CERN slaví 72 let. Právě tady vznikl vynález, který používáte každý den

Když se řekne CERN, většina lidí si pravděpodobně představí obrovský podzemní tunel, částice letící téměř rychlostí světla a vědce, kteří se pomocí jejich srážek snaží zjistit, z čeho je vlastně vesmír složený. Není to vůbec špatná představa. Největší urychlovač CERNu má obvod 27 kilometrů, leží zhruba sto metrů pod zemí na francouzsko-švýcarském pomezí a právě jeho experimenty přivedly vědce v roce 2012 k objevu Higgsova bosonu. Jeden z nápadů s možná největším dopadem na každodenní život lidí ale nepotřeboval obří magnety, miliardy srážek protonů ani gigantické detektory. Stačil počítač, problém se sdílením informací a britský vědec jménem Tim Berners-Lee.

Výsledkem byl World Wide Web. Právě díky němu dnes otevíráme internetové stránky, klikáme na odkazy a během několika sekund přecházíme od jedné informace k jiné. A právě prostřednictvím technologie, jejíž počátky sahají do CERNu, si teď můžete přečíst i tento článek.

CERN oficiálně vznikl 29. září 1954, kdy vstoupila v platnost zakládající úmluva podepsaná dvanácti evropskými státy. Letos tedy uplynulo přesně 72 let. Jeho kořeny ale sahají ještě hlouběji, do Evropy poznamenané druhou světovou válkou. Kontinent ztratil část svého někdejšího vědeckého postavení, mnoho špičkových odborníků odešlo do Spojených států a začala sílit myšlenka, že jednotlivé země samostatně jen obtížně vybudují zařízení schopné konkurovat nejlepším světovým pracovištím.

CERN proto nebyl pouze projektem fyziků. Měl také ukázat, že státy, které proti sobě ještě nedávno bojovaly, mohou spolupracovat na společném cíli. Zakládající dokument dokonce výslovně stanovil, že organizace nebude pracovat pro vojenské účely a výsledky jejího výzkumu budou zveřejňovány. Mezi dvanáct zakládajících zemí patřily například Francie, Spolková republika Německo, Itálie, Velká Británie, Švýcarsko, Belgie nebo tehdejší Jugoslávie. Z poválečného evropského projektu postupně vyrostla jedna z nejvýznamnějších vědeckých institucí světa.

Jejím dnešním symbolem se stal Large Hadron Collider, zkráceně LHC. Sedmadvacetikilometrovým prstencem proudí dva svazky částic opačnými směry rychlostí velmi blízkou rychlosti světla a na vybraných místech proti sobě narážejí. Z toho, co při srážkách vzniká, se fyzici snaží pochopit základní strukturu hmoty. Právě experimenty ATLAS a CMS oznámily 4. července 2012 objev nové částice, která se ukázala být dlouho hledaným Higgsovým bosonem.

Jenže několik desítek let před tímto slavným objevem řešili lidé v CERNu mnohem všednější problém.

Na konci osmdesátých let pracoval v CERNu britský počítačový odborník Tim Berners-Lee. Laboratoř byla už tehdy mimořádně mezinárodním prostředím. Přijížděli sem vědci z univerzit a výzkumných institucí mnoha zemí, pracovali s různými počítačovými systémy a vytvářeli obrovské množství dokumentů. Informace existovaly, jenže jejich vyhledávání a sdílení nebylo zdaleka tak jednoduché jako dnes.

Berners-Lee proto začal přemýšlet nad systémem, který by jednotlivé dokumenty dokázal vzájemně propojit prostřednictvím hypertextových odkazů. V březnu 1989 předložil první návrh. Podle historie CERNu napsal jeho tehdejší nadřízený Mike Sendall na dokument později proslulá slova „Vague but exciting“ – neurčité, ale vzrušující.

Z neurčitého nápadu začalo velmi rychle vznikat něco konkrétního. V roce 1990 Berners-Lee společně s belgickým informatikem Robertem Cailliauem návrh dále rozpracoval a do Vánoc byly vytvořeny základní technologie, na kterých web stojí: HTML, HTTP a URL. Vznikl také první webový server, první prohlížeč a editor.

