Bylo nás šest: Z maloměsta do Prahy a rovnou do dospělosti

Existuje okamžik, který si mnoho lidí pamatuje téměř přesně. Člověk zavře dveře dětského pokoje, vezme tašku nebo kufr a poprvé odjede někam, kde už rodiče nebudou stát za každým rozhodnutím. Pro někoho to byla vojna, pro jiného první zaměstnání, internát nebo vysokoškolská kolej. Najednou se může chodit spát, kdy chce, utrácet vlastní peníze, zamilovat se do nesprávného člověka a dělat chyby, které už nikdo doma předem nezastaví.

Právě na tomto okamžiku stojí šestidílný seriál Bylo nás šest. Parta kamarádů právě odmaturovala na gymnáziu v malém městě a všichni míří studovat do Prahy. Z prostředí, kde znají téměř každou ulici i jeden druhého, se dostávají do hlavního města a musí si postupně vybudovat úplně nový život. Česká televize seriál charakterizuje velmi přesně: školní „zkoušky z dospělosti“ už mají hrdinové za sebou, ty skutečné je ale teprve čekají.

Seriál natočil v roce 1986 Jiří Adamec podle scénářů Jiřího Bednáře a Karla Štorkána. Hudbu složil Ladislav Štaidl a hlavní šestici vytvořili Monika Žáková, Jan Šťastný, David Matásek, Veronika Gajerová, Martin Zounar a Ivana Chýlková. Dnes může už samotný seznam jmen působit téměř neuvěřitelně, protože vedle nich se objevují další tehdy mladí herci, kteří se později stali velmi známými.

Jenže největší síla Bylo nás šest není v tom, že můžeme každých několik minut vykřiknout: „Podívej, jak byl tehdy mladý.“ Je v něčem mnohem obyčejnějším. Seriál sleduje chvíli, kdy se dlouholetá parta dostane do prostředí, v němž už samotné přátelství nestačí k tomu, aby všechno zůstalo stejné.

Šestice přátel nevstupuje na vysokou školu jako jednolitá parta. Každý z nich má jiné ambice a jinou představu o budoucnosti. Radka Holečková v podání Moniky Žákové studuje archeologii, Jirka Jílek, kterého hraje Jan Šťastný, nastupuje na ekonomii, přestože jej mnohem víc přitahuje hudba. Honza Špaček Davida Matáska míří na stavební fakultu, ambiciózní Hanka Dušková v podání Veroniky Gajerové chce studovat herectví na DAMU a Martin Zounar vytvořil idealistického budoucího právníka Ivana Trnku. Ivana Chýlková hraje sportovně založenou Evu Rillichovou.

Na začátku si mohou všichni připadat jako lidé, kteří jednoduše pokračují v životě společně. Jen se přestěhovali o kus dál. Praha ale začne každému nabízet něco jiného a právě tady se seriál stává zajímavým. Přátelství z gymnázia přestává být celým jejich světem, protože do něj vstupují noví spolužáci, učitelé, lásky a také první skutečná zklamání.

Už druhá epizoda ukazuje, že se studenti v Praze sice zabydleli, ale zároveň každý přistupuje ke škole i novému životu jiným způsobem. Přicházejí vztahy, slzy a první situace, v nichž už nestačí zavolat kamarádům a společně problém vyřešit.

Je to možná úplně nejpřesnější část celého seriálu. Škola může skončit jedním maturitním vysvědčením, ale parta spolužáků se nerozpadne v jediném okamžiku. Spíš se začne pomalu měnit. Jeden má nového partnera, druhý nové přátele, třetí začne školu brát vážněji a čtvrtý zjistí, že obor, který si vybral, možná není tím, co skutečně chtěl.

A najednou už není samozřejmé, že šest lidí, kteří spolu prožili celé dospívání, budou mít stejný život také dál.

Pro dnešního mladého člověka může být televizní studentský život poloviny osmdesátých let skoro historickou exkurzí. Neexistují mobilní telefony, internet, sociální sítě ani možnost během několika sekund zavolat rodičům přes videohovor. Kontakty se udržují úplně jinak a vzdálenost mezi domovem a Prahou je psychologicky větší, než by odpovídalo počtu kilometrů.

Právě návrat domů během vánočních svátků ve třetím dílu ukazuje, jak rychle se může člověk změnit. Kamarádi odjížděli do Prahy s představou nového života, ale po několika měsících už jejich vztahy nejsou tak jednoduché jako před odjezdem. Domov zůstal zdánlivě stejný, zatímco oni sami už stejní nejsou.

Tohle je na Bylo nás šest možná působivější než všechny dobové detaily. Seriál nesleduje jen vysokoškolské studium. Zachycuje velmi konkrétní období, kdy se člověk poprvé může rozhodovat bez rodičů, ale současně začíná zjišťovat, že svoboda není pouze možnost dělat si, co chce.

Je potřeba obstát ve škole, vyjít s lidmi, unést odmítnutí, rozhodnout se, komu věřit, a také přijmout, že některé vztahy nevydrží jen proto, že na začátku vypadaly jako velká láska.

