Cirkus Humberto: Pod šapitó prošlo šest generací. Při natáčení utekl i slon

Když se malý Vašek Karas poprvé ocitne mezi maringotkami, koňmi, artisty a lidmi, kteří každých několik týdnů balí svůj domov a vyrážejí jinam, jeho otec Antonín si zřejmě představuje, že jde jen o další zastávku při hledání práce. Pro chlapce se však cirkus stane světem, z něhož už nebude chtít odejít.

Právě tahle myšlenka drží Cirkus Humberto pohromadě i téměř čtyři desetiletí po jeho televizní premiéře. Šapitó se stěhuje, majitelé se mění, lidé přicházejí a umírají, z dětí jsou rodiče a z rodičů prarodiče. Přesto jméno Humberto pokračuje dál. Ne jako označení jedné budovy nebo jednoho podniku, ale jako cosi, co si jeho lidé nesou s sebou.

Dvanáctidílný seriál vznikl v roce 1988 podle slavného románu Eduarda Basse. Režíroval jej František Filip, scénář připravili Otto Zelenka a Oldřich Lipský, kameru vedl Andrej Barla a hudbu napsal Karel Svoboda. Česká televize jej dnes charakterizuje jako příběh šesti generací cirkusového rodu, který se odehrává od první poloviny 19. století až do období první Československé republiky. Všech dvanáct přibližně dvaapadesátiminutových epizod je nyní přehratelných v iVysílání.

A i když samotný seriál vznikl až na konci osmdesátých let, kořeny příběhu vedou do mnohem temnější doby.

Eduard Bass vydal román Cirkus Humberto v roce 1941, tedy během nacistické okupace. Autor, který dlouhá léta působil v Lidových novinách a patřil k výrazným osobnostem české žurnalistiky, se právě v této době musel z veřejného novinářského života stáhnout. Jeho nejslavnější román tak vznikl v období, kdy byla evropská společnost rozdělována rasovými teoriemi, nacionalismem a válkou.

Možná proto není Bassův cirkus jen romantickým světem klaunů, koní a artistů. Česká televize připomíná, že román měl také výrazný antifašistický význam. V cirkuse totiž vedle sebe pracují Češi, Němci, Francouzi, Italové a další lidé nejrůznějšího původu. Není důležité, odkud kdo pochází, ale jestli umí svou práci, dodrží slovo a dokáže být součástí společenství.

Český rozhlas zase upozorňuje, že Bass nebyl fascinován pouze leskem manéže. Zajímal ho hlavně svět za oponou– lidé, kteří staví stan, starají se o zvířata, vaří, opravují vozy nebo po představení uklízejí. Právě díky tomu není Cirkus Humberto pohádkou o několika hvězdách pod reflektory, ale kronikou celé komunity.

A tento přístup převzal i televizní seriál.

Před kamerou nejsou jen artisté. Je tu zedník Antonín Karas, řemeslník Vendelín Malina, kuchaři, ošetřovatelé, hudebníci, klauni, krasojezdci i lidé, kteří se do manéže téměř nikdy nedostanou. Každý z nich je ale potřebný, protože bez práce v zákulisí by žádný večerní potlesk nepřišel.

Rozsah seriálu odpovídal i jeho výrobě. Nešlo pouze o domácí televizní projekt, ale o československo-německou koprodukci, což potvrzují jak jednotlivé epizody v archivu České televize, tak její distribuční katalog.

Díky tomu se na obrazovce potkala mimořádně pestrá sestava herců. Českou stranu reprezentovali například Jaromír Hanzlík, Petr Haničinec, Josef Kemr, Jiřina Bohdalová, Josef Dvořák, Jiří Bartoška, Václav Postránecký, Josef Somr, Petr Nárožný, Iva Janžurová nebo Lubomír Lipský. Vedle nich hráli zahraniční představitelé jako francouzská Claudine Costerová, německá Katja Rupéová nebo Werner Possardt.

To přineslo i zvláštní televizní situaci. Zahraniční herci byli pro českou verzi dodatečně nadabováni známými českými hlasy. Česká televize uvádí například Libuši Švormovou jako hlas Luisy Humbertové, Janu Preissovou u Anežky nebo Petra Štěpánka v dabingu Petra Berwitze.

Celý seriál tak působí mezinárodně nejen svou zápletkou, v níž cirkus cestuje Evropou, ale skutečně i před kamerou.

Některé postavy navíc během vyprávění přebírají jiní herci, protože mezi jednotlivými obdobími uběhnou dlouhé roky. Divák tak nesleduje jednoho hlavního hrdinu po dvanáct dílů, ale skutečnou rodinnou ságu, v níž jedna generace postupně předává místo další.

Právě tím se Cirkus Humberto liší od většiny televizních seriálů své doby. Neptá se jen, co se stane příště. Ptá se, co z člověka zůstane za několik desetiletí.

Jednou z nejzapamatovatelnějších tváří seriálu se stal malý Vašek Karas v podání Pavla Manga. Česká televize dodnes při připomínce seriálu vyzdvihuje také jeho skutečné akrobatické schopnosti.

Nebylo to náhodné. Mang se od dětství věnoval sportovní gymnastice. Po letech sám vzpomínal, že tvůrci hledali přibližně osmiletého chlapce se gymnastickými schopnostmi a na konkurz jej přivedl trenér. Matka původně z jeho případného natáčení příliš nadšená nebyla.