První server běžel na počítači NeXT přímo v CERNu. Na stroji byl dokonce umístěn ručně napsaný vzkaz upozorňující ostatní, aby ho nevypínali, protože jde o server. První webová stránka na adrese info.cern.ch nebyla z dnešního pohledu nijak působivá. Žádná videa, fotografie, animace ani sociální sítě. Vysvětlovala samotný projekt World Wide Web a radila, jak vytvořit další stránky a servery.

Právě tím však začala jedna z největších technologických změn moderní historie.

Dodnes se někdy objevuje tvrzení, že Tim Berners-Lee nebo CERN vynalezli internet. Není to správně. Internet existoval už před vznikem World Wide Webu a tvoří technickou infrastrukturu umožňující vzájemné propojení počítačových sítí. Web je jedna ze služeb, které tuto infrastrukturu využívají.

Zjednodušeně lze říci, že internet představuje síť, po níž mohou data cestovat, zatímco World Wide Web je systém vzájemně propojených stránek a dalších zdrojů, které pomocí internetu používáme. Proto například elektronická pošta využívá internet, ale sama není součástí World Wide Webu.

Právě web ovšem pomohl proměnit internet z prostředí využívaného především odborníky v něco, co mohli postupně používat i obyčejní lidé. Uživatel už nemusel znát, kde přesně se určitý dokument nachází. Stačilo otevřít stránku, kliknout na odkaz a nechat se přenést jinam.

Rozhodující okamžik ale přišel až o několik let později.

Dne 30. dubna 1993 učinil CERN rozhodnutí, bez kterého by dnešní internetový svět mohl vypadat úplně jinak. Zveřejnil software World Wide Webu ve veřejné doméně a umožnil jeho bezplatné používání, kopírování, úpravy a další distribuci. Později CERN software vydal také pod otevřenou licencí.

Tento krok byl mimořádně důležitý. Web nebyl uzamčen v jedné společnosti ani zatížen licenčními poplatky. Vývojáři, univerzity a další instituce po celém světě mohli vytvářet vlastní servery, stránky, prohlížeče a další nástroje. Otevřenost se stala jedním z hlavních důvodů, proč se World Wide Web začal šířit tak rychle.

Ještě na konci roku 1993 existovalo něco přes 500 známých webových serverů. O rok později už jich bylo přibližně deset tisíc a kolem dvou tisíc z nich bylo komerčních. Web opustil akademické prostředí a začal vstupovat do každodenního života. Přicházely internetové noviny, obchody, katalogy a vyhledávače, později sociální sítě, streamovací služby, bankovnictví a obrovské množství dalších služeb, bez nichž si dnes velká část společnosti svůj běžný den téměř neumí představit.

A na celém příběhu je fascinující právě jeho původ. Tim Berners-Lee nepřišel do CERNu s plánem změnit život miliard lidí ani vybudovat nový globální průmysl. Potřeboval vyřešit praktický problém: umožnit vědcům jednodušeji hledat a sdílet informace uložené na různých počítačích.

Československo vstoupilo do CERNu v roce 1992. Po rozdělení federace se Česká republika a Slovensko staly v roce 1993 samostatnými členskými státy a česká věda je od té doby součástí výzkumu, který v laboratoři probíhá. CERN má v současnosti 25 členských zemí a kromě nich na jeho projektech spolupracují vědci z mnoha dalších částí světa.

Sedmdesát dva let po založení přitom CERN rozhodně nežije jen ze své minulosti. Právě v září 2026 začalo odpojování částí Large Hadron Collideru v rámci příprav na rozsáhlou modernizaci na High-Luminosity LHC. Nové zařízení má vědcům umožnit získávat výrazně větší množství dat, mnohem přesněji studovat Higgsův boson a pátrat po velmi vzácných procesech, které by mohly ukázat cestu za hranice současného standardního modelu částicové fyziky.

CERN tak po 72 letech dál hledá odpovědi na otázky o základní podstatě vesmíru. Jeho historie však zároveň připomíná, že největší dopad vědeckého výzkumu nemusí být vždy tam, kde jej člověk původně očekává. Organizace vznikla kvůli fyzice, Tim Berners-Lee chtěl pouze lépe propojit informace mezi vědci – a výsledkem byla technologie, která změnila komunikaci, média, obchod, vzdělávání i způsob, jakým hledáme informace.

Možná není lepší způsob, jak si rozsah této změny uvědomit.

Stačí se podívat na obrazovku, na které právě čtete tento článek.