Článek
Když přišla plná ruská invaze proti Ukrajině, mnozí jásali nad efektivní reakcí evropské unie. Sankce, přísliby pomoci a plány na odseknutí se od ruských nerostných zdrojů. Tyto velkolepé iniciativy měly různé úrovně úspěšnosti, ale aspoň došlo k rozsáhlé akci, která dodnes pokračuje. A nyní je čas stejně či ještě více tvrdou reakci vrhnout proti islámské republice, která po více než čtyři dekády ničí životy jak cizích tak vlastních občanů.
45 krutých let
Islámský režim v Íránu má na svých rukou krev od samotného počátku své existence. Po pádu dynastie Páhlaví přišla dekáda justičních vražd a masakrů v 80. letech, které nešetřili nikoho. Podporovatele bývalé dynastie, spolu-revolucionáře, menšiny, a dokonce i šáhův kůň byli popraveni. Nezáleželo zda člověk s islamisty ájatolláha Chomejního dříve spolupracoval či mu oponoval. Milost nebyla žádná. Po utužení moci díky obranné válce proti Iráku se novému režimu podařilo osekat dříve získaná práva svých občanů a zapustit své kořeny v celé zemi. Opoziční skupiny byly většinou v americkém exilu a navíc zoufale vnitřně rozdělené. Islámská republika tak dostala šanci začít plnit sny svého ambiciózního zakladatele, ale Chomejního plány se nikdy nelimitovaly pouze na Írán.
Ambice na regionální hegemonii měl Írán po většinu své existence, ale pod Chomejním a jeho nástupcem Alím Chameneím dostala také ideologický rozměr. Írán se měl stát šampiónem ší'itského islámu a podporovat ideologicky propojené organizace napříč celým Blízkým Východem. V některých zemích se jim dařilo vskutku vydatně. Hizballáh, který od 80. let drží velmi silnou pozici v Lebanonu vznikl jako odnož Chomejního Íránských revolučních gard. Různé skupiny v Iráku dlouhodobě čerpají podporu z Teheránu. Hútíové, kteří dnes straší svět svými útoky v Jemenu, se od roku 2011 čím dál více dostávali pod vliv revolučních gard. Ne všichni spojenci Íránu jsou ideologičtí. Obzvlášť Chameneí prokázal pragmatickou tendenci, když podpořil umírněné Afghánce proti Talibánu v 90. letech. Mezi méně slavné spojence patří Sýrie pod rodem Assadů a samozřejmě Hamás.
Palestinští radikálové a íránští islamisté jsou staří kumpáni. V 70. letech poskytovala Palestinská osvobozenecká organizace pod vedením Jásira Arafata trénink mnoho nepřátelům šáhova režimu včetně islamistů. Hamás, který se oddělil od hlavní palestinské skupiny v 80. letech, byl Íránem podporován prakticky od momentu svého vzniku. V přepočtu desítky milionů dolarů obdržel Hamás na své zbrojení a mnozí jeho členové prošli íránským tréninkem. Vztahy rozhodně však nebyli ideální vždy. Roztržka kvůli občanské válce v Sýrii jasně ukázala, že Hamás je íránským spojencem, ale ne loutkou. Podceňovat schopnost Hamásu jednat samostatně je hloupost, které se dopustilo mnoho lidí i politiků a neměla by být opakována. Obě strany se však brzy usmířily a obnovily spolupráci proti Izraeli.
Izrael je pro islámský režim jedním ze tří úhlavních nepřátel (spolu s USA a Saudskou Arábií). Nebylo tomu tak vždy a v 80. letech oba státy dokonce aktivně spolupracovaly proti Iráku. Původně tichá podpora pro Hamás se však v 90. letech stala čím dál více otevřenou a od roku 2000 začali vůdci islámské republiky otevřeně mluvit o „falešném sionistickém režimu“ a jak moc je potřeba Izrael zničit. Írán se neomezil na slova a podporu pro palestinské organizace. Například roku 2012 přišli bombové útoky na několik izraelských ambasád, které byli provedeny skupinami otevřeně podporovanými islámskou republikou. Írán se ve svých zahraničních útocích neomezoval na Izrael. Jeho hlavním cílem byli především vlastní disidenti, proti kterým od 80. let dodnes vede kampaň atentátů.
Od toho také přichází největší slabina islámského režimu. Jeho vlastní lidé. Írán už skoro dekádu prochází sérií protestních vln, které se čím dál více vymezují proti pokračující existenci islámské tyranie. Režim na ně odpověděl sérií brutálních potlačení, masového zatýkání a poprav. Krvavý listopad roku 2019, kdy Íránci protestovali nejprve proti špatným ekonomickým podmínkám a později proti pokračování diktatury vedl k více než tisíci mrtvých protestujících. Protesty po zavraždění Mahsy Amíní roku 2022 až 2023 stáli život stovky dalších lidí a režim málem přivedli na kolena. Íránské volby, kde se režim snaží volební účastí prokázat svou legitimitu zaznamenali tento rok pouze 40% účast. Islámská republika je slábnoucí tyranie, kterou drží při životě pouze brutalita a schopnost získat peníze ze zahraničí. A zde může Evropa udělat daleko víc než doposud.
Váhání a polovičatá řešení
Dlouhodobá evropská politika proti Íránu je verze nám Čechům nechvalně proslulého appeasementu. Roku 2015 během snah o vyjednání nové jaderné dohody, která měla zamezit Íránu získat nukleární zbraně, přešlo USA a evropské státy k politice jednání s teheránským režimem. Předchozí sankce byly uvolněny a Íráncům bylo umožněno obchodovat v rámci evropské unie. Z dohody však roku 2018 vystoupilo USA pod Donaldem Trumpem. To však v Evropě vedlo pouze k větší chuti místních států dohodu nějak udržet při životě. To, že Írán dle zpráv německé rozvědky dlouhodobě porušoval podmínky dohody ještě před americkým stažením bylo celkem jedno. EU přece musela ukázat svou „dospělost“, oproti Trumpovi.
Snaha o obnovení jaderné dohody a vypovězení amerických sankcí znovu vypukla po nástupu Joe Bidena do Bílého domu. Tato jednání se mimochodem konala během největších protestů roku 2022, což se nedá považovat za nic jiného než absurdní morální selhání Západu. Je také zajímavé, že hlavní americký vyjednavač z let 2015 a 2022 Robert Malley před rokem přišel o svou bezpečnostní prověrku a kvůli vyšetřování FBI je na vynucené dovolené. To, že se tento krok setkal s všeobecným nadšením u íránské opozice, asi není překvapivé. Evropa však ve svém appeasmentu nehodlala končit i přes selhání nových vyjednávání.
Pokud chceme najít střed celého problému tak ho nalezneme u íránských revolučních gard. Tato skupina je v podstatě stát ve státě. Je v jednu chvíli armádou, ale také podnikatelskou a vlivovou skupinou. V současné ústavě se nezodpovídá parlamentu ani volenému prezidentovi, ale pouze nejvyššímu vůdci Chameneímu. Revoluční gardy jsou zodpovědné za většinu zahraničních agresivních aktivit islámského režimu. Pokusy o únosy disidentů, podpora pro Assadovi řezníky v Sýrii a další spřátelené organizace či například masivní finanční operace v Evropě, které režimu pomáhají udržet se při životě. Jsou to revoluční gardy a jejich milice, které potlačují protesty v Íránu, protože pravidelná armáda není považována za dostatečně loajální.
