Oblíbená jídla ze školních jídelen

Touto poněkud historickou anekdotou bych rád uvedl téma: jaká byla vaše oblíbená školní jídla?

Uvařit, či spíše navařit pro školu rozjívených děcek, to si kuchaři dokáží pěkně zavařit.

Samozřejmě, že ne všem všechno chutná… a znáte to nejlépe sami podle sebe a to jsme dospělí! Natožpak děcka, která jsou náladová, ten řád a tu poslušnost jim škola teprve vštěpuje. Co kdo co jí nebo nejí, to je asi nejčastější otázka. Každá rodina má navíc svůj vlastní styl kuchyně i vaření a jedno a to samé jídlo nemusí být to samé.

Osobně jsem si to v dětství vyzkoušel na svíčkové. Ta se u nás doma dělala vždy sladkokyselá, samozřejmě z plnotučného mléka a po domácku zahuštěná. O nastrouhané příslušné zelenině, masu atd. nemluvě. O to větší jsem zažil jako devítiletý chuťový šok. Byl jsem pozván na oběd k rodičům mé budoucí švagrové. Dostal jsem na talíři krásné nadýchané knedlíky, vybraný kousek masa a s bělostnou, smetanovou omáčkou. Nabral jsem nadšeně porci, dal do úst a… málem jsem to vyhodil! Smetanová omáčka byla dochucená cukrem!

A teď si vemte, že školní jídelna musí uvařit pro nějakých 600 a více dětí! A každé má "jiné chutě"!

Vrátím-li se do školních let, až na pár jídel jsem byl celkem poslušný strávník. Poděkovat za to mohu především babičce, která nás vnoučata vždy nemilosrdně pacifikovala slovy: „Dojídat, nemáme psa!“ Na to nepomáhalo žádné frflání…

Na rovinu začnu tím, že jsem nenáviděl hovězí s bramborem a vařenou mrkví. Asi v tom byla moje představa, že když je jídlo sladké, má být sladké a když „masové“ tak se to nesmí plést dohromady. A mrkev, jak známo, umí být pěkně nasládlá.

A pokračovat musím pravý opakem: hrachovou kaší s uzeninou a kyselou okurkou. Tu jsem miloval od dětských let naprosto - nezřízeně. Dokázal jsem se jí přecpat natolik, že jsem pak v noci „zrichtoval“ chudáka plyšovou opici, se kterou jsem jako děcko spával. Ještě štěstí, že tatínek v té době dělal v chemickém čistění v ulici Ve Smečkách (u Václavského náměstí). A tak milá opice podstupovala očistný chemický proces, spolu s obleky Waldemara Matušky, Karla Štědrého, Jiřího Suchého, Karla Gotta a jiných členů divadla Semafor, během působení divadla právě Ve Smečkách. Dnes je tam Činoherní klub. A výjimečně tam opička podstoupila čistění s obleky prezidenta Antonína Novotného. - Ti by se všichni divili, kdyby to věděli!

Coby děcka odrostlejší jsme nesmírně milovali čevabčiči. Ta chuť hořčice, cibule, brambor a lehce paprikového mletého. Pro mne to byl vždycky jeden z nejmilejších školních dní. Divné, co?

A když už jsme u toho mletého masa - nemuselo se moc krájet, bývalo zajímavě ochucené… Sekaná a karbanátky beze sporu vedly. Láska k těmto umletinám všeho druhu mi zůstala do jisté míry dodnes, i když si mletá masa dělám nejraději sám. Především vím, co jsem si tam namlel.

I tak, občas nepohrdnu těmi profesionálními.

Samozřejmě jsme jako děti milovali nejrůznější smažené řízky. Hlavně vepřové. Kuřecí řízek nebyl v módě a asi i nebyl dostupný. Mezi jiné oblíbené smaženiny jsme počítali třeba obalovaný květák, výjimečně i file. To hlavně proto, že v něm nebyly kosti. (Nutit děti jíst kostnatého kapra v okamžiku kdy se těší na dárky pod vánočním stromečkem považuji za psychické týrání.)

Tradičním oblíbeným jídlem bylo též pečené kuře. Oblíbené bylo především pro svoji masitou jemnost. A nepamatuji, že by kdy bylo připálené nebo naopak polosyrové.

Omáčky jsme my děti moc nemilovaly. Taková plněná paprika s rajskou omáčkou byla spíše výjimkou. A kuchařky ji dělaly nerady, protože to byla dvojí práce. Mnohem jednodušší bylo uvařit hovězí, nakrájet na plátky a pak tou rajskou zalít. Nebo tou hnědou, nebo koprovou… víc omáček si ze školních lavic nepamatuji.

Sladkým jídlům dominoval rýžový nákyp nebo krupicová kaše - většinou neoblíbená z dětství, coby nucený výkrm. Ještě tak žemlovka či nudle s mákem.

Zrovna tak z těstovin si nevzpomínám na špagety, to už spíše kolínka a nebo zapékané těstoviny.

A dám tomu "správnou tečku": Byli jste polívkoví? Měli jste rádi polívky? Záměrně nechám tuto otázku bez odpovědi.

Prostor na to máte, jako vždy v diskusi.