Článek
Ano, tentokrát tomu bylo naopak. Nekupoval jsem detektivku, ale science fiction román. V letech 70. u nás došlo k nebývalému rozmachu toho žánru. Důvod byl nasnadě: byl více méně politicky bezproblémový. Nekritizoval normalizační režim, nepřipomínal doby „Pražského jara“ apod. S případnými „poťouchlostmi“ si normalizační cenzura hravě poradila. Zákazem, vynecháním problémové části, úpravou překladu atd.
Někdy však autoři dokázali chytrými jinotaji trochu pozvednout náladu v normalizované společnosti. Mistr byl v tomto směru tak trochu trpěný Ludvík Souček. Díky svému postavení si zejména v počátcích mohl dovolit trochu víc. A co víc, měl nápady a vtipně psal - což se o mnoha jeho českých následovnících říci nedá. Za nejlepší v tomto směru považuji sbírku povídek Zájem galaxie (1973). - (A ano, i tady mám své osobní želízko v ohni: povídku „Andělské poslání“ jsem plánoval jako náhradní pro absolventský film režie.)
Tak jsem také v návalu svatého sci-fi nadšení zakoupil knihu Isaaca Asimova „Ocelové jeskyně.“ Přečetl jsem ji jedním dechem. Ona je to totiž detektivka! Od té doby se stala mou stálicí do té míry, že ji mám i jako e-knihu a neustále s sebou. Hlavně ale z jiného důvodu.
Ocelové jeskyně
Základem je podivná atmosféra místa, které se poněkud vymyká našemu chápání. Hrdinové žijí v jakémsi uzavřeném městě - jedním z mnoha na přelidněné Zemi. Lidé jsou zde od narození až do smrti. A jen občas někdo dokáže - natolik je psychika lidí pozměněna - vyjít za hranice města, do volné přírody, pod přirozené nebe. Jako to musí učinit hlavní hrdina, detektiv Lije Baley. Kromě těchto „ocelových jeskyní“, jak jsou města nazvána, jsou zde místa přirozeného „vilového“ bydlení - patřící ovšem Vesmířanům. Nehledejte za tím nějaké zelené mužíky. Jsou to lidé - ovšem původně kolonizátoři z jiných světů. A na Zemi se někteří vrátili, založili zde svá městečka, aby lidstvu pomohli řešit problémy s přelidněním.
A snad klíčovým z nich je dr. Sartorius - který je jednoho dne zabit!
A jeho vraždu má vyšetřit inspektor Lije Baley, blízký spolužák vrchního komisaře Enderbyho. Vesmířani mají ovšem jednu podmínku: vyšetřování se bude za jejich stranu účastnit Daneel! Není to ovšem ledajaký spoluvyšetřovatel. A to je ten kámen úrazu.
- - - - -
Baley se pozvedl ze židle, zachytil Enderbyho pohled a zase si sedl.
„Ještě něco?“
Komisař pomalu přikývl.
„Ještě jedna věc.“
„Jaká?“
„Jméno vašeho spolupracovníka.“
„Na tom nezáleží.“
„Vesmířani,“ řekl komisař, „jednají zvláštním způsobem. Kolega, kterého nám posílají, to není… to není…“
Baley rozevřel široce oči.
„Počkejte!“
„Pochopil jste to, Lije. Musíte. Není jiné východisko.“
„Aby u mě bydlel? Něco takového?“
„Jako přítel vás o to prosím.“
„Ne. Ne!“
„Lije, v tomhle nemůžu důvěřovat nikomu. Mám vám to znovu vysvětlovat? Musíme spolupracovat s Vesmířany. Musíme mít úspěch, máme-li zadržet trestné lodě z vesmíru. Ale nemůžeme ho mít starým způsobem. Dostanete se k jednomu z jejich robotů. Jestliže on ten případ rozřeší, jestliže on bude moct ohlásit, že jsme neschopní, budeme úplně zničeni. My jako policejní úřad. Chápete to, ne? A tak budete mít v rukou velmi ožehavou věc. Budete s ním muset spolupracovat, ale musíte to provést tak, abyste ten případ vyřešil vy, a nikoliv on. Rozumíte?“
„Myslíte, abych s ním stoprocentně spolupracoval, s výjimkou toho ovšem, že mu podříznu krk? Abych mu poklepával na rameno, ale s nožem v ruce?“
„Co jiného můžete udělat? Není jiné východisko.“
Lije Baley stál plný nerozhodnosti.
„Nevím, co tomu řekne Jessie.“
„Promluvím s ní, jestli chcete.“
„Ne, komisaři.“ A hluboce se nadechl. „Jak se jmenuje můj kolega?“
„R. Daneel Olivaw.“
„Teď není čas hrát si se slovy, komisaři,“ řekl smutně Baley.
„Přijímám tu práci, užijme tedy jeho plné jméno. Robot Daneel Olivaw!“
- - - - -
/překlad Zdeněk Lorenc/
Ano, Daneel je robot s tak lidskou podobou, jak je to jen možné. Jenže román není jen o tom. Isaac Asimov možná napsal více, než chtěl. Dokolnalou esej o možném soužití člověka s rozvinutým robotem - a to bylo v době, kdy o nějaké AI - neboli umělé inteligenci - nikdo neměl ani páru. Ne nadarmo, Asimov, coby vizionář, zformuloval třeba tři zákony robotiky.
A Ocelové jeskyně? Nejde tady jen o dokonalou detektivku a mistrnou spisovatelovu logiku žánru. Jde o vykreslení zvláštního světa lidstva, které se dostalo do slepé uličky a které hledá cestu ven. Jde o příznivce i odpůrce, o nové směry i světy.
V tom jsou Ocelové jeskyně mnohem zajímavější než detektivní zápletka a než celá science-fiction. Je to spíše detektivní societe-fiction o soužití Ce/Fe. Kdo četl, ví, kdo se nedovtípí a přečte si - pochopí, co je tím řečeno.
Isaac Asimov napsal ještě další dvě pokračování. Ta však už nedosahují podobných myšlenkových kvalit a zůstavají „pouze“ na úrovni sci-fi. Asimovovo vypravěčské umění vyvstává do popředí na úkor úvah o budoucnosti lidstva.
Možná je to tak lepší.
Budoucnost je přeci jen na nás a skvělá vyprávění spisovatelů jsou jen inspirací.
A tím bych celé ty mezižánrové úvahy ukončil. Troje pokračování stačilo.
