Hlavní obsah
Umění a zábava

Left to My Own Devices: Velkolepá oslava samoty od Pet Shop Boys

Foto: Mrdisco / Wikimedia Commons, CC BY-SA 3.0.

Přesně před 38 lety vydali Pet Shop Boys singl o radosti z vlastní samoty. Tato retrospektivní recenze se vrací k tomu, proč spojení orchestru, tanečního rytmu a Tennantovy zdrženlivosti dodnes neztratilo sílu.

Článek

Stačí obyčejné ráno, šálek čaje, telefonát a několik vzpomínek na dětství. Z takových drobností by mohl vzniknout nenápadný popový příběh. Pet Shop Boys z nich ale vytvořili skladbu, která svou velkolepostí připomíná filmovou hudbu, operní představení i taneční klub současně. A přitom vypráví o něčem překvapivě prostém: o touze rozhodovat si o vlastním životě.

Singl Left to My Own Devices, vydaný 14. listopadu 1988, dnes slaví 38 let. Neil Tennant a Chris Lowe jej představili jako další ukázku svého třetího studiového alba Introspective, které vyšlo již 10. října téhož roku. Píseň se dostala na čtvrté místo britské singlové hitparády. Její skutečná hodnota však neleží pouze v tehdejším úspěchu. S odstupem desetiletí působí především jako mimořádně přesvědčivá ukázka toho, jak lze spojit inteligentní popové písničkářství s téměř neomezenou produkční představivostí.

Generál ze zahrady a Debussy na tanečním parketu

Neil Tennant nikdy nepatřil ke zpěvákům, kteří potřebují každou emoci zdůraznit dramatickým hlasovým výkonem. Jeho síla spočívá v odstupu, ironii a schopnosti proměnit zdánlivě všední situace v něco mnohem zajímavějšího. Právě Left to My Own Devices je jedním z nejvýraznějších příkladů tohoto přístupu.

Text zachycuje stylizovaný den člověka, který si váží vlastní nezávislosti. Telefonuje, přemýšlí, vzpomíná a nechává svou představivost volně putovat. Nejde přitom o příběh osamělosti v bolestném slova smyslu. Samota zde představuje prostor, ve kterém člověk nemusí naplňovat očekávání ostatních.

Tennant píseň charakterizoval jako přehnanou autobiografii. V rozhovoru z roku 2004 vysvětlil, že text sice vychází z jeho života, ale není jeho doslovným záznamem. Některé motivy pocházejí z dětství, kdy si na zahradě vytvářel vlastní imaginární svět.

Jedna z nejzajímavějších podrobností se týká vzpomínky na vojáka z období anglické občanské války. V písni vystupuje generál parlamentního vojska, ačkoli Tennant si jako dítě ve skutečnosti představoval generála na straně královských sil. Historickou příslušnost změnil jednoduše proto, že druhá varianta lépe zapadala do rytmu textu.

Text postupně opouští každodennost a vstupuje do téměř snového prostoru. Objevují se v něm Che Guevara a Claude Debussy, dvě osobnosti představující na první pohled neslučitelné světy revoluce a hudební krásy. Tennant spojil vlastní zájem o Guevaru s nápadem producenta Trevora Horna propojit Debussyho hudební estetiku s tanečním rytmem.

Výsledná představa působí absurdně, přehnaně a současně podivuhodně přirozeně. Právě podobné spojování vysokého umění s populární kulturou se stalo jedním z nejvýraznějších poznávacích znamení Pet Shop Boys.

Trevor Horn proměnil popovou skladbu v orchestrální událost

Vznik nahrávky ukazuje, jak zásadní může být spolupráce mezi autory a producentem. První instrumentální podobu skladby vytvořil Chris Lowe ve studiu EMI na Abbey Road. Podle pozdějšího vzpomínání obou hudebníků měla původní verze blíže k motownskému popu a byla pomalejší než výsledná nahrávka.

Teprve práce s Trevorem Hornem otevřela skladbě zcela jiné možnosti.

Horn měl za sebou produkce pro Frankie Goes to Hollywood, ABC nebo Yes a proslul schopností budovat monumentální zvukové konstrukce. Pet Shop Boys k němu přivedl právě obdiv k podobně velkolepým nahrávkám. Společně se Stephenem Lipsonem pak vytvořil produkci, která výrazně přesahovala obvyklé představy o čtyřminutovém popovém singlu.

Důležitým spolupracovníkem se stal také Richard Niles, autor a dirigent orchestrálního aranžmá. Jeho smyčcové party nejsou pouhou dekorací elektronického základu. Vstupují do hudebního dění, podporují jednotlivé melodické motivy a dodávají celé skladbě dramatický oblouk.

Původní albumová verze trvá více než osm minut. Už její orchestrální úvod naznačuje, že posluchače nečeká běžná taneční píseň. Výrazné smyčce, operně stylizovaný hlas Sally Bradshaw a postupně nastupující elektronický rytmus vytvářejí dojem, jako by se před posluchačem otevírala scéna mnohem rozsáhlejšího hudebního díla.

Jakmile se prosadí pravidelný taneční puls, skladba získá pevnou rytmickou oporu. Elektronická basová linka udržuje napětí, zatímco klávesové motivy a orchestr se střídavě dostávají do popředí. Hudba zůstává taneční, ale zároveň neustále připomíná, že její ambice jsou podstatně širší.

Nejpůsobivější je kontrast mezi produkcí a Tennantovým zpěvem. Zatímco kolem něj probíhá téměř monumentální hudební představení, on vypráví s charakteristickou zdrženlivostí. Neprosazuje se silou hlasu. Naopak působí, jako by všechnu tu orchestrální nádheru přijímal s lehkým pobavením.

