Depeche Mode nechali své hity rozebrat na součástky. Remixes 81-04 překvapuje i po 22 letech

Co všechno musí zůstat z původní skladby, abychom v ní stále poznali Depeche Mode? Nezaměnitelný hlas Davea Gahana, melodie Martina Gorea, charakteristická rytmika, nebo stačí několik zvuků, které se v nové podobě objeví jen na okamžik? Právě takové otázky otevírá kolekce Remixes 81-04, která připomíná, že remix nemusí být pouhou prodlouženou verzí známého hitu. V rukou zkušeného producenta může původní nahrávka získat překvapivý rozměr, někdy se ovšem promění natolik, že její nové pojetí vyvolává spíše rozpaky.

Při návratu k této kompilaci je fascinující sledovat, jak se během více než dvaceti let měnil přístup k elektronické hudbě. Vedle raných tanečních úprav stojí experimenty pracující s industriálními ruchy, dubovými postupy, rockovou energií nebo téměř filmovou atmosférou. Výsledkem není dokonale vyvážené album, které by bylo nutné poslouchat od začátku do konce. Je to rozsáhlá přehlídka hudebních možností, v níž se vedle skutečně mimořádných nahrávek objevují také úpravy, které původním skladbám mnoho nového nepřinášejí.

Kompilace Remixes 81-04 vyšla ve Velké Británii 25. října 2004 prostřednictvím vydavatelství Mute Records. O den později následovalo americké vydání u Reprise Records. Depeche Mode se tehdy nacházeli mezi dvěma studiovými etapami: za sebou měli album Exciter z roku 2001 a před sebou návrat s deskou Playing the Angel, která vyšla v roce 2005.

Britské vydání nabídlo tři CD varianty. Jednodisková edice obsahovala dvanáct skladeb, standardní dvojalbum čtyřiadvacet a limitovaná třídisková kolekce celkem sedmatřicet nahrávek. Právě nejrozsáhlejší verze poskytuje nejúplnější představu o tom, jak rozdílně lze s tvorbou Depeche Mode zacházet.

Výběr zahrnuje práce samotné skupiny, Daniela Millera a dalších dlouholetých spolupracovníků, ale také remixy osobností a projektů, jako jsou François Kevorkian, Adrian Sherwood, William Orbit, Underworld, Air, LFO, Goldfrapp nebo Mike Shinoda z Linkin Park. Každý z těchto tvůrců přistupoval ke skladbám s odlišným hudebním jazykem a vlastní představou o tom, co z původní nahrávky zachovat.

Zatímco starší verze často rozvíjejí existující aranžmá, prodlužují instrumentální pasáže a přeskupují jednotlivé motivy, pozdější úpravy mnohem častěji zacházejí se skladbou jako s materiálem pro samostatnou hudební kompozici. Tento rozdíl je při poslechu celé kolekce dobře patrný a představuje jednu z jejích nejzajímavějších vlastností.

Jedním z nejpříjemnějších překvapení je návrat k počátkům skupiny. Shout (Rio Remix) z roku 1981 připomíná dobu, kdy elektronický zvuk Depeche Mode působil svěže, bezprostředně a do značné míry ještě nevinně. Remix, na němž se podíleli členové skupiny a Daniel Miller, rozvíjí původní podobu skladby do rozsáhlejší taneční kompozice.

Opakující se rytmické a melodické motivy dostávají více prostoru, takže výrazněji vyniká jejich vzájemné propojení. Nahrávka přitom neztrácí charakter raných Depeche Mode. Její kouzlo nespočívá v radikální proměně zvuku, ale v tom, jak přirozeně se původní hudební nápady rozvíjejí.

Podobnou bezprostřednost nabízí Just Can't Get Enough (Schizo Mix), další výsledek spolupráce skupiny s Danielem Millerem z roku 1981. Charakteristická melodie Vince Clarka zůstává okamžitě rozpoznatelná, ale prodloužená struktura přesouvá větší pozornost k rytmice a instrumentálním pasážím. Tam, kde původní singl spoléhá na mimořádně chytlavý refrén, remix ukazuje, že stejný hudební materiál obstojí také v rozsáhlejším tanečním formátu.

O dva roky mladší Get the Balance Right! (Combination Mix) už naznačuje promyšlenější práci s elektronickým aranžmá. Skladba je vzdálenější bezstarostnému zvuku prvního alba a její rozšířená podoba nechává výrazněji vyniknout propracovanost jednotlivých motivů. Depeche Mode se tehdy posouvali směrem k hudbě, která vedle silných melodií stále více využívala možnosti elektronické produkce.

Tyto tři remixy připomínají jednu podstatnou skutečnost. Experimentování s podobou skladeb nebylo pro Depeche Mode pozdějším doplňkem diskografie. Už na začátku osmdesátých let patřilo k jejich způsobu práce s hudbou.

Z druhé poloviny osmdesátých let patří mezi nejsilnější momenty Strangelove (Blind Mix). Úprava Daniela Millera a Rica Conninga z roku 1987 zachovává charakter původní skladby, ale podstatně více rozvíjí její taneční stránku. Známá melodie neztrácí přitažlivost a rytmické pasáže získávají prostor, který jim běžná singlová verze neposkytuje. Výsledkem je nahrávka působící jako přirozené rozšíření originálu, nikoli jeho náhrada.

O poznání živelnější je Route 66 (Beatmasters Mix). Americký hudební standard Bobbyho Troupa, který Depeche Mode zpracovali po svém, získává v remixu skupiny The Beatmasters z roku 1987 výraznější taneční charakter. Elektronická rytmika posiluje pohybovou energii skladby, zatímco její rock'n'rollová podstata zůstává stále patrná.

Právě Route 66 patří k úpravám, které dokážou příjemně překvapit. Nejde pouze o prodloužení známé nahrávky, ale o přesvědčivé propojení odlišných hudebních tradic. Původní americká klasika zde získává zvuk odpovídající elektronické taneční scéně konce osmdesátých let, aniž by zcela ztratila vlastní charakter.

Zvláštní pozornost si zaslouží také Personal Jesus (Pump Mix), který v roce 1989 připravil François Kevorkian. Originál stojí na neobyčejně silném rytmickém základu, výrazném kytarovém motivu a sugestivním Gahanově projevu. Remix tyto vlastnosti dále rozvíjí, místo aby je překrýval novými nápady za každou cenu.

Opakování rytmických motivů postupně vytváří hypnotický účinek, zatímco známý vokál udržuje pevné spojení s původní skladbou. Kevorkianova práce je příkladem promyšleného remixu, který nepotřebuje převrátit originál naruby, aby mu poskytl jiný rozměr. Jeho téměř osmiminutová stopáž nepůsobí samoúčelně, protože hudební motivy mají dostatek prostoru rozvinout svou energii.

Zcela jiný svět představují dvě úpravy z roku 1984, za nimiž stojí britský producent Adrian Sherwood. Jeho tvorba spojená s vydavatelstvím On-U Sound je známá experimentálním přístupem k dubu, rytmice a práci se zvukovým prostorem.

Master and Servant (An ON-USound Science Fiction Dance Hall Classic) je pozoruhodnou proměnou jedné z nejvýraznějších skladeb rané diskografie Depeche Mode. Sherwood narušuje obvyklou představu o plynulém tanečním aranžmá a pracuje s kontrasty, zvukovými zásahy i nečekaným zacházením s jednotlivými fragmenty nahrávky.

Výsledkem není snadno přístupný remix určený pouze k tanci. Připomíná spíše experimentální zvukovou koláž, v níž se původní skladba ocitá uprostřed neklidné a proměnlivé elektroniky. Její nepředvídatelnost však nepůsobí náhodně. Sherwood využívá zvukové zásahy jako základní výrazový prostředek, nikoli jako pouhou dekoraci.

Ještě dál zachází v nahrávce Are People People?, která vychází ze skladby People Are People. Z původně přímočaré písně s výrazným společenským sdělením vytváří neobvyklou konstrukci rytmických úderů, hlasových fragmentů a zvukových efektů. Melodická přehlednost originálu ustupuje experimentu soustředěnému především na energii a strukturu samotného zvuku.

Obě úpravy mohou posluchače zvyklého na klasické podoby hitů Depeche Mode zaskočit. Právě proto však patří k nejhodnotnějším položkám kolekce. Sherwood nepřizpůsobuje skladby očekávání publika, ale zkoumá, co se stane, když jejich zavedenou strukturu rozruší a z původních prvků vytvoří neobvyklý hudební celek.

Vedle výrazně rytmických a experimentálních úprav nabízí Remixes 81-04 také několik citlivějších proměn skladeb, jejichž hlavní síla spočívá v melodii a vokálním projevu.

A Question of Lust (Remix) z roku 1986, za kterým stojí producent Flood, připomíná, jak podstatnou roli hraje v hudbě Depeche Mode hlas Martina Gorea. Jeho zranitelný projev dodává skladbě emocionální naléhavost, kterou by příliš razantní zásah do aranžmá mohl snadno oslabit. Rozšířená podoba poskytuje více prostoru instrumentálním pasážím, ale zachovává melancholický charakter písně.

Odlišnou kapitolu představuje Lie to Me ('The Pleasure of Her Private Shame' Remix by LFO) z roku 2004. Britský elektronický projekt LFO se vrátil ke skladbě pocházející z alba Some Great Reward z roku 1984, tedy z období, kdy Depeche Mode výrazně experimentovali s industriálně zabarvenou elektronikou.

Dvacetiletý odstup mezi originálem a jeho novou interpretací je na této nahrávce obzvlášť zajímavý. LFO pracovali s materiálem, který vznikl v podstatně odlišném hudebním prostředí, a nabídli jeho novou elektronickou podobu. Význam této úpravy spočívá především ve střetu dvou období, jejich přístupu k produkci a představ o tom, jak může elektronická hudba znít.

Za mimořádně povedenou považuji také Halo (Goldfrapp Remix) z roku 2004. Původní skladba z alba Violator patří k nejpůsobivějším ukázkám schopnosti Depeche Mode spojovat naléhavou melodii, emocionální napětí a elektronickou produkci. Goldfrapp k ní přistoupili s jinou zvukovou estetikou a výsledná úprava získala další rozměr díky doprovodnému hlasu Alison Goldfrapp.

Její vokál nevytlačuje Davea Gahana z centra skladby. Vytváří další hlasovou vrstvu, která posiluje atmosféru a přináší zajímavý kontrast. Tam, kde originál působí temně a naléhavě, remix nabízí jemnější, místy až snovou podobu stejného emocionálního světa.

Na rozdíl od některých jiných radikálně přepracovaných skladeb zde nová interpretace neztrácí kontakt s tím, co dělá originál působivým. Halo dokáže oslovit jiným způsobem, ale stále si uchovává svou emocionální identitu. V rámci celé kompilace jde o jeden z nejpřesvědčivějších příkladů citlivého přístupu k původní nahrávce.

Rozsah kompilace přirozeně přináší také slabší místa. Ne všechny úpravy působí stejně přesvědčivě a některé zdůrazňují stylistickou odlišnost více než samotný hudební nápad.

Z celé kolekce mě nejméně oslovuje Freelove (DJ Muggs Remix) z roku 2001. Originál z alba Exciter má citlivou, melodicky působivou atmosféru, v níž je důležitý vztah Gahanova hlasu a zdrženlivého aranžmá. DJ Muggs zvolil podstatně tvrdší, výrazně kytarově orientované pojetí.

Takový přístup může být zajímavý, pokud nová hudební energie přinese skladbě další emocionální nebo výrazovou rovinu. V tomto případě však výsledek působí spíše jako stylistický zásah, který oslabuje jednu z nejcennějších vlastností originálu. Tvrdší zvuk sám o sobě není problémem. Nedokáže mě ale přesvědčit, že tato podoba skladby nabízí více než původní, mnohem citlivější aranžmá.

Nejde přitom o odmítání rockových prvků v hudbě Depeche Mode. Samotná skupina už dávno před vydáním kompilace dokázala, že elektronika a výrazné kytary mohou vytvořit mimořádně působivý celek. Rozhodující je způsob, jakým jednotlivé prvky slouží konkrétní skladbě.

Podobné otázky vyvolává Enjoy the Silence (Reinterpreted), kterou v roce 2004 připravil Mike Shinoda z Linkin Park. Jeho úprava byla zároveň hlavní novinkou propagující kompilaci a jako singl Enjoy the Silence '04 dosáhla sedmého místa britského žebříčku.

Shinodovo pojetí je mnohem přímočařejší než původní nahrávka. Výraznější kytarový zvuk a důraznější rytmika přibližují píseň alternativnímu rocku počátku nového tisíciletí. Nová verze má vlastní energii a dobře vystihuje produkční estetiku své doby. Přesto lze namítnout, že elegantní zdrženlivost originálu patří k hlavním důvodům jeho mimořádného účinku. Remix tedy představuje zajímavou interpretaci, ale nikoli nezbytně přesvědčivější podobu slavné skladby.

Právě tyto rozdíly však činí kompilaci zajímavou. Umožňuje porovnat, kdy nová produkce přirozeně rozvíjí charakter písně a kdy jej mění natolik, že původní nahrávka zůstává výrazně působivější.

Při vydání představovalo Remixes 81···04 především ohlédnutí za bohatou historií dvanáctipalcových singlů, klubových verzí a nejrůznějších experimentů Depeche Mode. Pro sběratele znamenalo možnost získat na jednom místě řadu starších a obtížněji dostupných nahrávek, zatímco nové remixy přinášely další důvod, proč se ke známým skladbám vracet.

Dnes má tato kolekce také dokumentární hodnotu. Nezachycuje pouze vývoj jedné skupiny, ale i proměny samotné remixové kultury. Od raného rozšiřování tanečních verzí se dostáváme k situaci, kdy producent zachází s původní skladbou jako s materiálem, který lze rozložit, přeskupit a znovu vystavět podle vlastních představ.

Zajímavé přitom je, že nejpůsobivější výsledky nemusejí patřit technologicky novějším remixům. Rané úpravy Shout, Just Can't Get Enough nebo Get the Balance Right! si zachovávají přitažlivost díky silným hudebním motivům a přirozenému rozvíjení originálů. Některé pozdější experimenty naopak působí více jako doklad konkrétní produkční módy své doby.

Sherwoodovy zásahy do Master and Servant a People Are People obstojí především svou experimentální odvahou. Novější interpretace Lie to Me a Halo zase připomínají, jak může odstup let změnit pohled na starší skladbu. Každá z těchto nahrávek nabízí jinou odpověď na otázku, jak daleko lze při remixování zajít.

Třídisková podoba má ovšem své dramaturgické úskalí. Sedmatřicet nahrávek představuje značné množství hudby a při souvislém poslechu může střídání tolik odlišných stylů působit únavně. Kompilace proto funguje lépe jako otevřený archiv než jako klasické studiové album s pevně vystavěnou atmosférou.

To ale její hodnotu nijak zásadně nesnižuje. Při opakovaném poslechu lze objevovat rozdíly mezi původními nahrávkami a jejich novými podobami, vracet se k oblíbeným verzím a postupně si vytvářet vlastní výběr. Právě možnost takového srovnávání patří k důvodům, proč má kolekce co nabídnout i po dvaadvaceti letech.

Remixes 81-04 není bezchybná kompilace a ani s odstupem dvaadvaceti let není důvod tvrdit, že každá z jejích sedmatřiceti nahrávek představuje nepostradatelnou součást diskografie Depeche Mode. Rozdíly v kvalitě i uměleckém přístupu jsou příliš výrazné, než aby je bylo možné přehlížet.

Přesto jde o hodnotné vydání, které otevírá jiný pohled na hudbu skupiny. Připomíná její ranou taneční energii, experimentální odvahu i schopnost inspirovat producenty, kteří se pohybovali v úplně odlišných hudebních světech. Významnou předností je přitom skutečnost, že se v jednom výběru setkávají relativně věrné úpravy s radikálními reinterpretacemi.

A tím se vracíme k otázce z úvodu. Co musí zůstat z původní skladby, abychom v ní stále poznali Depeche Mode? Někdy překvapivě málo. Sherwoodovy experimenty nebo nové podoby Lie to Me ukazují, že i výrazně pozměněná nahrávka může zachovat něco z původní hudební identity. Naopak Halo dokazuje, že mimořádně působivý remix může vzniknout také citlivějším přístupem, který respektuje sílu originálu.

Z celé kolekce tak nakonec nevystupuje jediný správný způsob remixování, ale rozdíl mezi pouhou změnou zvuku a skutečně přesvědčivou novou interpretací. A právě schopnost Depeche Mode obstát v tolika odlišných podobách patří k nejlepším důkazům mimořádné životnosti jejich hudby.

Hodnocení alba: 8,5/10