V tomto ohledu není rok 1986 až tak vzdálený roku 2026. Způsob komunikace se změnil k nepoznání, ale první rok mimo domov stále dokáže velmi rychle ukázat, kdo je připravený na samostatnost a kdo si ji představoval trochu jednodušeji.

Při návratu k seriálu po čtyřiceti letech je skoro nemožné ignorovat jeho obsazení. Hlavní šestice sama obsahuje několik lidí, kteří se později stali stálicemi českého filmu, televize a divadla: Jan Šťastný, David Matásek, Martin Zounar a Ivana Chýlková. Veronika Gajerová pokračovala především v divadle a dabingu, zatímco Moniku Žákovou má velká část diváků dodnes spojenou právě s Radkou.

Tím však seznam rozhodně nekončí. V dalších rolích najdeme Vladimíra Dlouhého, Miroslava Vladyku, Mahulenu Bočanovou, Janu Paulovou, Pavla Zedníčka, Antonína Navrátila, Nelu Boudovou nebo Sagvana Tofiho. A mezi jmény se objevuje dokonce Ivan Trojan, který ztvárnil Petra.

Právě proto může dnešní sledování připomínat prohlížení starého školního alba. Divák ví, kam se mnoho těchto lidí později dostalo, zatímco na obrazovce jsou pořád na začátku. Kamera zachytila období, kdy jejich pozdější kariéra ještě nebyla samozřejmostí.

Podobně jsme to viděli už u Třetího patra. Televizní tvorba osmdesátých let měla v tomto směru zvláštní výhodu: do příběhů o mladých lidech vstupovala skutečně mladá generace herců. Někteří se stali hvězdami, jiní zůstali méně viditelní, ale na obrazovce jsou všichni pořád stejně staří.

Čas se zastavil přesně v okamžiku, kdy jejich postavy ještě vůbec netušily, co bude za pár let.

Na první pohled je Bylo nás šest lehkým seriálem o vysokoškolácích a Česká televize jej dnes řadí mezi komediální a rodinnou seriálovou klasiku. Pod lehkostí jednotlivých situací se ale postupně objevuje melancholičtější motiv: některé etapy života prostě nejdou zopakovat.

Třetí epizoda přivádí šestici na Vánoce zpátky domů, ale vztahy už nejsou takové jako při odjezdu. Ve čtvrtém dílu se Radce začíná život vymykat z rukou a citové problémy zasahují také Evu. V pátém dílu se Honzova návštěva spolužačky na Moravě promění v situaci, kdy je k vlastnímu překvapení představován jako její ženich, a závěrečné Období zkoušek přináší nejen školní bilanci, ale také konec jednoho vztahu a možnost začátku jiného.

Seriál tedy vlastně sleduje jediný školní rok. Na začátku máme šest absolventů gymnázia, kteří společně vyrážejí za novým životem, na jeho konci šest lidí, kteří už mají každý vlastní zkušenost s Prahou, studiem i vztahy.

Je to krátká doba. Jenže právě mezi osmnácti a dvaceti lety někdy dokáže několik měsíců změnit člověka víc než několik pozdějších let.

Možná proto seriál nepotřeboval deset sezon. Jeho smyslem nebylo sledovat postavy až k promocím, svatbám a kariérám. Stačilo ukázat první krok.

Zajímavé je, že se Bylo nás šest nevrací jen prostřednictvím vzpomínek. Česká televize letos odvysílala celý seriál znovu na ČT1: první díl 24. srpna, další následovaly během týdne a závěrečná část byla uvedena 31. srpna 2026. Všech šest epizod je v současnosti také přehratelných v iVysílání.

Čtyřicet let po vzniku se tak na obrazovku vrací svět, v němž se do Prahy odjíždělo bez smartphonu v kapse, rodiče nebyli na displeji dostupní čtyřiadvacet hodin denně a studentské problémy se nedaly okamžitě sdílet s desítkami lidí.

Bylo by ale příliš jednoduché tvrdit, že tehdejší mládí bylo lepší. Nebylo automaticky jednodušší ani romantičtější. Jen mělo jiné kulisy.

I dnešní osmnáctiletý člověk může poprvé zavřít dveře pokoje u rodičů, přijet do neznámého města, objevit nové lidi a během několika měsíců zjistit, že některá přátelství ze školy byla pevná a jiná držela pohromadě hlavně proto, že všichni seděli každý den ve stejné budově.

Právě proto může Bylo nás šest působit i po čtyřech desetiletích překvapivě známě. Ne kvůli kolejím, účesům nebo dobové Praze, ale proto, že vypráví o jednom z nejpodivnějších období lidského života: už nejsme děti, okolí nás začíná považovat za dospělé, jenže sami ještě vůbec netušíme, co si s tou dospělostí počít.

A možná právě proto si člověk po letech nevzpomene nejvíc na zkoušku, index nebo konkrétní přednášku.

Vzpomene si na lidi, se kterými tam tehdy byl.