Právě Tennantův civilní projev drží celou skladbu pohromadě. Kdyby zpíval stejně dramaticky, jako zní doprovod, píseň by snadno sklouzla k přehnanému patosu. Místo toho vzniká zvláštní napětí mezi člověkem, který chce mít svůj klid, a hudbou, která kolem jeho soukromého světa staví téměř operní monument.

Hornova produkce je místy až demonstrativně okázalá. To může být pro posluchače dávajícího přednost úspornějším aranžím překážkou. Smyčce, vrstvené elektronické motivy a rozsáhlé instrumentální pasáže vyžadují pozornost. Tato zvuková velkorysost však tvoří podstatu skladby. Odstranit ji by znamenalo připravit píseň o jednu z jejích nejvýraznějších vlastností.

Osm minut svobody, které se do singlu nevešly

Introspective bylo v diskografii Pet Shop Boys neobvyklým projektem. Namísto klasického alba sestaveného převážně z kratších písní nabídlo šest rozsáhlých skladeb, ve kterých dostaly větší prostor taneční rytmy, instrumentální pasáže a produkční experimenty.

Left to My Own Devices tuto koncepci představuje hned v úvodu alba.

Pro singlové vydání vznikla kratší, přibližně čtyřminutová a třičtvrtě dlouhá verze. Ta pochopitelně vycházela vstříc rozhlasovému formátu a posluchačům, kteří chtěli především výraznou melodii a refrén. Základní charakter skladby zachovala, ale osmiminutová albumová podoba umožňuje mnohem lépe ocenit její dramaturgii.

Jednotlivé instrumentální vrstvy zde dostávají dostatek času, aby vytvořily vlastní atmosféru. Hudba se nemusí neustále přizpůsobovat požadavku rychlého návratu k refrénu. Může rozvíjet napětí, měnit intenzitu a dovolit si okamžiky, které mají blíže k filmovému vyprávění než k tradiční popové písni.

Zvláštní místo má také jedenáctiminutový Disco Mix, jenž tuto velkorysou koncepci posouvá ještě dál směrem k tanečnímu parketu. Pro pochopení skutečného rozsahu Hornovy produkční práce stojí za pozornost i tato verze.

Neméně pozoruhodný je příběh B-strany The Sound of the Atom Splitting. Nešlo o další běžnou popovou kompozici, ale o experimentální studiovou nahrávku vzniklou při společném improvizování Tennanta, Lowea, Horna a Lipsona. Skupina později připomněla, že její název inspiroval film Dereka Jarmana The Last of England.

Tento experiment připomíná, jak daleko byli tehdy Pet Shop Boys ochotni zajít mimo zavedené popové postupy. Zatímco hlavní singl dokázal spojit komplikované aranžmá s přístupnou melodií, jeho B-strana nabízela mnohem méně předvídatelný poslechový zážitek.

Podstatné je, že Left to My Own Devices nebyl žádným nenápadným experimentem schovaným před širším publikem. V době mimořádně úspěšné série singlů Pet Shop Boys dokázala tato ambiciózní skladba proniknout na čtvrté místo britské hitparády. Elektronika, orchestr a poměrně neobvyklá struktura se tak dostaly přímo do popového mainstreamu.

Co zůstalo, když osmdesátá léta odezněla

Při dnešním poslechu je samozřejmě slyšet estetika konce osmdesátých let. Mohutný zvuk, výrazná elektronická rytmika a chuť využít studio jako prostor pro neomezenou fantazii patří k době, v níž skladba vznikla.

Přesto Left to My Own Devices nepůsobí jen jako nostalgická připomínka někdejší produkční módy.

Tennant s Lowem totiž dokázali najít hudební podobu pro velmi osobní pocit: potřebu mít svůj vlastní svět, který nemusíme před nikým obhajovat. Právě tento motiv se s odstupem času neztrácí.

Naopak jej lze dnes číst i v souvislosti s neustálou dostupností, tlakem na komunikaci a očekáváním, že člověk bude svůj život nepřetržitě sdílet s ostatními. Takový výklad samozřejmě není doloženým záměrem autorů z roku 1988. Je ale jedním z důvodů, proč píseň může oslovovat také současného posluchače.

Pozoruhodná je rovněž její schopnost fungovat mimo původní studiovou podobu. Když Pet Shop Boys v roce 2006 vystoupili v londýnském Mermaid Theatre za doprovodu BBC Concert Orchestra, zařadili do programu právě plnou albumovou verzi Left to My Own Devices. Toto provedení připomnělo, že orchestrální rozměr skladby není jen efektem studiové technologie. Je součástí její hudební identity.

S odstupem 38 let si nejvíce cením toho, že Tennant s Lowem dokázali spojit velkolepé aranžmá s tak osobním a vlastně nenápadným příběhem. Nahrávka nepůsobí monumentálně proto, že by vyprávěla o nějaké zásadní historické události nebo dramatickém životním zlomu. Její hlavní postava se chce jednoduše rozhodovat sama za sebe.

A možná právě v tom spočívá její největší půvab. Trevor Horn kolem této touhy vystavěl obrovské hudební představení, zatímco Tennant ji zpívá s téměř nenuceným klidem. Jako by se celé to orchestrální bohatství odehrávalo jen v představách člověka, který si přeje být chvíli ponechán sám sobě.

Left to My Own Devices tak zůstává velkolepou oslavou něčeho, co vůbec nemusí být velkolepé: svobody žít po svém.

Hodnocení: 9/10

Zdroje

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz