Článek
V době, kdy se bytová výstavba ubírala cestou tradičních zděných domů nebo ideologicky zdobeného socialistického realismu, vyrostla na okraji průmyslového města šestice výškových budov, které svým technickým vybavením a moderním pojetím bydlení předběhly svou dobu. Staly se nejen řešením palčivé bytové krize, ale také novou, zdaleka viditelnou dominantou Kladna, která dodnes fascinuje architekty i laickou veřejnost.
Proč právě v Kladně? Město oceli a uhlí volá po bytech
Průmyslové srdce republiky
Po druhé světové válce bylo Kladno jedním z průmyslových motorů Československa. Těžba černého uhlí a výroba oceli v místních hutích přitahovaly do regionu tisíce nových pracovníků. S nástupem komunistického režimu po roce 1948 byl rozvoj těžkého průmyslu ještě více zdůrazněn, což vedlo k masivní poptávce po bydlení. Stávající dělnické kolonie a starší zástavba však kapacitně ani kvalitativně nedokázaly tento nápor pokrýt. Bylo nutné přijít s rychlým a moderním řešením.
Zrod Sídliště Vítězného února
Vláda rozhodla o vybudování zcela nového, vzorového sídliště, které mělo být ukázkou socialistického pokroku. Pro jeho umístění byla vybrána strategická lokalita – nezastavěná plocha mezi starým Kladnem a tehdy samostatnou obcí Rozdělov. Výběr ovlivnily tři klíčové faktory:
- Pevné podloží: Místo nabízelo geologicky stabilní podklad, který byl nezbytný pro bezpečné založení plánovaných výškových staveb.
- Čistší prostředí: Poloha byla zvolena tak, aby se nacházela mimo dosah průmyslového znečištění. Vítr sem nenesl prach a kouř z kladenských hutí a dolů, což mělo novým obyvatelům zajistit zdravější životní prostředí.
- Urbanistická vize: Z urbanistického hlediska nové sídliště elegantně propojilo staré Kladno a Rozdělov, čímž vytvořilo plynulou návaznost města a zacelilo volný prostor.
Tento ambiciózní úkol byl svěřen jednomu z nejvýznamnějších československých architektů své doby.
Architekt v soukolí dějin: Vize Josefa Havlíčka
Původní funkcionalistický sen
Hlavním autorem projektu se stal Josef Havlíček, renomovaný architekt a přední představitel meziválečného funkcionalismu, známý například jako spoluautor Všeobecného penzijního ústavu v Praze (dnešní Dům Radost). K ruce mu byli další dva architekti, Karel Filsak a Karel Bubeníček, se kterými tvořil sehraný tým. Jeho původní, odvážný návrh z roku 1946 počítal se šesti desetipatrovými věžovými domy ve tvaru písmene „Y“. Mělo jít o čistě funkcionalistické stavby – jednoduché, účelné a plné světla.
Střet s ideologií socialistického realismu
Komunistický převrat v roce 1948 a nástup doktríny socialistického realismu (tzv. Sorely) však architektonické plány zásadně změnil. Tato ideologie vyžadovala, aby stavby byly monumentální, bohatě zdobené a odkazovaly na národní a lidové tradice. Strohý funkcionalismus byl naopak odsuzován jako „kosmopolitní“ a „bezduchý“. Havlíčkův moderní návrh se tak ocitl v přímém rozporu s novými politickými požadavky.
Kompromis zrozený z nutnosti
Josef Havlíček, ačkoliv byl otevřeným kritikem Sorely, musel hledat kompromis, aby svůj projekt zachránil. Inspiraci nalezl v díle francouzského architekta Augusta Perreta, průkopníka železobetonových konstrukcí, který dokázal spojit moderní technologie s novoklasicistní estetikou. Havlíček tak v roce 1951 představil přepracovaný projekt, který dovedně balancoval mezi moderním duchem a ideologickými požadavky doby a jehož estetika se přiklonila k jakémusi poválečnému monumentalismu.
Díky tomuto promyšlenému kompromisu získal projekt na konci roku 1951 zelenou a mohlo se přistoupit k jeho realizaci
Z teorie do praxe: Stavba kladenských dominant (1953–1957)
Výstavba byla zahájena v březnu 1953, v atmosféře tuhého stalinismu a politických procesů. I přes složitou dobu a poválečný nedostatek zdrojů postupovaly práce intenzivně. Stejně jako u jiných velkých staveb té doby se na stavbě bohužel využívala i práce vězněných osob. Konstrukce domů byla na svou dobu pokroková a robustní.
- Nosná konstrukce: Základem každého domu byl monolitický železobetonový skelet – soustava sloupů a trámů odlévaných přímo na místě, která umožnila dosáhnout výšky 13 nadzemních podlaží.
- Výplňové zdivo: Prostory mezi nosnými sloupy byly vyplněny klasickými cihlami a experimentálními škvárobetonovými tvárnicemi.
- Fasáda: Vnější vzhled tvořila kombinace drsné břízolitové omítky a odolných keramických obkladů, tzv. kabřince, které dodnes domům propůjčují jejich charakteristický vzhled.
První dům byl zkolaudován na konci roku 1956. Během následujícího roku byly dokončeny i zbývající budovy a na Vánoce 1957 se do posledního, šestého domu stěhovali poslední noví obyvatelé.
Domov, který předběhl dobu: Unikátní vybavení a inovace
Věžáky nabízely komfort bydlení, který byl v Československu 50. let naprosto nevídaný a v mnohém překonával i tehdejší luxusní byty.
