Článek
Nomádské civilizace jsou v moderním uvažování často těžce pochopitelné. Kvůli naší vlastní usedlosti je často považujeme za nutně primitivní a jejich případné úspěchy přisuzujeme krutosti a barbarské odolnosti. To je nesmyslné myšlení už kvůli tomu, jak velkých úspěchů dokázali tito lidé dosáhnout. Hunové byli prvními budovateli stepního impéria v Evropě a jejich příbuzní dokázali totéž v moderním Íránu a Indii. Původ lidu velkého Attily však dlouho zůstával sporný a nejasný. V posledních letech se však objevují důkazy, které o něm umožňují mluvit s jistou mírou autority.
Antický zmatek
Ranné dějiny Hunů jsou pro nás tajemstvím především kvůli opravdu mizernému stavu dobové literatury. Ta měla na konci 4. století pouze minimální zájem o nově se rodící stepní impérium, a to především kvůli svému soustředění na vnitřní problémy římské říše, ze které také prakticky všechny literární zdroje o Hunech máme. Římský stát se v té době propadal do série krizí, které měly ze začátku především náboženský původ, a soupeření mezi starým západním centrem impéria a nově posilující Konstantinopolí těmto problémům pouze dodalo na síle. Hunové navíc dlouho nepatřili mezi blízké sousedy říše a jejich nástup byl tak rychlý, že staré autory značně šokoval.
Když už se Římané museli zmiňovat o těch, které považovali za barbary, tak především mluvili o svých přímých sousedech, a právě díky tomu se nám dostávají první informace a teorie o původu stepních dobyvatelů. Klíčem jsou germánští Gótové, kteří po staletí žili u pobřeží Černého moře a platili za pravidelné nepřátele římského světa. Roku 376 po Kristu však museli v obrovském množství utéct ze své vlasti a požádat Římany o azyl. Vzájemná nedůvěra nakonec vedla k boji a pro Řím katastrofální bitvě u Adrianopole, ale z informací, jež Gótové předali, se antický svět poprvé dozvěděl o nových vládci stepi, jež dokázali bojovné Germány zahnat do exilu.
Mělo trvat dalších 20 let, než se Hunové vydali ze svého nově dobytého území a přímo napadli římské teritorium, ale vzájemné kontakty se rychle staly běžnou záležitostí. Římané však evidentně neměli příliš velký zájem o detaily hunské historie, což bylo vzhledem k jejich xenofobii celkem standardní, a dohady o možném původu stepního lidu se tak vynořují až o mnoho dekád později, kdy už musel starověký svět čelit samotnému Attilovi. Tyto dohady jsou většinou církevní propagandou a mluví o Hunech jako o příznaku apokalypsy a dětech východních démonů Goga a Magoga, které proti Římu poštval sám Satan.
O trochu zajímavější je několikrát opakovaný příběh, dle kterého žili Hunové po dlouhá století po boku Gótů, než došlo k jakémusi střetu o lovnou zvěř. Některé verze dokonce tvrdí, že o sobě oba národy stovky let nevěděli a celá válka vypukla poté, co zatoulaný Hun odhalil lid, který žil v blízkém sousedství. To je samozřejmě nesmysl, ale možná svědčí o dlouhodobé hunské přítomnosti v sousedství germánských kmenů, jež až po dlouhé době nabyla agresivních znaků.
Starověké zdroje však mají celkově jen malou hodnotu, co se hunského původu týče. Obzvlášť východořímské zdroje, které by měly být teoreticky více užitečné, se hemží anachronismy, kdy jsou Hunové porovnáváni s jinými starověkými nomádskými národy a také už několikrát zmíněnou církevní rétorikou. Také proto už po staletí sahají studenti starověku na opačný kus světa, aby zkusili pochopit původ Hunů. Je čas vypravit se do Číny a ke kočovnému impériu Siungnu.
Zkáza Číny
Už od dob nejstarších vládnoucích dynastií měla Čína problémy se svými severními sousedy, kteří sestávali z neustále se měnící plejády nomádských národů a útočných kmenů. Ve 3. století před Kristem však na stepi vznikla dosud neviděná jednota, která vzešla do dějin jako říše Siungnu. Jejich původ byl velmi rozmanitý a dle některých expertů je samotné jméno pouze zastřešujícím výrazem pro skupinu individuálních kmenů, ale v historii mělo velké dopady. Jejich říše se na dlouhá tři století stala postrachem čínské dynastie Chan a opakovaně dokázala porazit svého mocného souseda. Právě Siungnu také inspirovali první projekty, jež vstoupily do historie jako Velká čínská zeď.
V 1. století po Kristu však stepní impérium čelilo bojům o moc, které nakonec vyústily v rozpad říše na několik států. Tento proces se měl ještě několikrát opakovat a Siungnu se postupně stali poměrně slabou silou, jež se dokonce částečně usadila na čínském území a integrovala se do tamní populace. Jejich bývalé teritorium na stepi se pak stalo domovem kmenů, které byly buď nově příchozími kočovníky, či odpadlými částmi bývalého impéria. Reputace Siungnu však zůstávala na stepi velmi silnou a mnohé kmeny se pokusily přivlastnit jejich jméno pro posílení vlastní reputace. Jedním z nich byli i Hunové.
