Camouflage – Spice Crackers: album, které v roce 1995 předběhlo vlastní publikum

Existují alba, která chtějí potvrdit, čím jejich autor je. A pak jsou desky, na nichž se hudebník rozhodne, že už nechce nic potvrzovat. Spice Crackers německých Camouflage patří do druhé skupiny.

Páté studiové album kapely vyšlo 11. září 1995. Po hitech „The Great Commandment“ a „Love Is a Shield“, ale také po stylových odbočkách alb Meanwhile a Bodega Bohemia, mohli Camouflage zkusit návrat k osvědčenému elektronickému popu. Udělali téměř pravý opak. Natočili více než sedmdesátiminutovou cestu, na níž se písně střídají s instrumentálními plochami, melodický synthpop s ambientem, taneční elektronika s experimentem a klasická struktura skladby s dlouhými pasážemi, které se nikam nepospíchají.

A právě v tom leží největší síla i problém Spice Crackers. Není to album, které se snaží zalíbit. Je to album, které chce být prozkoumáno.

Vznik desky se výrazně lišil od předchozího způsobu práce skupiny. Nahrávání a mix probíhaly od října 1994 do dubna 1995 v hamburském studiu The House Of Mr. Mendoza. Heiko Maile později popsal zásadní změnu: zatímco dříve Camouflage připravili dema a následně skladby znovu nahrávali v externím studiu s producentem, tentokrát chtěli pracovat ve vlastním prostoru a dopřát si čas na experimentování.

Výsledek této svobody je na desce slyšet. Studio přestalo být jen místem, kde se zaznamenávají hotové písně, a stalo se samo o sobě nástrojem. Maile vzpomíná na syntezátory, bicí automaty, kytary, mikrofony, velký analogový mixážní pult a především na neustálé zaznamenávání nápadů. Sám přitom používá důležitou formulaci: část výsledků těchto sessions ani nechce nazývat „songs“, tedy písněmi.

To je klíč k pochopení Spice Crackers.

Základní sestavu při nahrávání tvořili Marcus Meyn na vokálech a příležitostných klávesách, Heiko Maile s elektronickými nástroji a programováním, Ingo Ito s kytarami a klávesami a Stephan Fischer, jehož oficiální credits uvádějí mimo jiné práci s loopy. Julian Boyd přispěl houslemi a dalšími zvuky.

Část materiálu navíc nevznikala od nuly. Camouflage využili také hudbu připravenou pro neuskutečněný operní projekt, například „Je Suis le Dieu“. Sama skupina uvádí, že novou tvorbu ovlivňovaly science-fiction filmy.

Spice Crackers obsahuje čtrnáct skladeb a už jejich délky naznačují, že Camouflage tentokrát odmítali obvyklou popovou disciplínu. Vedle dvouapůlminutové „Electronic Music“ stojí více než devítiminutová „Ronda's Trigger“, osm a půl minuty dlouhý „Spacetrain“ nebo téměř osmiminutová „Back to Heaven“.

Album proto funguje nejlépe nikoli jako zásobárna jednotlivých hitů, ale jako cesta. Ostatně motiv pohybu, prostoru, nebe, vzdálených míst a cestování se vrací i v názvech a textech.

Camouflage se přitom nevzdali melodiky. Jen ji přestali považovat za jediný smysl skladby. Rytmus, zvuková textura, repetice, prostor a atmosféra dostávají místy stejnou důležitost jako refrén. Právě proto může Spice Crackers posluchače očekávajícího další Methods of Silence zaskočit. Kdo ale přijme jeho pravidla, objeví jednu z nejdobrodružnějších kapitol historie skupiny.

Titulní „Spice Crackers“ funguje jako vstupní brána. Není to klasický velký singlový začátek, který by okamžitě vyložil všechny karty. Místo toho posluchače uvádí do prostředí, v němž bude realita neustále narušována elektronikou, studiovými efekty a pocitem pohybu.

Už zde se ukazuje princip celého alba: jednotlivé zvuky nejsou pouze doprovodem melodie. Vytvářejí prostředí. Deska jako by posluchači říkala, že následujících sedmdesát minut nebude sledem tradičních popových písní, ale výpravou.

„X-Ray“ patří k nejsilnějším okamžikům alba a není náhodou, že se na začátku roku 1996 stala jeho druhým singlem.

Její účinek stojí především na temnějším, hutném elektronickém základu. Rytmus nepůsobí lehce ani romanticky; skladba se valí vpřed s mechanickou rozhodností a Meynův vokál nad ní získává naléhavější charakter. Místo typické synthpopové elegance tu Camouflage pracují s napětím a fyzickou silou nízkých frekvencí.