Technologické vychytávky
- Podlahové vytápění
- Centrální vzduchotechnika
- Výtahy a společné prostory
- Občanská vybavenost
Umění místo propagandy: Domovní znamení
Na fasádě každého domu se nachází dvojice velkých keramických medailonů se zvířecími motivy (např. pes a kočka, orel a sova). Jednalo se o chytrý Havlíčkův ústupek umění – místo povinné socialistické výzdoby s motivy dělníků a rolníků prosadil neutrální, nadčasové emblémy. Na jejich tvorbě se podíleli přední sochaři té doby, jako Marta Jirásková nebo Břetislav Benda.
Připraveni na válku: Kryty a pozorovatelny
Domy odrážely i atmosféru studené války. Součástí každé budovy byl protiatomový kryt v suterénu, vybavený filtroventilací a plynotěsnými dveřmi. Na střechách krajních věžáků (prvního a šestého) byly navíc vybudovány malé pozorovatelny civilní ochrany pro sledování vzdušného prostoru.
Kombinace všech těchto prvků navozovala dojem, že noví obyvatelé nepřicházejí do obyčejného činžáku, ale do důstojného moderního domu, který se svým pojetím blíží spíše hotelu či reprezentativní vile.
Život v „mrakodrapech“ a srovnání s konkurencí
Každodennost, radosti i starosti
Pro první obyvatele představovalo bydlení ve věžácích splněný sen. O chod domu se staral domovník, pohodlí zvyšoval shoz na odpadky z každého patra. Samozřejmě se objevily i první problémy – občas zlobilo inovativní topení a do teras v horních patrech někdy zatékalo. I přes tyto nedostatky však obyvatelé pociťovali obrovskou hrdost, že mohou žít v nejmodernějších domech ve městě.
Kladno vs. Ostrava: Dva světy socialistického bydlení
Jedinečnost kladenských věžáků vynikne při srovnání se sídlištěm Ostrava-Poruba, které vznikalo ve stejné době jako vzorový příklad čistého socialistického realismu.
V Ostravě-Porubě tak vzniklo rozlehlé, horizontální sídliště v historizujícím stylu Sorely, zatímco v Kladně se prosadila Havlíčkova vertikální, technologicky pokroková a modernější vize. Tyto dva projekty představují dva odlišné modely „socialistického pokroku“ té doby: jeden hledící do minulosti a druhý, navzdory ideologickým kompromisům, směřující do budoucnosti.
Kladenské věžáky byly průkopnické i ve srovnání s prvním nízkopodlažním panelovým domem v Bratislavě (1956) nebo pozdějšími experimentálními panelovými věžáky v Chomutově ze 70. let. V době svého vzniku zkrátka neměly v Československu obdoby.
Tento jedinečný projekt si postupem času vyžádal specifickou péči, aby jeho hodnota zůstala zachována i pro další generace.
Odkaz a proměny v čase
Status památky a nutné opravy
Pro svou mimořádnou architektonickou hodnotu byly věžáky již v roce 1987 prohlášeny za kulturní památku. Po roce 1989 prošly řadou nezbytných rekonstrukcí, které vždy probíhaly pod dohledem památkářů. Mezi nejdůležitější patřila:
- Výměna původních dřevěných oken za nová se zachováním původního členění.
- Modernizace všech výtahů.
- Kompletní obnova rozvodů vody, kanalizace a elektřiny.
Konec jedné éry: Zrušení podlahového topení
Nejvýraznějším a nejkontroverznějším zásahem bylo zrušení původního podlahového topení v 90. letech. Systém byl na konci své životnosti a jeho oprava by byla technicky i finančně extrémně náročná. Byl proto nahrazen povrchově vedenými trubkami a klasickými radiátory. Ačkoliv šlo o technicky nevyhnutelné řešení, starousedlíci ho vnímali jako citelnou ztrátu jedinečnosti a narušení čisté estetiky interiérů.
Věžáky dnes: Filmová kulisa a živé muzeum
Díky svému autentickému vzhledu se věžáky staly vyhledávanou filmovou lokací (např. pro hollywoodský thriller Dítě číslo 44, kde představovaly sovětské sídliště). Největším počinem pro zachování jejich odkazu je však vznik Muzea věžáků Kladno, které bylo otevřeno v roce 2020 v prvním domě. Návštěvníci si zde mohou prohlédnout:
- Původní vstupní halu
- Protiletecký kryt
- Vzorový byt zařízený v dobovém stylu
- Střešní terasu s vyhlídkou
Odkaz, který přetrvává
Rozdělovské věžáky nebyly jen obyčejným sídlištěm. Byly vizionářským dílem, které propojilo technickou inovaci, architektonickou odvahu a snahu o vytvoření kvalitního a funkčního domova s důrazem na komunitní život. Paradoxem osudu zůstává, že jejich hlavní tvůrce, architekt Josef Havlíček, se plného docenění svého posledního velkého díla nedočkal. Jeho širší vize pro celé sídliště, která zahrnovala i kulturní centrum, obchodní dům a divadlo, zůstala jen na papíře. Unaven boji s byrokracií a nedostatkem uznání, zemřel v roce 1961 vyčerpán a do jisté míry v zapomnění. Přesto jeho odkaz přetrvává dodnes jako připomínka, že i v nelehkých dobách mohou vznikat výjimečné stavby, které obstojí ve zkoušce času.
