Chalupáři: První díl sledovalo 93 procent lidí. Režisér přitom váhal

Evžen Huml chce vlastně jen klid. Po odchodu do invalidního důchodu už nechce překážet v pražském bytě své dceři, zeti a vnukovi, a tak hledá místo, kde by mohl mít konečně svůj vlastní svět. Koupí chalupu ve vesnici Třešňová a představuje si, že tím problém vyřešil. Jenže uvnitř už bydlí Bohouš Císař, svérázný venkovský všeuměl, který se rozhodně nechystá zmizet jen proto, že se objevil nový majitel z Prahy.

Z obyčejného střetu dvou úplně rozdílných mužů vznikl jeden z nejúspěšnějších československých televizních seriálů vůbec. Chalupáři mají pouhých jedenáct dílů, přesto se k nim televize vracejí znovu a znovu už více než půl století. Česká televize má dnes všech jedenáct epizod přehratelných v iVysílání a letošní repríza na ČT1 právě míří do finále. V sobotu 12. září 2026 odvysílá stanice v hlavním večerním čase desátý díl Kapřín a hned po něm závěrečnou Svatbu.

Možná je na tom nejpozoruhodnější, že sám režisér František Filip zpočátku vůbec netušil, že má před sebou televizní trvalku.

František Filip už měl za sebou projekty jako Sňatky z rozumu nebo F. L. Věk a nabídka na komediální seriál o důchodci, který si pořídí chalupu, ho zpočátku příliš nenadchla. Později vzpomínal, že mu látka ve srovnání s předchozími velkými seriály připadala jako jakési „drobné spotřební zboží“. Nakonec se nechal přesvědčit a s odstupem přiznával, že se v prvním odhadu pořádně zmýlil.

Scénář přitom nenapsal Jaroslav Dietl, s nímž si lidé někdy velké normalizační seriály automaticky spojují. Autory Chalupářůbyli František Vlček a Václav Pavel Borovička, hudbu složil Luboš Fišer, za kamerou stál Rudolf Stahl a režie připadla právě Filipovi. Česká televize dnes uvádí mezi hlavními představiteli Jiřího Sováka, Josefa Kemra, Jiřinu Bohdalovou, Janu Hlaváčovou, Vladimíra Menšíka, Josefa Větrovce, Josefa Vinkláře a řadu dalších mimořádně populárních herců své doby.

Tvůrci zároveň přišli se seriálem v okamžiku, kdy chalupaření skutečně patřilo k výrazným společenským jevům. Český rozhlas připomíná, že zejména v sedmdesátých letech se chaty a chalupy pro mnoho obyvatel měst staly místem, kam bylo možné na víkend odjet, pracovat vlastníma rukama, být v přírodě a získat alespoň pocit soukromého prostoru a svobody. Česká televize věnovala fenoménu chalupaření za normalizace dokonce samostatný díl pořadu Historie.cs.

Chalupáři se tedy trefili do něčeho, co lidé sami dobře znali. Evžen Huml nebyl muž, který odjížděl do exotického televizního světa. Dělal něco, o čem v té době uvažovaly nebo co už provozovaly desetitisíce dalších lidí.

Stejně důležitá jako Sovák s Kemrem byla nakonec vesnice. Fiktivní Třešňovou vytvořila středočeská Višňová nedaleko Příbrami, kterou František Filip vybral mimo jiné proto, že nebyla příliš daleko od Prahy. To bylo praktické: většina herců zároveň hrála v divadlech a dlouhé přesuny by komplikovaly natáčení. Režisérovi se navíc líbil kostelík a celková podoba obce, která mu připomínala rodné jižní Čechy.

Filmaři přijeli do Višňové v roce 1974. Exteriéry vznikaly přímo v obci, zatímco řada interiérů, včetně vnitřku slavné chalupy, se stavěla ve studiích v Hostivaři. Skutečný dům použitý pro venkovní záběry patřil manželům Lukšanovým a štáb jej pro potřeby seriálu ještě upravil tak, aby působil o něco sešleji. Po odvysílání už Višňová nikdy nebyla jen obyčejnou středočeskou obcí. Začali sem jezdit lidé, kteří chtěli vidět Humlovu chalupu, náves nebo rybníček známý ze seriálu.