Spojení mezi Siungnu a Huny je teorií, která má svůj původ už v 18. století, ale nikdy nedosáhla plného uznání. To, že Hunové používali některé symboly a označení staré říše, je nezpochybnitelné, ale podobně jednaly i mnohé další stepní kmeny. Existovalo však skutečné propojení mezi starou říší a Attilovým lidem? Zde už shoda reálně neexistovala, a to především kvůli nedostatku reálných důkazů. Čínská historie se podobně jako ta římská zajímala o barbary jen tehdy, když byly v její blízkosti, a potomci Siungnu, kteří se rozhodli vydat se na velkou cestu na západ, pro ně neměli reálný význam.
V moderní době však už můžeme konečně sáhnout i po dalších metodách, které umožňují využít ty lokace, které nám obě stepní impéria zanechaly. Hunové i Siungnu nebyli velkými staviteli, ale výjimkou jsou jejich hrobky, které se stále dají najít v rozsáhlých počtech. Minulý rok tak byla konečně vydána zpráva o testech, které se snažily najít genetickou podobnost mezi oběma národy. Nutně se jednalo o poněkud úzký pohled, jež by pouze zjistil, zda existovala genetická kontinuita mezi elitami starého impéria a Attilovou šlechtou. I proto bylo velkým překvapením, že přesně tuto spojitost dokázali vědci najít.
Bohatě pohřbení Hunové skutečně byli potomky staré šlechty Siungnu, ale v poněkud omezeném slova smyslu. Na rozdíl od jiných kočovných národů, jako například u Avarů, kde nedávné testy zjistily silné genetické propojení mezi jejich stepními předky a pozdějšími návštěvníky Evropy, byla hunská elita velmi geneticky pestrá, což ukazuje na fakt, že se po oddělení od starého impéria dlouhou dobu toulala po ázijských pláních, než doputovala na západ.
Vstup do historie
Minulý rok navíc přinesl i druhý průlom v hledání hunského původu, a to v oblasti linguistiky. Hunský jazyk se nám zachovává v podstatě jen díky jménům jejich vůdců a byl dlouhodobě neidentifikován. Elita Siungnu po sobě zanechala pouze malé jazykové záznamy, které byly všeobecně považovány za izolovaný stepní jazyk. Nový výzkum však nalezl paralely mezi těmito pozůstatky a dnes téměř kompletně vymřelou jenisejskou jazykovou rodinou, kterou při své expanzi na Sibiř téměř kompletně vyhladili Rusové. Dnes už vymřelý jazyk Arin byl však imperiální mocností zaznamenán a nese překvapivě mnoho paralel s řečí obou stepních impérií.
Dle této teorie se část staré elity Siungnu přesunula do moderní jižní Sibiře, kde se tyto zbytky dále rozdělily. Část z nich se stala předky lokálních kmenů, ale zbytek vyrazil dále na západ, kde se postupně míchal s dalšími skupinami a stvořil pozdější Huny. Tato teorie by také vysvětlovala pouze částečnou genetickou shodu mezi elitou Siungnu a Huny, jelikož by poukazovala na daleko pomalejší styl migrace, který možná v několika stádiích ustrnul, než se znovu dal do pohybu. Stará imperiální elita si tak sice zachovala některé rysy, geny a zvyky, ale také se nutně musela promíchat s dalšími stepními etniky.
Zdá se tedy, že stará teorie o propojení dvou velkých stepních impérií byla správná. To dává váhu i dalším spekulacím, které se především zaměřovaly na organizační podobnost obou říší, jež byla na rozdíl od moderních představ velmi pevná a důkladná. Siungnu i Hunové dokázali efektivně vládnout na obrovském území a udržet si loajalitu mnoha podmaněných kmenů. Obě říše pak ironií osudu začaly kolabovat zcela totožným stylem, a to díky nástupnickým sporům mezi syny nejvyššího vládce, kterých pak využily podmaněné kmeny a vnější mocnosti. Obě říše nakonec zkolabovaly, ale zanechaly za sebou velkolepý odkaz.
Samozřejmě zůstávají nejasnosti. Co přesně dělali Hunové v oněch staletích po pádu říše Siungnu? S kým vším se při své cestě na západ spojili a promíchali? A proč začala jejich expanze do Evropy až na konci 4. století? Tyto informace jsou bohužel s největší pravděpodobností trvale ztraceny, a kvůli nedostatku stepních zdrojů je jen těžko odhalíme. Známé dějiny Hunů jsou samy o sobě fascinující, a to nejen v oblasti, kde působil obávaný Attila. V příštích článcích tak chci poukázat i na další oblasti, kde stepní lidé dokázali změnit svět a jak moc byla realita antiky změněna jejich příchodem.
Zdroje a další četba:
MAENCHEN-HELFEN, Otto: The World of the Huns: Studies in Their History and Culture, University of California Press, 1973, 648 stran, ISBN: 978-0520015968
KIM, Hyun: The Huns, Rome and the Birth of Europe, Cambridge University Press, 2013, 348 stran, ISBN: 978-1107009066
COSMO, Nicola: Ancient China and its Enemies: The Rise of Nomadic Power in East Asian History, Cambridge University Press, 2004, 380 stran, ISBN: 978-0521543828
Bonmann, S. and Fries, S. (2026), Linguistic Evidence Suggests that Xiōng-nú and Huns Spoke the Same Paleo-Siberian Language. Trans Philologic Soc, 124: 29-52. https://doi.org/10.1111/1467-968X.12321
G.A. Gnecchi-Ruscone, et all: Ancient genomes reveal trans-Eurasian connections between the European Huns and the Xiongnu Empire, Proc. Natl. Acad. Sci. U.S.A. 122 (9) e2418485122, https://doi.org/10.1073/pnas.2418485122 (2025).