Právě „X-Ray“ je dobrým příkladem toho, proč může Spice Crackers dnes znít méně výstředně než v roce 1995. Kritik Ned Raggett z AllMusic dokonce upozornil, že její basově těžký úvod zpětně připomíná směr, kterým se Depeche Mode vydali na Ultra – desce vydané až o dva roky později.

U „Kraft“ už samotný název – německy „síla“ – dobře odpovídá fyzickému charakteru skladby. Camouflage zde stavějí především na elektronickém pulzu, opakování a postupném vrstvení.

Je to hudba, která nemusí neustále přinášet nový melodický motiv, protože její účinek vzniká právě z repetice. Posluchač nemá být každých několik sekund překvapován; má se dostat dovnitř rytmu.

A tady se Spice Crackers nejvýrazněji vzdaluje představě Camouflage jako klasické synthpopové skupiny osmdesátých let.

Po „Kraft“ následuje „Electronic Music“. Už spojení těchto názvů působí téměř jako sebeironický komentář skupiny k vlastnímu žánru.

Skladba trvá pouhé dvě minuty a čtyřicet sekund a funguje spíše jako elektronická miniatura než jako tradiční píseň.

V dramaturgii alba má ovšem smysl. Po hutnějších prvních skladbách potvrzuje, že Camouflage tentokrát nechtějí dodržovat formát sloka–refrén–sloka. Spice Crackers si vytváří vlastní pravidla a právě podobné mezistupně udržují jeho pocit cesty.

„Bad News“ je na albu výjimkou: nejde o původní skladbu Camouflage. Autorem je americký hudebník Moon Martin.

Volba přitom nebyla náhodná. Heiko Maile později vysvětlil, že skladbu členové kapely znali už z počátku osmdesátých let, kdy na ni tančili v místní mládežnické diskotéce. Dlouho patřila mezi písně, které by jednou chtěli předělat, a do eklektického světa Spice Crackers podle něj zapadla ideálně.

Text je temný: vypravěč sám sebe chápe jako nositele problémů, destrukce a vlastní bídy. Camouflage tuto sebedestruktivní polohu nepřevádějí do rockové agrese, ale do svého elektronického jazyka. Právě kontrast mezi starší skladatelskou konstrukcí a produkční estetikou poloviny devadesátých let dává coververzi vlastní identitu.

„Bad News“ se v srpnu 1995 stala prvním singlem z alba.

„Days Run Wild“ vrací do experimentálního prostředí alba silnější pocit klasické písně. Zároveň však zůstává pevně uvnitř jeho atmosféry.

Už název vyvolává představu času vymykajícího se kontrole. Skladbu lze poslouchat jako úvahu o dnech, které člověku protékají mezi prsty, o pohybu, který nelze jednoduše zastavit. Hudba tento pocit podporuje pravidelným elektronickým tokem: místo dramatických zlomů vytváří dojem pokračujícího pohybu.

Meynův hlas zde funguje jako lidský bod uvnitř mnohem většího elektronického prostoru – princip, který se na Spice Crackersopakuje znovu a znovu.

„A Place in China (Heaven's Not)“ patří textově k nejkonkrétnějším skladbám celé desky. Tentokrát není nutné vytvářet složité interpretace. Oficiálně zveřejněný text hovoří o potlačování svobodného myšlení, studentech, médiích, násilí páchaném ve jménu zákona a o pohodlnosti televizního diváka, který může tváří v tvář utrpení jednoduše přepnout kanál. Autory jsou Heiko Maile a Marcus Meyn.

Právě poslední rovina je nejzajímavější. Skladba nekritizuje pouze vzdálený represivní systém. Obrací pozornost také k nám – k člověku, který sleduje světové tragédie jako další položku televizního programu.

Hudebně přitom Camouflage nesklouzávají k patetické protestní hymně. Elektronický odstup naopak dobře podporuje motiv mediálně zprostředkované reality. Tragédie se odehrává někde daleko a k posluchači přichází jako obraz a zvuk.

Minuta a půl dlouhé „Zwischenspiel 2“ není skladbou v klasickém smyslu, ale mezihrou – a přesně tak je třeba ji chápat.

Po textově závažné „A Place in China“ vytváří prostor pro vydechnutí a současně připravuje druhou polovinu alba. Na samostatném playlistu může působit téměř bezvýznamně. Uvnitř desky však ukazuje, jak vážně Camouflage tentokrát přemýšleli o kontinuitě poslechu.