USA, Švédsko a několik zemí na Blízkém Východě už nyní považují revoluční gardy za teroristickou organizaci. Bidenovo odmítnutí uvolnit sankce proti této skupině vedlo ke kolapsu jednání roku 2022. A co Evropa? Tam to vázne. Evropský parlament doporučil během protestů po smrti Mahsy Amíní Evropské komisi označit revoluční gardy za teroristickou organizaci už v roce 2023 a to s téměř 600 hlasy pro a pouhým 9 hlasům proti. Vůdce evropské zahraniční politiky Joseph Borell, který dlouhodobě podporuje vstřícnou politiku vůči Teheránu, však odmítl s tím, že takový návrh musí nejprve schválit jednotlivé členské státy ve vlastních parlamentech. Kromě toho, že to dle mnohých právních posudků není pravda se také znovu ukázala neochota evropských špiček konfrontovat čím dál více brutální režim.
Čas jednat
Samozřejmě už vypukli akce na vymluvení se z jakéhokoliv činu. Můžeme vidět ty, kteří prohlašují, že Írán pouze reagoval na izraelský útok na svou ambasádu. To, že Írán takovéto útoky na izraelské ambasády podporuje více než 10 let je jim evidentně neznámo. Na jednom však s těmito lidmi nacházím plnou shodu. Velký protiútok nebo otevřená válka proti Íránu jsou hloupost. Izrael, USA a Evropská unie mají daleko účinnější metody úderu. Otevřená válka by pro islámský režim znamenala šanci získat si opět podporu svého obyvatelstva a pro celý západní svět by se mohla stát novou noční můrou.
Islámský režim může být daleko lépe napaden nepřímo. Je načase konečně uznat revoluční gardy za teroristickou organizaci i v Evropě a odstřihnout jejich mohutné zdroje příjmů a operativní možnosti na našem kontinentě. Pokud evropská komise chce, aby nejprve jednali členské státy tak dobrá. Česká republika může opět potvrdit svou starou alianci s Izraelem a pomoci omezit jeho úhlavního nepřítele. Dále je více než načase přestat servilně přijímat íránské ministry, které stále příliš často vidíme na formálních schůzkách s evropskými státníky. Vrhněme Írán do čím dál větší izolace. Ten se jí sice pokouší nahradit spoluprací s Čínou, ale ta nijak neřeší jeho čím dál zhoršující se ekonomiku.
Finálním cílem evropské politiky vůči Íránu by mělo být tak velké oslabení režimu, které umožní jeho pád. Největší hrozbou pro celou teroristickou síť revolučních gard jsou normální Íránci, kteří čím dál méně vidí v současném režimu něco jiného než vraha svých přátel a příbuzných. Zde samozřejmě vyvstávají otázky o politické budoucnosti země, ale umožnit Íránu svobodně si zvolit svou budoucnost může mít prakticky pouze pozitivní důsledky. Především proto, že nejvíce nebezpečný a nepřátelský myšlenkový směr už Íránu vládne a je velice těžké najít proti němu horší variantu, která by měla u Íránců jakoukoliv podporu.
Vstupujeme o nové éry světových vztahů. Autokracie světa útočí na naše instituce a někdy i přímo na naše demokratické státy. Západní reakce se dosud permanentně otáčela kolem obrany. Je načase přejít do protiútoku. Stejně jako porážky na frontě nezastaví Rusko, zničení jedné vlny raket nezastaví islámskou republiku. Můžeme buď přihlížet jak režim znovu posílí a nebo můžeme vrátit úder. Ať žije demokracie a do budoucna snad i demokratický Írán.
Zdroje a další četba:
Útoky na izraelské ambasády:
Íránští spojenci a loutky na Blízkém Východě:
https://www.deccanherald.com/world/explained-who-are-irans-proxies-allies-in-the-middle-east-2978585
Obavy režimu z armádní vzpoury:
EU a revoluční gardy: https://www.lawfaremedia.org/article/the-eu-can-and-should-designate-the-irgc-as-a-terrorist-group
K špatnému stavu íránské ekonomiky:
