedlivé mezi národy“. I zbytek světa by však měl vědět o tom, jak různorodé byly rodné země a osudy těchto hrdinů 40. let. Článek jako tento může vyjmenovat pouze pár lidí, ale doufám, že dá čtenáři důvod, aby se o další z těchto velkolepých osob sám zajímal.

Zdroje a další četba:

MOKHTARI, Fariborz, 2012: In the Lion's Shadow: The Iranian Schindler and His Homeland in the Second World War, The History Press, 176 stran, ISBN: 978-0752463704

LEVINE, Hillel, 1996: In Search of Sugihara: The Elusive Japanese Diplomat Who Risked his Life to Rescue 10,000 Jews From the Holocaust, Free Press, 326 stran, ISBN: 978-0684832517

TURII, Oleh, ed. 2004. Church of the Martyrs: The New Saints of Ukraine. Lviv, Ukraine: St. John's Monastery, Pub. Division Svichado, 56 stran ISBN 966-561-345-6.