Sílu této vazby ukázal i rok 2025. Višňová tehdy připravila oslavy padesátého výročí natáčení, návštěvníci procházeli známá seriálová místa a samozřejmě zazněla také píseň Když máš v chalupě orchestrion. Půl století po příjezdu televizního štábu tak vesnice stále těží z několika měsíců, během nichž se jmenovala Třešňová.

Je to vlastně zvláštní. Seriál měl vytvořit fiktivní českou vesnici, ale místo toho proměnil skutečnou obec v něco, co se stalo součástí televizní paměti celé země.

Největší kouzlo Chalupářů ovšem vzniklo mezi dvěma muži pod jednou střechou. Evžen Huml Jiřího Sováka je podrážděný, podezíravý a velmi snadno se rozčílí. Bohouš Císař Josefa Kemra působí úplně jinak: je praktičtější, venkovsky mazaný a mnohem pevněji spojený se světem Třešňové.

František Filip po letech připomínal, že ani samotní Sovák s Kemrem nebyli od počátku žádná nerozlučná dvojice. Povahově byli rozdílní a podle režisérových vzpomínek si na sebe museli zvyknout. Před kamerou však rozdíl fungoval téměř dokonale. Jeden mohl bručet, druhý jej klidem nebo nějakým nápadem ještě víc rozčilovat a divák měl pocit, že takoví dva lidé spolu skutečně mohou bydlet.

Obsazení přitom dlouho nemuselo vypadat právě takto. V raných úvahách o Evženu Humlovi se objevoval Jaroslav Marvan, který však v květnu 1974 zemřel. Nakonec přišel Jiří Sovák a vytvořil postavu, od níž je dnes prakticky nemožné seriál oddělit.

Sovák navíc Evženovi přidal jeden z nejviditelnějších poznávacích znaků – pokrývku hlavy. V seriálu ji prakticky nesundává. Podle pozdějších vzpomínek si tento detail herec sám prosadil nejen jako charakterizační prvek, ale také proto, že se tím vyhnul neustálému upravování účesu mezi záběry. I taková drobnost pomohla vytvořit siluetu, kterou divák pozná během sekundy.

Vedle Sováka s Kemrem pak stojí téměř neuvěřitelná herecká sestava. Jiřina Bohdalová jako Dáša, Vladimír Menšík jako řidič autobusu Tonda Čihák, Josef Větrovec coby předseda Mrázek, Josef Vinklář jako taxikář Alois Krbec, Jana Hlaváčová, Jiří Schmitzer, Luba Skořepová nebo Hana Maciuchová. Právě bohatost vedlejších postav dělá z Třešňové místo, které působí větší než jen několik televizních kulis.

A potom je tu orchestrion.

Není jen rekvizitou v rohu chalupy. Stal se jedním ze symbolů celého seriálu a společně se závěrečnou písní vytvořil zvukovou vzpomínku, kterou člověk pozná po několika tónech. Hudbu napsal Luboš Fišer, text Zdeněk Borovec a píseň nazpíval Waldemar Matuška. Supraphon u pozdější studiové nahrávky potvrzuje Fišera, Borovce i Matušku a uvádí, že nahrávka byla dokončena v Československé televizi v únoru 1976.

Také samotný orchestrion měl předobraz v reálném světě. Václav Pavel Borovička vzpomínal, že podobný nástroj objevil při návštěvě známého chalupáře v Úpici a štáb jej následně využil při vytváření seriálového prostředí. Z obyčejné mechanické hudební skříně tak vznikl předmět, bez něhož si dnes Humlovu a Bohoušovu chalupu skoro neumíme představit.