„Funky Service“ posouvá pozornost k rytmu a zvukové hře. Už lehce absurdní podtitul „What Do You Want to Drink?“ naznačuje uvolněnější polohu.

Tady není nejdůležitější hledat velký příběh. Smyslem je groove, opakování a práce s elektronickými barvami. Skladba připomíná, že Spice Crackers vznikalo v době, kdy evropská elektronická scéna intenzivně pracovala s taneční hudbou, ambientem a klubovou kulturou.

Právě takové momenty ale mohou album rozdělovat. Posluchač hledající především písně může „Funky Service“ vnímat jako odbočku. Pro dramaturgii Spice Crackers je však tato odbočka součástí jeho identity.

„Back to Heaven“ je jedním z momentů, kde se experimentální přístup znovu propojí s emocionálnější stránkou Camouflage.

Sedm a půl minuty umožňuje skladbě růst bez nutnosti rychle dorazit k refrénu. Elektronické vrstvy postupně vytvářejí prostor, ve kterém má Meynův hlas dostatek místa a hudba může pracovat s napětím i uvolněním.

Ned Raggett z AllMusic považoval „Back to Heaven“ za jeden z lepších momentů alba a zároveň upozornil na jeden z problémů desky: při její značné délce se některé silné skladby ukrývají poměrně hluboko v pořadí.

To je přesná připomínka. Spice Crackers by mohlo být sevřenější. Současně by ale kratší verze pravděpodobně přišla o část své zvláštní hypnotické síly.

„Je Suis le Dieu“ má mimořádné postavení už svým původem. Camouflage potvrzují, že hudba pocházela z materiálu připravovaného pro neuskutečněný operní projekt.

To vysvětluje její odlišný charakter. Skladba působí teatrálněji a méně jako konvenční synthpop. Francouzský titul „Jsem Bůh“ otevírá prostor pro motiv moci a téměř nadlidské perspektivy, ale bez doloženého autorského vysvětlení není důvod vnucovat textu jediný definitivní význam.

Důležitější je její funkce na albu. Rozšiřuje svět Spice Crackers za hranice popové písně a připomíná, že část materiálu vznikala z mnohem ambicióznějšího projektu.

Pokud bych měl vybrat jedinou skladbu, která nejlépe vysvětluje celé Spice Crackers, byla by to „Ronda's Trigger“.

Trvá přes devět a půl minuty a Camouflage zde téměř definitivně odkládají potřebu psát klasický singl. Místo toho nechávají rytmus, sekvence, plochy a drobné zvukové proměny vytvořit dlouhý elektronický proud.

Její kouzlo spočívá v paradoxu: hudba se pohybuje, ale nikam nespěchá.

AllMusic ji označuje za možná nejlepší skladbu alba a vyzdvihuje spojení hnacího pohybu s téměř klidnou, vyrovnanou atmosférou.

Právě tady se nejvíc ukazuje, co Camouflage získali tím, že pracovali ve vlastním studiu bez tradičního časového tlaku. Mohli nechat nápad existovat tak dlouho, jak podle nich potřeboval.

Po nejdelší skladbě přichází jedna z nejkratších. „Travelling Without Moving“ má jen minutu a šestadvacet sekund.

Její název je téměř dokonalým heslem celého alba: cestování bez fyzického pohybu. Elektronická hudba zde vytváří prostor, který existuje pouze ve zvuku.

Jako samostatná skladba má omezenou váhu. Jako spojovací článek mezi „Ronda's Trigger“ a závěrečným „Spacetrain“ však funguje výborně. Poslední část desky se díky ní mění téměř v souvislou imaginární cestu.

Osm a půl minuty dlouhý „Spacetrain“ uzavírá album přesně tak, jak by jej po předchozí hodině měl uzavřít: nikoli krátkou popovou tečkou, ale další cestou.

Samotné spojení prostoru a vlaku výstižně shrnuje estetiku desky. Něco mechanického a pravidelného se pohybuje nekonečným, abstraktním prostředím. Rytmická pravidelnost evokuje pohyb soupravy, zatímco elektronické vrstvy otevírají mnohem širší imaginární prostor.

Po čtrnácti skladbách se tak posluchač nevrací na stejné místo, odkud vyrazil. Spice Crackers nekončí triumfálním finále. Spíše mizí v dálce.

A pro tuto desku je to ideální závěr.

Technická stránka Spice Crackers je mimořádně důležitá, přesto je třeba vyhnout se lákavému pokušení připisovat jednotlivým skladbám konkrétní modely syntezátorů bez důkazů.

Co doloženo je, je samotný způsob práce. Heiko Maile popisuje studio plné syntezátorů, bicích automatů, kytar, mikrofonů a velkého analogového mixážního pultu. Oficiální credits uvádějí Maileho elektronické nástroje a programování, Inga Ita na kytarách a klávesách, Stephana Fischera s loopy a Juliana Boyda na houslích a dalších zvucích.

Podstatnější než seznam přístrojů je ale výsledek.

Spice Crackers není postaveno pouze na melodii a akordech. Zvuk samotný se stává kompozičním materiálem. Repetice není nedostatkem nápadů, ale prostředkem k vytvoření hypnotického účinku. Dlouhé stopáže dovolují drobným změnám získat význam, který by v tříminutovém singlu neměly.

A právě tím se album vzdaluje klasickému synthpopu směrem k ambientu, taneční elektronice a experimentální elektronické hudbě poloviny devadesátých let.

Komerčně se experiment nevyplatil.

Sama skupina ve své oficiální historii píše, že Spice Crackers neuspělo. Jako příčiny uvádí chybná rozhodnutí a marketingové strategie nového vydavatelství i album, jehož koncepce byla pro široké publikum příliš obtížná. Spolupráce s BMG poté nepokračovala.

Marcus Meyn později připustil také vlastní chyby Camouflage. Skupina podle něj v předchozích letech příliš dlouho nekoncertovala a postupně ztratila část kontaktu s publikem. Po Spice Crackers byli navíc Maile s Meynem mezilidsky vyčerpaní a rozhodli se udělat přestávku.

Další řadové album Camouflage, Sensor, následovalo až v roce 2003.

Z pohledu roku 1995 tedy Spice Crackers vypadalo jako slepá ulička.

Z pohledu dneška už tolik ne.

Heiko Maile při pozdějším ohlédnutí připomněl, že mu lidé v průběhu let opakovaně říkali, že produkce alba předběhla svou dobu. Sám toto tvrzení podává opatrněji: především zdůrazňuje, že právě takové album chtěli Camouflage v roce 1995 natočit – směs tehdejších klubových elektronických vlivů, melodiky, harmonie, sci-fi inspirací a experimentu.

To je možná nejpřesnější charakteristika celé desky.

Není nutné z Spice Crackers zpětně vyrábět zapomenuté mistrovské dílo, kterému nikdo nerozuměl. Album má skutečné slabiny. Je dlouhé. Některé mezihry fungují výrazně lépe v kontextu celku než samostatně. Druhá polovina vyžaduje soustředění a posluchač hledající především melodické písně může mít pocit, že se Camouflage občas příliš oddávají vlastnímu experimentování.

Jenže právě tato nedisciplinovanost je zároveň zdrojem jeho originality.

Výmluvné je, že vydavatelství Bureau B dnes Spice Crackerscharakterizuje jako nejodvážnější a nejzajímavější dílo Camouflage a zdůrazňuje právě sousedství elektropopu s hypnotickými, repetitivními a sférickými skladbami. K 30. výročí navíc album poprvé vyšlo na vinylu a pro novou edici vznikl nový master z původních nahrávek z roku 1995.

Spice Crackers není nejlepší vstupní branou do tvorby Camouflage. Tou zůstávají přístupnější alba a singly, na nichž lze okamžitě slyšet mimořádný melodický talent skupiny.

Ale pro pochopení Camouflage je Spice Crackers možná ještě zajímavější.

Ukazuje kapelu ve chvíli, kdy přestala chránit vlastní značku. Místo otázky „Co od nás lidé očekávají?“ jako by přišla otázka „Co všechno můžeme udělat, když si dovolíme nechat studio otevřené a prostě zkoušet?“

Výsledkem je album nerovné, dlouhé, místy podivné – a právě proto fascinující.

Největšími vrcholy jsou pro mě „X-Ray“, „Back to Heaven“ a především hypnotická „Ronda's Trigger“. „A Place in China (Heaven's Not)“ zase dokazuje, že experimentální zvuk nemusel znamenat rezignaci na obsah. Slabší jsou okamžiky, kdy se zvuková hra příliš vzdálí písni a nedokáže sama vytvořit stejně silné napětí. Ani ty však nejsou na desce bez funkce.

Po jednatřiceti letech už Spice Crackers nemusíme poměřovat tím, zda z něj vzešel další „The Great Commandment“.

Mnohem zajímavější je slyšet, co se stalo ve chvíli, kdy se Camouflage rozhodli, že další „The Great Commandment“ natočit vůbec nepotřebují.

A právě tehdy vytvořili jednu z nejodvážnějších nahrávek své kariéry.

Hodnocení: 8,5/10