Depeche Mode: Hit, který jim připadal příliš popový, slaví 45 let

Stačí několik tónů a píseň už není potřeba představovat. Úvodní klávesový motiv Just Can’t Get Enough má neobyčejnou schopnost zabrat si posluchačovu paměť ještě předtím, než začne zpívat Dave Gahan. Je lehký, pružný a okamžitě rozpoznatelný. Především však vystihuje celou skladbu: všechno se v ní vrací, protože příjemného pocitu zkrátka nemůže být dost.

V diskografii Depeche Mode představuje tahle bezstarostnost zvláštní okamžik. Při pohledu od pozdějších písní o vině, víře, touze a obtížných vztazích může působit téměř nepatřičně. Jenže právě Just Can’t Get Enough umožňuje ocenit kapelu ještě předtím, než se její hlavní poznávací znamení ustálila. Už tady dokázala spojit výrazný hlas, elektronický zvuk a melodii, která nepotřebuje složitý výklad, aby zasáhla.

Britský singl vydalo Mute 7. září 1981. K pětačtyřicátému výročí stojí za pozorný návrat nejen titulní píseň, ale také její původní protějšek Any Second Now a obě rozšířené verze z dvanáctipalcového vydání. Právě ty ukazují, že za známým refrénem existuje pestřejší hudební svět, než naznačuje pověst veselého hitu.

Just Can’t Get Enough napsal Vince Clarke a hlavní vokál nazpíval Dave Gahan. Clarke byl tehdy zásadní tvůrčí silou skupiny. Daniel Miller při pozdějším ohlédnutí za debutem Speak & Spell připomínal, že přinášel skladby i aranžmá a měl jasnou představu o výsledku. Zároveň zdůrazňoval melodický přínos Martina Gorea. Raní Depeche Mode tedy nebyli pouhým doprovodem jednoho autora, jeho rukopis však jejich první desku výrazně určoval.

O to zajímavější je Millerova vzpomínka pro časopis Classic Pop. Když Clarke ostatním předvedl pracovní podobu Just Can’t Get Enough, podle producenta se jim do ní nechtělo: připadala jim příliš popová. Miller v tom zpětně rozpoznával náznak rozdílného hudebního směřování. Není to důkaz, že jediná píseň způsobila Clarkeův odchod. Ukazuje to ale, že ani uvnitř mladé skupiny nepanovala samozřejmá shoda o tom, kam až má její přístupnost sahat.

Pro dnešního posluchače je tenhle rozpor užitečný. Připomíná, že skladba, kterou snadno přijmeme jako přirozený začátek velké kariéry, mohla svým autorům a interpretům připadat jako sporné rozhodnutí. Její lehkost byla konkrétní estetickou volbou.

Text zachycuje stav, kdy přítomnost druhého člověka přebarví všechno ostatní. Společná chůze ulicí, myšlenky na další setkání i obrazy světla a deště se sbíhají k jediné zkušenosti: vypravěč chce blízkost prožívat znovu. Píseň nepotřebuje zápletku, protože jejím tématem je právě trvání příjemného okamžiku.

Clarke používá známé milostné obrazy a nijak zvlášť je nekomplikuje. To je zároveň omezení i přednost skladby. Samostatně čtený text nenabízí mnoho překvapení; ve spojení s hudbou však jeho přímočarost získává smysl. Opakovaný titul lze číst jako řeč člověka, jehož pozornost se neustále vrací k téže osobě. Není nutné do něj zpětně vkládat temnou závislost jen proto, že podobná témata později vstoupila do tvorby skupiny.

Hudebně tuto zkušenost nejlépe vystihuje klávesový riff, tedy krátký opakovaný motiv, který skladbu drží pohromadě. Nefunguje jen jako úvodní poznávací značka. Je druhým melodickým hlasem vedle zpěváka: vrací se, připomíná se a vytváří očekávání dalšího návratu. Zpěv a nástroje tak sdílejí stejnou logiku. Vypravěč se nemůže nasytit blízkosti a posluchač dostává stále další dávku známé melodie.

Pod světlým klávesovým zvukem pracuje pohyblivá syntetická basa a pravidelný taneční puls. Důležitá je jejich vzájemná čitelnost. Basová linka skladbu rozhýbává, údery vymezují krok a horní melodie nad nimi působí lehce. Aranžmá nesází na mohutnost. Jeho účinek vzniká tím, že jednotlivé části do sebe dobře zapadají a zůstávají rozeznatelné.

Také vokál má pro výsledek zásadní význam. Gahanův projev je zde mladistvý, přímočarý a méně zatížený dramatem než na pozdějších nahrávkách. Krátké fráze dobře přiléhají k rytmu; zpěv se nesnaží elektronický doprovod přemoci. Je součástí jeho pohybu. Opakované vokální figury navíc posouvají soukromé vyznání směrem ke společnému popěvku.

Nejsilnější vlastností nahrávky je právě soulad všech těchto rozhodnutí. Text, melodie, rytmus i způsob zpěvu směřují k jedné emoci. Pokud však posluchače ústřední motiv nezíská, skladba mu nenabídne mnoho vedlejších cest. Její přednost i hranice spočívají v mimořádném soustředění na jediný nápad.

Na původním britském sedmipalcovém singlu následuje instrumentální Any Second Now, rovněž Clarkeova skladba. Je důležité ji odlišit od Any Second Now (Voices), tedy albové podoby se zpěvem Martina Gorea. Singlová verze vypráví pouze prostřednictvím nástrojů.

Vedle otevřenosti titulní písně působí uzavřeněji a zdrženlivěji. Elektronické figury se nesbíhají k refrénu, který by okamžitě vyzýval ke zpěvu. Pozornost se přesouvá k barvě tónů, jejich doznívání a vztahu mezi opakovaným pohybem a okolním prostorem. Bez lidského hlasu zůstává emoce méně jednoznačná. Lze v ní slyšet zadumanost i lehké napětí, aniž bychom skladbě museli přidělovat konkrétní příběh.

Právě to z ní dělá dobrou B-stranu. Nepokouší se zopakovat účinek hitu v menším měřítku. Nabízí jinou posluchačskou vzdálenost: po bezprostředním oslovení přichází hudba, do níž je potřeba se trochu ponořit. Zároveň koriguje představu Vince Clarka jako autora, který v této etapě uměl pouze rozzářený elektronický pop.

Samostatně nemá Any Second Now tak silnou melodickou identitu jako titulní skladba. V rámci dvojice však přináší potřebnou změnu atmosféry a dává singlu větší rozsah, než jaký by vytvořily dvě podobně vystavěné písně.

Dvanáctipalcové vydání nabídlo Just Can’t Get Enough (Schizo Mix) a Any Second Now (Altered). Nejde o další dvě samostatné kompozice, ale o rozšíření obou stran singlu. Oficiální archiv Schizo Mix výslovně označuje za dvanáctipalcovou podobu titulní skladby.

Schizo Mix mění především poměr mezi písní a instrumentálním pohybem. Delší prostor umožňuje sledovat, jak dobře fungují rytmické a melodické části i bez trvalého vedení zpěvem. Známý motiv už není jen rychlou cestou k refrénu; stává se materiálem, s nímž lze pobýt déle. Pro posluchače zaměřeného na aranžmá je tato verze výmluvnější, protože odhaluje nosnost jednotlivých vrstev.

Z hlediska sevřené popové skladby ovšem vítězí kratší podoba. Má přesnější dávkování a její opakování působí naléhavěji. Schizo Mix přináší větší prostor pro taneční ponoření, za který platí oslabením stručnosti.

Any Second Now (Altered) obdobně prodlužuje život instrumentální atmosféry. Místo očekávání nového textového sdělení vybízí k pozorování proměn zvuku a návratů motivů. Prodloužení tu působí přirozeně právě proto, že skladba od začátku nestojí na zpěvové pointě. Přesto jde spíše o doplnění charakteru původní verze než o její zásadní přehodnocení.

Produkci základní nahrávky oficiální archiv připisuje Depeche Mode a Danielu Millerovi, zvukařskou práci Ericu Radcliffovi a Johnu Fryerovi. Tento rozdíl stojí za připomenutí: autorství písně, rozhodování o výsledné podobě a technické zachycení zvuku nejsou totožné činnosti.

Dobový rozhovor s Millerem v časopise Electronics & Music Maker z května 1982 nabízí konkrétní pohled do pracovních podmínek debutu. Potvrzuje nahrávání alba v Blackwing a popisuje použití sekvenceru ARP k zaznamenání časovacího pulsu na pás. Miller zároveň vysvětluje obtíže s propojením zařízení, která používala odlišné řídicí signály. Elektronická pravidelnost tehdy vyžadovala také trpělivé řešení kompatibility.

Tyto informace se vztahují k práci na albu a dobovému vybavení skupiny. Samy o sobě neurčují, který konkrétní syntezátor vytvořil úvodní motiv Just Can’t Get Enough. Pro ocenění výsledku je podstatnější slyšitelná organizace zvuku: krátké, zřetelné tóny, pevný rytmický rámec a melodické linky, které se vzájemně nezakrývají.

Nahrávka přiznává elektronický původ svých barev. Nepotřebuje předstírat živou rockovou kapelu ani obklopovat každý tón širokou zvukovou kulisou. Právě tato průhlednost jí pomáhá stárnout důstojně. Dobové zabarvení je nápadné, ale jednotlivé hudební nápady zůstávají čitelné.

Just Can’t Get Enough dosáhla osmého místa britského singlového žebříčku. To je konkrétní měřítko tehdejšího úspěchu, které nepotřebuje dodatečné přikrášlování. Dave Gahan později v rozhovoru pro Entertainment Weekly spojoval píseň s londýnským klubovým prostředím a hledáním tanečnější hudby po punku. Jeho vzpomínka dobře vystihuje její společenský rozměr: elektronika zde nabízela prostor pro radost i setkávání.

Zároveň šlo o poslední singl vydaný s Clarkem jako členem Depeche Mode. Na původním britském albu Speak & Spell, které následovalo 5. října 1981, uzavírá Just Can’t Get Enough celé pořadí skladeb. Po Any Second Now (Voices) její nástup působí jako závěrečné rozjasnění. To je dramaturgický účinek, který lze v této posloupnosti slyšet, nikoli doložený výklad autorského záměru.

S odstupem je snadné chápat píseň hlavně jako předehru ke slavnějším etapám. Tím bychom jí ale ubrali vlastní hodnotu. Nemusí předjímat pozdější temnotu, aby obstála. Zachycuje jinou podobu skupiny a jiný druh přesvědčivosti: schopnost podat jednoduchou emoci tak přesně, že ji posluchač přijme bez odporu.

Just Can’t Get Enough nepatří k textově nejbohatším nahrávkám Depeche Mode a její rozšířená verze nemá sevřenost původního singlu. Tyto hranice ovšem nijak neruší základní kvalitu skladby. Klávesový motiv, rytmus a Gahanův hlas vytvářejí soudržný celek, v němž téměř nic neodvádí pozornost od hlavního pocitu.

B-strana navíc připomíná, že i tato raná etapa měla své méně nápadné odstíny. Společně tvoří singl přesvědčivou malou ukázku toho, kolika způsoby může elektronická hudba zacházet s opakováním: jednou jako s radostným ujišťováním, podruhé jako s prostorem pro nevyřčené.

Po pětačtyřiceti letech je na titulní písni nejpozoruhodnější, jak málo potřebuje vysvětlovat. Její stavbu můžeme rozebrat do detailu, ale účinek nastane dřív. Klávesy začnou hrát a známá melodie si znovu najde místo.

Hodnocení: 9/10