Píseň si však prožila i výrazně méně veselou kapitolu. Když Waldemar Matuška v roce 1986 zůstal ve Spojených státech, komunistický režim začal jeho jméno a hlas z veřejného prostoru odstraňovat. Česká televize přímo připomíná, že Matuškův zpěv byl ze znělky Chalupářůvystřižen. V reprízách jej nahradila instrumentální verze a původní podoba se vrátila až po pádu režimu.

Je to drobný detail, který najednou seriálovou pohodu zasadí do velmi konkrétní doby. Z vesnice, kde se většinou řeší ryby, sousedské spory, svatby nebo opravy, mohl politický režim během několika minut odstranit hlas jednoho z nejpopulárnějších zpěváků v zemi.

Když se Chalupáři poprvé objevili na obrazovce v neděli 23. listopadu 1975 ve 20 hodin, nikdo už nemusel Františku Filipovi vysvětlovat, jestli má jeho „drobné spotřební zboží“ úspěch. Podle později publikovaných údajů sledovalo premiéru prvního dílu 93 procent populace ve věku od 15 do 70 let. Šlo o jednu z největších sledovaností československého televizního seriálu.

Samozřejmě je fér dodat, že tehdejší televizní svět nelze jednoduše porovnávat s dneškem. Československo nemělo desítky televizních stanic, streamovací platformy, YouTube ani sociální sítě. Divák měl nesrovnatelně menší výběr. Přesto je 93 procent číslo, které ukazuje, jak masovou společenskou událostí mohl televizní seriál být.

Poslední, jedenáctý díl Svatba dostal mimořádně prestižní termín: Československá televize jej odvysílala 31. prosince 1975 večer, tedy přímo na Silvestra.

A tím mohl příběh skončit.

Jenže neskončil.

V dalších desetiletích se Chalupáři znovu vraceli na obrazovky. Ještě v roce 2009 dokázala jedna z repríz přilákat téměř dva miliony diváků a více než polovinu lidí, kteří v danou chvíli seděli u televize. Jindy byly výsledky slabší, ale seriál se nikdy úplně neztratil z programu.

A v roce 2026 je opět na ČT1.

Bylo by jednoduché vysvětlit dlouhověkost Chalupářůjen slavnými herci. Sovák, Kemr, Menšík nebo Bohdalová samozřejmě patří k hlavním důvodům, proč seriál stále baví. Jenže padesát let repríz naznačuje, že v něm musí být ještě něco dalšího.

Evžen Huml odjíždí z města, protože hledá svůj prostor. Chce mít místo, kde mu nikdo nebude říkat, co má dělat, kde může opravovat, rybařit, vztekat se a rozhodovat o vlastním dni. Když tam přijede, samozřejmě zjistí, že žádný dokonalý únik před lidmi neexistuje. Už tam bydlí Bohouš a kolem něj je celá vesnice plná dalších problémů, sousedů, vztahů a povinností.

A právě tím se z jednoduchého seriálu o chalupě stal příběh o něčem mnohem univerzálnějším.

Člověk často touží někam utéct, aby měl konečně klid. Jenže to, co nakonec dává novému místu cenu, nebývá samotný dům, zahrada ani rybník. Jsou to lidé, které tam potká.

Možná proto se Chalupáři vracejí i v době, kdy lze mít pracovní e-mail v mobilu, celý svět na displeji a dovolenou objednat během několika minut. Touha zavřít za sebou dveře města a na chvíli žít někde pomaleji totiž nezmizela. Pokud něco, možná je dnes ještě srozumitelnější než v roce 1975.

František Filip si kdysi myslel, že natáčí malý televizní seriál. Po více než půlstoletí jej Česká televize znovu vysílá v hlavním programu a Višňová stále připomíná návštěvníkům místa, kde Evžen Huml poprvé potkal Bohouše Císaře.

Možná tedy nezestárli Chalupáři. Změnil se jen svět, ze kterého bychom na tu chalupu nejraději na chvíli utekli.