To je při sledování seriálu důležitý detail. Vašek nepůsobí jako dítě, které filmaři postavili vedle artistů a vždy včas vystřihli záběr na profesionálního dubléra. Jeho pohybová jistota je skutečná a právě díky ní je uvěřitelné, jak rychle se venkovský kluk začne v cirkusovém světě cítit doma.

Mang později před kamerou pokračoval v dalších projektech, ale herectví se nakonec nestalo jeho celoživotní profesí. V posledních letech působí mimo jiné jako starosta obce Trubín na Berounsku.

Na obrazovce však zůstává osmiletým Vaškem, který poprvé objevuje svět, v němž místo školní tělocvičny stojí manéž.

A právě dětská perspektiva pomáhá divákovi vstoupit do cirkusu společně s ním. Vašek stejně jako publikum nejprve žasne nad tím, co vidí, a až později poznává, kolik tvrdé práce se za vším skrývá.

Právě skutečná zvířata patřila k tomu, co dělalo natáčení mimořádně náročným. A ne vždy poslouchala scénář.

František Filip později vzpomínal na scénu, při níž měl slon vést cirkusový průvod. Lidé z cirkusu režiséra varovali, že takové pořadí není dobrý nápad, protože koně na slona před sebou nejsou zvyklí. Přesto se záběr zkusil. Výsledek byl podle Filipovy vzpomínky přesně takový, před jakým profesionálové varovali: koně se splašili, vozy se rozjely a slon nakonec utekl do polí poblíž Řitky. Teprve když si do nohy zapíchl ostré strniště, zastavil a nechal si pomoci. Při dalším pokusu už šel poslušně na konci průvodu.

Ještě bizarnější byla práce Josefa Kemra s hadem. V jedné scéně měl mít herec kolem krku škrtiče. Režisér později popisoval, že štáb potřeboval zajistit, aby se zvíře během záběru pohybovalo pomalu a bylo lépe kontrolovatelné. Podle Filipovy vzpomínky jej proto před natáčením na určitou dobu ochladili a před kamerou pak had postupně získával běžnou aktivitu.

Dnešní podmínky při natáčení se zvířaty by samozřejmě byly v mnoha směrech jiné a podobné vzpomínky je nutné vnímat v kontextu osmdesátých let. Pro výsledný seriál ale mají jednu podstatnou výpověď: velká část cirkusového světa, kterou divák vidí, nevznikla digitálně ani v bezpečném počítačovém prostoru.

Před kamerou byli skuteční koně, skuteční artisté a skutečná zvířata, jejichž chování nebylo možné vždy dokonale naplánovat.

I proto působí řada scén dodnes fyzicky a živě způsobem, který se jen těžko napodobuje.

Stejně důležitá jako obraz byla hudba Karla Svobody. Česká televize jeho soundtrack přímo připomíná jako jednu z věcí, které si získaly publikum.

Svobodova melodie dokázala spojit několik pocitů, které se celým příběhem prolínají: dobrodružství, cestu, nostalgii a zvláštní smutek lidí, kteří jsou celý život na cestě. Později vznikla také píseň Krev toulavá, kterou nazpíval Karel Gott s textem Karla Šípa. Supraphon uvádí, že nahrávka byla dokončena v únoru 1989 ve studiu Elektrovox.

Samotný název písně vlastně vystihuje jednu z hlavních myšlenek celé ságy. Někteří lidé se pokusí cirkus opustit, usadit se nebo začít jiný život. Přesto je něco táhne zpět.

Protože cirkus v Bassově i Filipově podání není jen zaměstnání.

Je to způsob existence.

A právě v tom je možná vysvětlení, proč seriál potřeboval šest generací. Kdyby šlo pouze o akrobatická čísla, stačilo by sledovat několik sezon. Jenže Cirkus Humberto vypráví o něčem, co se dědí mnohem hůře než majetek – o pocitu, že člověk někam patří.

Při dnešním návratu k Cirkusu Humberto může samozřejmě nejvíc zaujmout jeho výpravnost. Kostýmy, koně, maringotky, cirkusové průvody, zahraniční herci a skutečné artistické výkony vytvářejí svět, který je pro televizní výrobu mimořádně náročný.

Ještě zajímavější ale je, jak málo celý příběh ve skutečnosti stojí na samotném cirkusu.

Je především o lidech, kteří stále znovu hledají domov.

Vendelín se vrátí do rodné vesnice a zjistí, že místo, po kterém se mu stýskalo, už není tím, do něhož se může vrátit. Antonín Karas přijde k cirkusu jen kvůli práci, ale jeho syn Vašek v něm okamžitě pozná vlastní svět. Další generace zase bojují s otázkou, zda tradici udržet, nebo od ní odejít.

Budovy mizí. Šapitó se sbalí. Maringotky pokračují do dalšího města.

Rodinné vztahy však cestují s nimi.

Právě proto Česká televize dodnes představuje Cirkus Humberto jako příběh lidí, pro které se manéž stala osudem, a ne pouze jako historický seriál o cirkusovém provozu.

Bassův román vyšel před 85 lety, televizní verze vznikla v roce 1988 a její svět by dnes v mnoha ohledech vypadal úplně jinak. Přesto zůstává překvapivě srozumitelná jedna věc.

Člověk může mít dům a přesto se v něm necítit doma. Může také celý život spát v maringotce, každých několik týdnů stát v jiném městě a přesto přesně vědět, kam patří.

Cirkus Humberto tak možná není především seriálem o cirkusu. Je příběhem o tom, že skutečný domov netvoří místo, ale lidé, kteří jedou s námi.