Článek
Musím se vám přiznat k jedné věci: neflákám se.
Nikdy jsem se neflákal a měl jsem vždy taková zaměstnání, kde to bylo prakticky vyloučeno. Nedej bože, abych si mohl dovolit přijít do práce pozdě!
Takovou práci jsem měl jen krátkodobě 2× v životě. Dělal jsem produkčního ředitele v reklamních agenturách. Ale pro změnu to bylo tolik práce, že jsem počítal doslova minuty, zda všechno stihnu… a to jsem na to nebyl sám. Ale špičková firma od člověka vždy vyžaduje špičkové výkony. Na nějaké pozdní příchody nebyl čas. Byla to práce natolik stresující, že jsem si každé ráno napouštěl horkou vanu, abych rozehřál končetiny. Nicméně, pracovní výsledky musely být vždy na 100% - ať mi bylo jakkoli. Klient nic jiného než 100% výsledek ani neočekával. A první agentura, ve které jsem pracoval, byla českou pobočkou páté největší reklamní agentury na světě. Pracovat pro firmy jako Procter&Gamble, Coca Cola, Milka nebo Danone nebyla maličkost.
Produkční ředitel 1993-1998 (P.S.: Okna jsou před rekonstrukcí.)
Co se mi dařilo, bylo bojovat proti přepracování.
Ne, nebyl jsem proti němu imunní. Během své práce u filmu (1981-1991) jsem se „sesypal“ celkem dvakrát. A do třetice jsem to nenechal dojít tak daleko a zahájit jsem "protiútok": relaxační techniky. Měl jsem kliku, že v té době se dostávala do módy joga, coby relaxačně cvičební technika. Byla to polovina 80. let, podotýkám. A tak jsem sebou každý den „praštil na podlahu“, věnoval se relaxačním, dechovým cvičením… později jsem dokonce začal dělat několik prvních tzv. ásán. - Což po třech letech skončilo ze dne na den, kdy jsem začal mít dechové „vidiny“. Nehodlal jsem cvokařit, neměl jsem učitele, který by mi pomohl a ani jsem po tom netoužil.
Ale relaxační techniky mi pomohly a občas pomáhají, i když už jsem v důchodu.
Když jsem před třemi roky do důchodu odcházel, všichni mi záviděli, KOLIK budu mít času. Byl jsem mírně optimistický i skeptický.
S nástupem do důchodu mám totiž dva hlavní úkoly:
Doprovázet poloslepého přítele při jeho cestování.
Tady je shodou okolností před rodinným domkem v Malajsii… nedivte se tomu stavu: ve vlhkém prostředí vše koroduje velmi rychle a peněz na opravu nebývá nazbyt. A věkem ubývá sil - přítel je ročník 1973 a jeho dva sourozenci jsou ještě starší, z nichž jeden je rovněž slepý, pro změnu úplně. A všichni tam fungují jedině díky rodinné soudržnosti a podpoře ostatních sourozenců, kteří mají svoje rodiny.
Doma, v Malajsii
Je vám asi jasné, že i když ta cestování jsou krásná, já jsem tam spíš proto, abych se postaral o jeho bezpečnost a servis. A především, aby neztratil orientaci ve složitých místech, jako je třeba proslulá tržnice.
Central Market, Kuala Lumpur
A obdobnou „funkci“ plním i doma v Česku. Dvakrát týdně jej doprovázím do zaměstnání maséra a bývalo to až pětkrát, než se naučil cestu do jednoho působiště. V Česku mám ovšem i tzv. „rozšířenou působnost“ o péči o domácnost.
Takže jsem služka, ficka, uklízečka, údržbář, administrativní síla, nákupčí… hrdě tomu s nadhledem říkám, že „jsem majordomus“.
Takže to, že se stane, že občas mám trochu méně povinností - jako třeba zrovna dnes - je opravdu spíše výjimka. A z těch dnešních 75% volna věnuji mimo jiné také psaní tohoto blogu.
No a závěr? Velice jednoduchý:
